Ukázka z románu „Černá krev“ – Otázky a odpovědi

27. Listopad, 2008 – 0:33

„Kdo to vůbec je národní socialista?” zeptal se jednou dědy Jicchaka, jenž mínil před Áríjci zachránit svůj rod a prostějovskou textilku tím, že se nechá zvolit za socialisty do parlamentu.

„Národní socialista je bystrý politik, který ví, že zbohatne jedině z národní chudoby. Potřebuje k tomu hlasy nemajetných vlastenců a těch má všude dost; naivní chudáci vždycky byli, jsou a budou!”

„Nemajetné voliče přece lákají komunisté…!”

„Ti nic nemají a jen říkají: Volte nás, o chudobu se podělíme. My říkáme: Volte nás a budete stejně bohatí jako my…”

„Uvěří hladoví sytým?”

„Musejí si myslet, že jejich bohatý politik je tak miluje, že je schopný jim rozdat třeba i svůj majetek!”

„A rozdá…?”

„To by už přece nebyl bohatý a chudí by se v něm přestali vidět, že jednou budou stejně zámožní jako on!” rozvíjel Jicchak Löwinstein svoji teorii nacionálně-socialistického byznysu požidovsku. „Chudé musíš navnadit a jejich bídu hýčkat vidinou vlastního majetku, ale nesmíš nikdy dopustit, aby zbohatli! Rozhodně ne všichni…!”

„A funguje to?”

„A co Marx, Lenin a Trockij…?”

„Anachronismus…”

Robertovi zbývalo pár týdnů do třinácti roků, ale slova jako anachronismus, nacionalismus, erekce, koitus či ejakulace si už dovedl vysvětlit do nejmenších podrobností, i když zatím jen teoretických.

„Politika je pružný nástroj moci, ovládající umění přizpůsobivosti…”

„Takže konformismus!” řekl Robert, intelektuální pýcha rodu.

„Říkej tomu, jak chceš, hlavní je, aby svět byl rozdělený na chudé a bohaté! Vyvaruj se sociální spravedlnosti; lidstvo chce být klamáno iluzemi! Proto zavedli Židé Desatero a posmrtný život, hinduisté kasty, křesťané věrná manželství, oligarchové války za mír a demokracii…!”

Vnuka napadlo, jestli jeho dědeček vůbec v něco pevně věřil. Ale nezeptal se. Byl ještě moc mladý a málo troufalý a iluze považoval za lehce dosažitelnou realitu.

„Když tě zvolí, zvýšíš platy dělnicím v naší továrně?”

„Obchod nesmí podléhat citům, ani žádné ideologii, pouze a jen zisku!” hřímal neúnavně osvícený kmet; měl zásadu vyhýbat se vtíravým otázkám. „A výnosný obchod je pak sám o sobě tou jedinou skutečnou ideologií!”

„Každý zisk je ale zároveň i ztráta, tvrdí můj otec!” řekl Robert.

„To se možná týká jeho modelek, ale pro mě platí, že i ze ztráty musí být nakonec zisk!” usmál se děd Löwinstein a posvátně otevřel Tóru.

„A může být vůbec Žid socialistou?” znejistěl chlapec.

„Had, který nedovede svlékat kůži, zahyne, stejně jako duch, jemuž je bráněno měnit názor!” ušklíbl se ctihodný kmet.

„To řekl Abrahám…?”

„Jiný Žid, co ale nevěděl, že je Žid – nějaký Nietzsche,” rozchechtal se pobaveně stařec a začal si polohlasným basem číst žalmy.

Pokyvovat přitom hlavou a připomínal velkého bzučícího čmeláka v kleci. Byl to pořád statný muž, na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy.

Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem.

Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.

Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora. Jakmile ale dozpíval a začal řečnit, probudil své velikášství a zapomněl, že Židé byli vyvoleni před Bohem, nikoli před ostatními lidmi.

„Cur mišelo achalnu…” zahlaholil svým chvějivým basem další šabatovou píseň. „Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli…”

David Ron, snoubenec jeho vnučky Ester Löwinsteinové zpíval s ním; svému mecenáši vždy ve všem horlivě přitakával.

Měl řeznictví a masné krámy, dobytek dovážel i z ciziny a potřeboval peníze na nový výsek. Umožňoval znesvářeným křesťanům nakupovat v židovském ghettu i v neděli, kdy museli katoličtí řezníci své obchody zavírat.

Robert měl už brzy vstoupit mezi muže a prožíval nejvzrušenější dny svého zatímního života. Toužil být dospělý, mít za sebou bar micva a stát se jedním z minjanu, shromáždění nejmíň deseti mužů, nezbytných pro zahájení modlitby. Byl členem ctěné aškenázské rodiny a poutala ho důstojnost modlících se rabínů a jejich moudrost.

Nemyslel tedy na nic jiného a tvrdě se učil roli. Byl poctěn předčítat verše ze sidry – maftiru nebo haftaru, on si ale vybral nejobtížnější chlapecký úkol a rozhodl se číst celý týdenní díl Tóry.

Nesměl mít trému, koktat, plést si slova a rudnou v obličeji. A jeho den konečně nadešel, svěřené žalmy přečetl pevným hlasem, jako rabín Jozef Ovádia u Západní zdi slova Izaijáše…

„Nechť je požehnán Ten, který mě nyní zprostil od veškeré odpovědnosti za něho!” zvolal pak zjihle Robertův otec a barmicvovští hosté propukli v jásot, že se mužské židovstvo právě stalo početnější.

Sára byla opravdu okouzlující, ani Robert se nemusel za svůj vzhled stydět. Babička Ráchel v něm viděla dvojníka některého z archandělů, jak měl čistě bílou kůži. Nebyla bledá, spíš vzácně alabastrová a babička tvrdila, že zvýrazňuje jeho neposkvrněný ušlechtilý výraz.

