(V textech týkajících se holocaustu je namístě volit písmeno velké, neboť byli pronásledováni příslušníci národa – Židé; i věřící žid, který se zřekl víry, byl ovšem stále Žid, příslušník národa… Nota bene – vyvoleného…)

Před šestadvaceti lety zemřel v Jeruzalémě litevský Žid Abi Kovner, básník a člověk, který chtěl vyvraždit obyvatele Hamburku, Frankfurtu n. M., Mnichova a Norimberku. V červnu 1945 založil v Polsku 60člennou skupinu Nakam – Mstitelé, známou též jako Dam Jisrael Noter – Krev Izrael pomstí… Úkolem Mstitelů bylo zabít miliony Němců jako pomstu za šest milionů židovských obětí holocaustu a učinit tak definitivní tečku za touto genocidní tragédií.

Mstitelé nereagovali ani na varování, že mohou zničit snahu Židů o odškodnění. Už od roku 1943 začaly totiž židovské skupiny vystupovat se svými požadavky na poválečné vyrovnání, které mělo zahrnovat odškodné v řádech asi tří miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (budovy, umělecká díla, vzácné obrazy, sochy či zlato), platby za těžkou práci a náhrady za ztráty židovských životů. Pokud by zrealizovali Mstitelé svůj šílený plán, Spojené národy by za tento zločin odmítly jednat o jakémkoli odškodnění.

“Byli jsme zavražděni! Vzpomeňte si na nás! Pomstěte nás…!” Tato slova židovskou krví napsaná na zdi ghett, koncentráků a synagog se přesto stala mementem po skončení holocaustu pro většinu Židů. Úkol Mstitelů byl obludný, ale pochopitelný; za kolektivní vinu Němců v Druhé světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších německých městech…

http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_04661.jpg

http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_0462-23.jpg

http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_0430.jpg

http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_0421-21.jpg

http://olser.cz/wp-content/uploads/63izrael7.jpg

“Pro nás válka ještě nekončila a neskončí dřív, než se pomstíme za to, co bylo na Židech spácháno. Našim cílem je dostat se do vodáren v Hamburku, Frankfurtu n. M., Mnichova a Norimberku, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář, vypláchne ústa nebo očistí zuby a zemře… Musíme se pomstít. Je to prosba zavražděných milionů Židů,” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

Vodní systém v Německu byl založen na principu pumpování vody z řek nebo ze systému studní přes potrubí do vodáren, kde prochází několika fázemi filtrací. Stačilo se dostat jako zaměstnanci vodáren do filtrovacího oddělení, odkud už šla voda přímo ke spotřebitelům. Poté to chtělo jen přimíchat vysoce koncentrovanou chemikálii do bazénu, v němž už byla voda, jež prošla konečnou fází filtrace…

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce. „Pokud to neuděláme my, neudělá to nikdo jiný, ani žádný soud je nepotrestá a jejich zločiny tak upadnou v zapomnění…“ Mstitelé však byli zrazeni vlastními lidmi – členy Hagany, zatčeni na lodi, směřující z Londýna do Hamburku, jed museli v poslední chvíli vhodit do moře. Než by sehnali další, uplynul by nejmíň rok, během něhož by se do vybraných měst vrátily tisíce nevinných lidí, antifašistů a hlavně spojeneckých vojáků. Otrava vody ve vodovodní sítí by tak zabila i milion nevinných obyvatel.http://olser.cz/wp-content/uploads/izrael-2012-600-dsc_00304.jpg

http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_04971.jpg

Mstitelé se tak nechali zaměstnat v pekárně, zásobující vězněné nacisty v Dachau chlebem. Bochníky poté natřeli směsí arzénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic… Kovner byl v britském vězení jen krátce, pak se přestěhoval do židovského státu, kde napřed bojoval za svobodu pro Jeruzalém, v roce 1961 svědčil v procesu s Adolfem Eichmannem, o deset let později oslavil udělení Ceny Izraele za svoji básnickou tvorbu.

Zemřel v roce 1987 ve věku 70 let na rakovinu hrtanu jako náruživý kuřák… Aby toho Židé v Izraeli nelitovali, že jejich děsivý plán nevyšel, vytvořil Simon Wiesenthal síť agentů, kteří dodnes hledají těžké nacistické zločince po celém světě. Během holocaustu ztratil 89 svých příbuzných. Po válce se z něho proto stal „lovec“ nacistických zrůd. Pronásledování německých válečných zločinců se věnoval  více než půl století. Díky jeho úsilí bylo pohnáno k odpovědnosti na 1100 nacistických válečných zločinců.http://olser.cz/wp-content/uploads/izrael-2-0106.jpg

Jak bylo řečeno v úvodu tohoto blogu, židovský národ se teprve zotavuje z šoa. Pokud by nedošlo ke genocidní válce Německa proti Židům, žilo by jich nyní na světě okolo 25 milionů. Dnes převýšil počet Židů v Izraeli jejich počet v USA, stejně jako ve stejné době přečíslila židovská populace v metropolitního Tel Avivu židovskou populaci New Yorku, sdělil hebrejské redakci Arutz Sheva profesor Dellapergola. „Dnes žije v metropolitním New Yorku okolo 2 milionů Židů, zatímco v metropolitním Tel Avivu okolo 3 milionů,“ uvedl profesor. Nový demografický výzkum ukazuje, že židovská většina v Izraeli začne po roce 2025 růst.

Na počátku roku žilo na celém světě kolem 14 milionů Židů, kteří tak tvořili cca 0,2 % z více než 7 miliard obyvatel Země. To znamená, že Židem je přibližně 1 z 550 obyvatel světa. Izrael má podle nejnovějšího sčítání lidu přes 7 262 000 obyvatel, z toho je skoro 80 procent Židů a asi milion lokálních Arabů, resp. Palestinců. Podle zprávy z Jewish People Policy Planning Institute je na světě stále méně Židů. Za posledních zhruba třicet roků se jejich počet zmenšil o 2,24 miliony. Výjimku tvoří Izrael. Dnes žije mimo sedmimilionový Izrael přes 7,76 milionů Židů, ale v roce 1980 to bylo až 10 milionů…

Co se děje s Židy a židy, když holokaust je dávno za nimi? Z necelých 6 milionů amerických Židů se už asimilovala skoro polovina, což znamená, že každý druhý žid tam nepraktikuje svou víru a ztratil spojení s židovským dědictvím. Hlavní příčinou jsou smíšená manželství. Výsledkem pak je stav, kdy umírá více Židů, než se rodí. Počet Židů i židů v diaspoře se zmenšil o 100 tisíc, zatímco v Izraeli vzrostl o přibližně trojnásobek tohoto počtu, jak uvedl Institut pro plánování politiky židovského státu. Výzkumníci institutu zjistili, že židovskou populaci v diaspoře lze rozdělit do dvou skupin – zbožné obyvatele s rostoucím pocitem vztahu k Izraeli a nezbožné obyvatele, kteří mají vysokou míru nenáboženských sňatků a oslabující vztah k judaismu a Izraeli. Výzkum ukázal, že asi polovina všech Židů na světě žije v pouhých pěti městských oblastech – v New Yorku, Los Angeles, Jeruzalémě, Tel Avivu a Haifě.

V lednu 1951 izraelský premiér David Ben Gurion německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld. USD. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 US dolarů. Před více než sedmdesáti roky začal tragický holocaust a brzy po něm, po prohrané druhé světové válce, se Německo rozhodlo, že odškodní všechny židy, kteří přežili jako vězni koncentračních táborů po celé Evropě. Reparace se týkaly také občanů židovského státu, z donucení pracujících za otrockých podmínek pro Třetí říši. V témže roce nabídl německý kancléř Konrad Adenauer, jenž židovské reparace vnímal jako součást viny, s níž se musí Německo čestně vyrovnat, určité částky DM pro židy, kteří přežili šoa.http://olser.cz/wp-content/uploads/izrael-2012-dsc_06023.jpg

Chanan Ron, bývalý pracovník Mossadu, mi řekl: „V Izraeli však vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin ze strany Cherut byl v čele odporu proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Svolal v lednu 1952 do Jeruzaléma na Siónské náměstí velkou demonstraci svých příznivců. Hořela auta, létaly kameny a stavěly se barikády. “Bude to válka na život a na smrt!” křičel Begin. “Posílají policisty, kteří na vás mají připravený plyn, jimž nacisté vraždili v Osvětimi vaše rodiny…” provokoval davy. Ty prorazily zátarasy a směřovaly ke knesetu, kde Ben Gurion obhajoval reparace, zatímco demonstranti rozbíjeli okna knesetu. Osmého září roku 1952 přes protesty Beginovců odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za těžké ztráty napáchané nacisty na Židech během II. světové války. Bonská vláda se zavázala, že vyplatí a Izraeli dá tři miliardy čtyři sta padesát milionů marek, resp. osm set šedesát pět milionů amerických dolarů.

Emigrace židů z Německa a Rakouska v letech 1933 – 39 byla značná, pud sebezáchovy rozvál po celém světě utečence před krutými dopady Norimberských protižidovských zákonů o říšském občanství a ochraně německé krve a cti. Spojené státy jich přijaly 85 tisíc, Latinská Amerika 75 tisíc, Palestina 60 tisíc, Velká Británie 60 tisíc, Švýcarsko 12 tisíc a židé dokonce prchali také do Šanghaje v počtu 18 tisíc. USA mohly přijmout značně velký počet židovských uprchlíků, v době války jich však vpustily do země jen 21 000, což bylo asi deset procent z počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách. Průzkumy z let 1933-45 ukázaly, že spousta Američanů podporovala protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že pro záchranu židů nebylo nic podniknuto, nesl i prezident F. D. Roosevelt. Napůl antisemita…http://olser.cz/wp-content/uploads/dsc_0565-e28093-kopie.jpg

Též němečtí občané o genocidě věděli a pasivně ji přijímali. V organizaci SS bylo 900 tisíc Němců a dalších 1 200 000 jich pracovalo na železnici. Většina z nich dobře tušila, oč jde; slyšeli a viděli dlouhé plné dobytčí vlaky. Stovky tisíc pánských a dámských hodinek, plnicích per a krejonů ukradených obětem byly rozdány německé armádě. Za pouhých 6 týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna, bylo rozdáno v Německu přes 222 tisíc pánských obleků i se spodním prádlem, na 193 tisíc kompletů dámského oblečení a téměř sto tisíc souprav dětského oblečení. Všechno toto oblečení bylo sebráno židům před jejich vstupem do osvětimských plynových komor.http://olser.cz/wp-content/uploads/izrael-20102-dsc_05364.jpg

Snižující se počet Židů ve světě vyrovnávají noví zájemci o judaismus. Patří k nim zejména ti, kdo se označují za potomky ztracených izraelských kmenů. V Nigérii se několik tisíc členů kmene Ibo hlásí k pokolení Dan a chtějí vycestovat do Izraele. Stejně tak se děje v Jižní Africe, kde se asi 70 000 členů kmene Lemba hlásí k židovství a zvláště ke kněžskému pokolení Cohenů. Uganda zase tvrdí, že má 600 členů z pokolení, jehož jméno znamená „Žid“ a byli pro svou víru pronásledováni. Etiopie má zase 14 tisíc členů kmene Falašmura, označující se jako „Beta Izrael“ a chtějí též do Izraele. V Indii žije zase 7000 potomků z pokolení Manases a byli uznáni za příslušníky judaismu. V Číně, v regionu Kaifeng, je asi tisíc lidí, kteří sice vypadají jako Číňané, ale praktikují příkazy judaismu. Jejich kořeny sahají do 8. století, do Iráku a Persie. Stejně tak je to i v Portugalsku, kde na severu země žije několik desítek tisíc údajných potomků marranů. Snad nejvíc naděje pro demografii Izraele plyne ze Španělska a hlavně z Brazílie. V Palma na Mallorce žije asi 20 000 potomků Židů, pronásledovaných v době inkvizice. V Brazílii jsou tisíce potomků, vyhnaných ze Španělska a Portugalska v 15. st.

„Řekni mi, jací jsme to Židé? Jací jsme to občané Izraele, když se naší řečí nedorozumíme? Co mám společného s Židovkou z Turecka, která je stejně jako já občankou Izraele, ale nedomluvíme se žádným jazykem! Co mají se mnou společného Židovky z Buchary a Maroka, ze Sibiře a Etiopie nebo z Číny? Mluví jinak, oblékají se jinak, dětem zpívají úplně jiné ukolébavky, vyprávějí jim úplně jiné pohádky, než já! Nejblíž tady k sobě mají přece palestinští Židé s lokálními Araby, co si říkají Palestinci!“ krčí rameny Sára, jedna z matek dvou dětí z mošavu na severu Izraele, když slavíme Tu bi-švat – Nový rok stromů – Roš hašana le-ilanot…

“Už dnes je v izraelském Knessetu několik arabských stran, co bude za pár desítek roků…? Staří Židé říkají, že kdyby Arabové nechali Izrael na deset roků v klidu a míru, bez raket kasámů a sebevražedných atentátů, že by se židovský stát svými vnitřními rozpory zlikvidoval sám. Necelých dvacet procent ortodoxních židů proti zbytku Židů – agnostiků, starousedlíků a nových přistěhovalců…” vypráví trpce Peter Bachrach z Haify, podplukovník izraelské armády v záloze. “Většina nevěřících Izraelců se musí podřizovat 613 příkazům Tóry, dodržovat šabat, u Západní zdi modlící se židé tvrdí, že oni, kteří zatím nemusí na tři roky do zeleného sukna, se budou modlit za ty Izraelce – Židy, co za ně budou bojovat a umírat na frontách, noví přistěhovalci mají levnější byty, auta či školné, mají zajištěnu práci, kdo chce z Etiopie či Ruska bojovat v izraelské armádě, může být Židem i bez konvertování či dokladů, že se narodil z židovské matky. To vše vzbuzuje nevraživost mezi izraelskými židovskými občany, rodí se latentní antagonismus…”  Dilema; stačí k tomu, aby byl někdo Židem i židem, jen to, že se narodil z židovské matky, byl obřezán, resp. konvertoval a dodržoval 613 příkazů Tóry…?

„Volil jsem stranu Šinuj,“ uslyšel jsem do vzdechu moře rozhořčená slova poctivce Tomiho, když jsem byl loni s televizí natáčet v Izraeli dokumenty o holocaustu podle mé knížky „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“.. „Štve mě, že ruští kluci jsou nám dobří, když umírají v zákopech jako vojáci, jejich ostatky ale nesmí být pohřbeny na židovských hřibitovech, jelikož to nejsou Židé, ani židé… Štve mě, že v sobotu během šabatu nesmí skoro nikdo v Izraeli sáhnout na práci, přestože nevěřících je v něm skoro osmdesát procent…” Po nábřeží Pahorku jara – Tel Avivu – rázovalo několik vojáků. Mluvili spolu rusky a obří samočinné pušky M 16 měli zavěšeny přes ramena i kolem krku, aby jim je Arabové nemohli strhnout. Ruských hovorů na chodnících přibývalo; Tel Aviv založili přece v roce 1906 ruští Židé z Oděsy a nyní žilo v tomto největším městě židovského státu na tři sta tisíc Rusů a Ukrajinců.

Většinou šlo o Židy po matce, byli však mezi nimi i mladíci bez židovského původu. Izrael ale mladé Rusy přijal za své, pokud chtěli do jeho armády. Domorodí židovští mladíci, kteří se v Izraeli narodili a museli povinně tři roky na vojnu, po zeleném sukně už moc netoužili. Každodenní smrt v přímém televizním přenosu je odrazovala. Nelákaly je ani roky bez pořádného výdělku a vlastenectví už pro ně nebylo životní prioritou, jako u jejich otců a dědů. Proto je připraven zákon, aby i ortodoxní židé museli do armády. Aby získali ostruhy vlastenectví, sionismu, jako jejich praotcové v náboženských kibucech, jenom za kapesné…

Inu, skoro sedmdesát roků uplynulo od konce holocaustu; trest nebo pomsta? Kdy se zotaví, jde to vůbec…? Ne nadarmo je právě ve Starém zákonu rčení o tom, že má být “oko za oko a zub za zub…”, tedy spíš „Oko pod okem, zub pod zubem“, což mělo znamenat, že “tvé oko je stejně vzácné, jako oko tvého souseda – oculum pro oculo et dentem pro dente… Oči vidí víc než (jedno) oko – Oculi plus vident quam oculus…“

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=113