Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Loď Patria byla potopena, aby neodplula s Židy na Mauricius

Vlak s židovskými uprchlíky odjel 2. září 1940 z pražského Masarykova nádraží. Ve Vídni se Židé nalodili na parníky Melk, Uranus a Schönbrunn. Další Židé na už tak přetížené výletní lodě přistoupili v Bratislavě a v rumunském přístavu Tulcea byli přemístěni na lodě Atlantic, Pacific a Milos.

Ty se potápěly už při vyplutí z přetížení, nebylo kde sedět, k jídlu byly jen suchary, které se musely doslova štípat kleštěmi a máčet ve vodě, aby byly poživatelné. Na lodi Milos bylo 740 pasažérů.

Pamětníci vzpomínají, že řecký kapitán často volal mnohojazyčné “andere Seite, please”. Tím vyzýval pasažéry, aby přešli na druhou stranu a loď se mohla narovnat. Postupně došlo palivo, jídlo i voda.

Během plavby se lidé rodili i umírali. Mrtví byli pohřbíváni do řeky. Konaly se i svatby. Dopoledne kapitán oddal šest párů a odpoledne jim rabín rituálně požehnal. Svatební noc probíhala tak, že se nikdo džentelmansky nedíval a neposlouchal.

Na lodi se vyskytovaly různé závady a potřeby oprav. Ti, kteří byli vyučení řemeslníci, utvořili skupiny, které se neustále staraly nejen o opravu lodi, nýbrž i o různé potřeby cestujících, např. úpravy kamen na vaření, sprchy, opravy kajut….

Samotná loď byla upravena tak, aby stačila nouzově pro šest set lidí. Na zadní palubě byla vystavěna dřevěná bouda, sloužila jako nemocnice. Lékaři, kteří na lodi byli, sbírali od pasažérů cestovní lékárničky, aby se utvořila zásoba léků. Též několik dřevěných záchodů s otvory přímo do moře bylo vedle sebe umístěno na zadní palubě.

Topilo se někdy muselo i dřevem, které uprchlíci získávali rozštípáním některých dřevěných zařízení na lodi, protože se zásoba uhlí viditelně zmenšila a dodané uhlí bylo navíc velmi špatné. Takto se plavili přes jeden měsíc a cesta se zdála nekonečná.

Po plavbě Dunajem, Černým mořem, kolem Bosporu, Dardanel, Istanbulu, ostrovů Lesbos, Kréta a Kypr, v neustálém boji s žízní, hladem, úplavicí a tyfem, se blížili k Palestině.

Ale ani tam je nikdo nechtěl. Britové především hájili své přátelské zájmy s arabskými zeměmi a židovská emigrace tuto pragmatickou křehkou rovnováhu mohla ohrozit.

Proto britské válečné loďstvo loď Milos zajalo a eskortovalo do přístavu v Haifě. Cestující byli přeloženi na loď Patria, která kotvila u haifského mola. Tady se uprchlíci dozvěděli, že nesmějí vstoupit na palestinskou půdu a že budou spolu se zbývajícími plavidly - Atlantic a Pacific - deportováni na ostrov Mauricius do koncentračního tábora.

Ilegální organizace, která na Patrii vznikla, navázala kontakt s pevninou. Na loď se podařilo dostat svářecí soupravu a výbušniny. Patria měla být lehce poškozena, aby nemohla k Mauriciu odplout a z cestujících se stali trosečníci, jež měli jako jediní podle britského práva povoleno do Palestiny vstoupit.

Dvacátého pátého listopadu 1940 v 9.15 k plánovanému výbuchu skutečně došlo. Tlak vody ovšem připravovaný otvor nečekaně zvětšil a loď se během patnácti minut převrátila na bok.

Vzniklý chaos byl nepopsatelný. Britská policie v domnění, že jde o nenadálý nálet, hnala pasažéry pod palubu, kam však už proudila voda a většina schodišť její zátěž nevydržela a utrhla se.

„Nevěřila jsem, že by se Patria, tak velká loď kousek od břehu mohla potápět. Smáli jsme se. Pluli jsem přece na mnohem menších lodích, proč by se měla zrovna tato veliká potopit?” popisovala dramatickou situaci Franzi Landsbergerová, Židovka z Frýcku-Místku.

„Dali nám ale korkové záchranné pásy a řekli, ať naskáčeme do vody. Dvě stě padesát sedm lidí se utopilo jen proto, že se včas nedostali ze svých kajut. Jinak by se asi zachránili. Voda byla teplá, pobřeží nadosah. Skočila jsem do ní z velké výšky i se svojí harmonikou. Vím jen, že jsem bláhově myslela na to, jak skočit, aby mi nebylo vidět pod sukni…”

Lidé z nakloněné lodi klouzali do vln, na ně padaly sudy, prkna, záchranné čluny. Někteří raději přímo skákali do moře. Z kajut se snažili pasažéři provléknout, ale okna byla příliš úzká. Jedni se tlačili ven, druzí se chtěli vrátit. Při největší válečné lodní katastrově ve Středozemním moři tak během necelé půlhodiny zahynulo 257 lidí.

Zbylí trosečníci byli sice dopraveni na pevninu, ale ihned internováni v táboře Atlith u Haify. Tam zůstali rok. Pak byli propuštěni a někteří muži a ženy vstoupili do britské armády, další do československých jednotek na Středním východě a s nimi se pak vrátili do republiky. Jiní dodnes žijí v Izraeli.

Byt v Tel Avivu na ulici Avner Street 20 přijal před mnoha lety též Franzi Landsbergerovou.

„Můj otec měl v Místku textilní továrnu. Zemřel v roce 1931, o podnik a tři dcery se starala moje matka,” vyprávěla mi perfektní češtinou, když jsem od přítele Roberta Davida přeběhl ulici a popošel po ní pár kroků vpravo.

„Když k nám 14. března 1939 přijeli Němci, bylo mi osmnáct a stala jsem se svědkem toho, jak se čeští vojáci 8. pěšího pluku postavili s kulometem jako jediní z naší armády fašistům na odpor.

Pak se začaly chystat transporty Židů, naši příbuzní v Ostravě a Brně byli Němci zadrženi hned první den okupace. Odjeli jsme proto do Prahy, kde jsem se rozhodla uprchnout do Palestiny.”

Přeplavala několik stovek metrů ke břehu nedaleko Haify. Rok byla v uprchlickém táboře, než dostala práci v kibucu, pak v Haifě zaměstnání jako číšnice. Mezitím se zdokonalila v několika jazycích, až z ní byla pracovnice izraelských aerolínií v Jižní Americe, Velké Británii, Švýcarsku a dalších zemích světa.

Nebýt však Britů na Blízkém východě, nebyla by ani Bílá kniha, zakazující židovské přistěhovalectví, nebylo by před 68 roky ani tragédie lodi Patria…