A jelikož Židé neměli své svaté, byla před ním šance stát se jednou Spravedlivým mezi Spravedlivými. Nebylo snad nikoho, kdo by se v den jeho bar micva na ten výběrový pár zálibně nedíval, jak mu to slušelo, a kdo by nevsadil tisíc šekelů, že prostějovská konfekce má zaručenu novou generaci veleúspěšných majitelů.

„Vaše láska posílí naši firmu spojením kapitálu Löwinsteinů a Kleinů, budete štěstím pro naše vyvolené rody!” provolal optimisticky stařešina.

Všichni byli znepokojeni zprávami z Německa a ve svém svátečním holdování uměření, přesto patřičně hrdí, že po teorii relativity patřily sňatky z rozumu k tomu nejlepšímu, co Židé vynalezli. Robert byl šťastný, že nikdo z jeho blízkých nechyběl. Velká věčná rodina; mocná a zajištěná.

A tak byl hrdý. Štěstí však bývalo kratší, než dohořela zápalka ze Solo Sušice. Kdo se vyvyšoval byl ponížen a chvástavou židovskou vyvolenost pokořila německá nadřazenost.

Ani Prostějovu se nevyhly roty vojáků se smrtihlavy na čepicích a Norimberské zákony, mezi nimi i Zákon o zdravém manželství a ochraně německé cti a krve.

Servilní Češi, vždy papežštější než papež zapomněli na vděčnost a stěžovali si u říšského protektora, že arizační zabavování židovského majetku bylo svěřeno nejen českým, ale i německým exekutorům. Chtěli mít z výnosného lupu co nejvíc.

Též národní socialisté uměli kalkulovat a doběhli i Jicchaka Löwinsteina; aby jejich chudých voličů přibylo, urvali si díl z židovského přepychu, a aby té bídy nebylo zase až moc, drželi palce Endlösung der Judenfrage – Konečnému řešení židovské otázky.

Nestor Löwinsteinů tak přišel o křeslo pro stařešinu parlamentu a musel se smířit s rolemi outsidra v Protektorátu Böhmen und Mähren a vězně v Osvětimi.

Stačilo pár zpropadených týdnů a z pyšného hebrejce Roberta Löwinsteina byl nic nechápající jinoch, co marně hledal svoji včerejší důstojnost. Jeho nedávno nabytá dospělost mu byla zbytečná, jak mrtvému Židovi kaftan, stejně jako to, že byl primusem německé školy.

Nesměl už se Sárou do veřejných lázní, školy, kina a divadla, nikam mezi lidi čisté rasy. Scházet a bavit se mohli jen na hřbitovech, nesměli ani na vánoční trhy.

Němci se svými českými přisluhovači jim zabavili nejen továrnu a zlato, ale i antisemitu Dostojevského, violu po pradědovi, rádio a gramofonové desky s Enrico Carusem. Podřadní kříženci nesměli Árijce v sečtělosti dál přerůstat.

Hitlerovy zákony brali přelétaví Češi za skvělou příležitost, jak své židovské sousedy okrást a vyhnat ze země. A aby jim už nemuseli nikdy nic vracet, modlili se v křesťanských chrámech s židovským Desaterem za jejich zdařilou a konečnou koncentraci. Pro odpustky se místo desátků tloukli do prsou:

„Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa,” mleli neustále dokola: ,,Má vina, má vina, má převeliká vina!” a farizejsky pro pořádek šeptali: „Nepokradeš, nezabiješ, v jednoho Abrahámova Boha věřiti budeš…!”

Ale dál věřili jen ve svůj židovský lup, árijského nadčlověka a pracovní lágry, nejlíp v Ohňové zemi, Ugandě, Mauriciu či na Madagaskaru. A tvrdili, že oni přece žádného Žida nemíní zabít, ale farizejsky dělali vše, aby se jimi vypravované dobytčí vagóny transportů vždy efektivně zaplnily.

Také Robert byl pasován na lidského křížence. A také jeho děd, otec, matka, sourozenci, sestra Ester i voňavá Sára Kleinová. Všichni zmizeli; náhle, jak poslední jarní sníh a už se nikdy domů nevrátili. Kromě Roberta. Jako jediný z rodiny přežil.

Považoval to za další velké zlo, jehož se na něm Bůh dopustil. Zůstal sám. Jen on, žíravý smutek dusivé samoty a vesmírná tíha prahnutí po pomstě. Přísahal si, že nic v jeho životě nebude důležitější, než trest pro vrahy sestry Ester. Proto se vrátil do Evropy…

Reklama:
  1. 3 reakce na “Ukázka z románu „Černá krev“ – Otázky a odpovědi”

  2. Káva by dávno vychladla, při čtení bych na ni docela zapomněl.
    Kdo z dnešních mladých už ví, že Rolný a Nehera byly u nás pojem skoro jako Baťa nebo lomničtí konkurenti Jan a Antonín Jína – dodnes mi v uších zní reklama v biografech před válečným žurnálem: Nezapomeň, že má Jína za patrona Antonína. A hned povinně i německy: Von Jína das ich dir verrate, dass Anton heisst sein Pate. Docela trefně přeložené, že? – /Mírný prostatik při obligátní noční cestě bytem zapíná mašinu a mezi prvními čte to, co lepší většina počítačového lidu vstřebala ještě před usnutím./ – V. D.

    od Vladislav Drahoš v Lis 27, 2008

  3. Četba by měla být vždycky inspirující, zvláště u mírných nočních prostatiků… Ne každý je Jína, co má za patrona Antonína. Děkuji za noční pozornost…

    od olser v Lis 27, 2008

  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *