Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
http://olser.cz/wp-content/uploads/14102009-004-a.jpg

Mácha – Máj – bibliofilie na ručním papíru –  Papírenská manufaktura Velké Losiny – grafika Kristián Kodet … Foto: Břetislav Olšer

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky…

Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Byl to jedinečný básník, ovšem je třeba si říct, že jeho báseň Máj byla jediná knížka vydaná za jeho života. Dnes už se zásluhou jeho donátorů rozmnožila o 349 vydání, takže Mácha, který byl ve své době nepříliš známý básník, je dnes suverénně nejpřekládanějším a nejvydávanějším českým básníkem v zahraničí. Přičinil se o to Karel Hynek Mácha sám? Kdyby obživl a přišel mezi nás, asi by nezemřel na choleru a střevní katar, ale z úžasu a šoku by patrně skonal na infarkt myokardu. Netušil by, jak skvělé má pracovníky “piáru”, agenty a manažery, co jich z jeho jedné knížky vytvořili několik stovek.

V jeho jménu u nás totiž vznikla, aniž přesně známe, kdy se narodil a jak vypadal, obří instituce, které vévodí tzv. máchologové. Ti, jako tým lékařů, rozpitvali jeho život i umění s ortodoxním snažením našich předních ilustrátorů. Proto víme, jak 26letý chudý a ve své době nepříliš známý básník psal, o čem psal, proč tak psal, čím psal, známe jeho rozbor veršovací technologie, víme, jak zemřel, nač zemřel, sexuologově nám zjistili jeho detaily z erotického života, psychiatři si všimli každé jeho úchylky, stejně jako „freudologové“ a „oidipovci“ nám zvěstovali, kdo za jeho sexuální vášeň mohl či nemohl. Kdyby žil dr. Plzák, jistě bychom se dozvěděli, jaký vliv na Máchovu poezii měla četnost jeho masturbace, zatímco grafologové nám rozebrali jeho písmo do každičkého detailu. Prostě se zrodila instituce, která má za úkol udržet jméno K. H. Máchy v mezích slušnosti a národního zájmu. Povstala zkrátka máchovská svatyně, v níž je pouhá myšlenka na sex svatokrádeží…

Pro zajímavost úryvek jeho Máje dobovým pravopisem: Byl pozdnj wečer – prwnj mág – Wečernj mág – byl lásky čas. Hrdliččin zwal ku lásce hlas, Kde borowý zawáněl hág. O lásce šeptal tichý mech;Kwětaucj strom lhal lásky žel, Swau lásku slawjk růži pěl, Růžinu gewil wonný wzdech. Gezero hladké w křowjch stinných Zwučelo temně tagný bol, Břeh ge obgjmal kol a kol; A slunce gasná swětů giných Blaudila blankytnými pásky, Planaucj tam co slzy lásky…“

Když občas jdu kolem bývalého obchodního domu majitelů Brouk a Babka v Ostravě, uvědomuji si, že právě autor publikace “Máchův kult” Bohuslav Brouk byl synem jednoho ze spolumajitelů tohoto objektu. Mj. napsal: …“Každý člověk, jenž se stane cílem lidského uctívání, musí být k němu uměle přizpůsoben. Podobně jako o světcích, tak i o vynikajících lidech musí být nejdříve stvořeny legendy, jež jsou více nebo méně v příkrém rozporu se skutečností. Každý velikán lidských dějin a kultury musí býti zidealizován, aby lidé, jejichž modlou se má státi, nepostřehli v některých jeho rysech vlastní své slabiny a vlastní svou tupost a mělkost…“Soubor:Jan Vilímek - Karel Hynek Mácha.jpg

Mácha byl básník výjimečné povahy a ne právě konformního života, což si poctivě zaznamenával do svých deníků, včetně erotických hrátek se svou Lori. „Kdo nemá pohlaví porostlé mechem…“ napsal o Máchovi právě Bohuslav Brouk. Zdá se neuvěřitelné, že Máchovy deníky čekaly na nezcenzurované vydání celých sto čtyřicet jedna let. Když se však do deníků začteme, zjistíme, že se z nich dá vyvodit, že byl sadomasochista, psychicky natahoval Lori na skřipec, nutil ji k sexuálnímu styku, musela mu být po vůli, kdykoli chtěl. Proto byl Máchův deník pokládán za nejskandálnější z textů české literatury.

Příčina nebyla v obsahu, ale ve hvězdném postavení Máchy, jako skvostu českého básnířství. Musel být cudný a nevinný. Kdyby se vědělo, že „picá, onanuje a fiká“, byl z něho jen černý anděl, který propadl orálnímu sexu. Kde byly tenkrát doby Moniky Lewinské? Mácha byl bouřlivák, který, když na to přišlo, zmlátil v Litoměřicích opilého kata, lezl přes plot za holkami a taky uměl zakalit. Zaslechli jsme a zase zapomněli, že se vydal pěšky do Itálie, ale nezapomněli bychom to, kdyby nám k tomu řekli, že ve dvou vypili s přítelem během dvou týdnů pochodu úctyhodných 41 litrů vína a někdy, jako v Lublani, je tak trápila kocovina, až mysleli, že nedojdou…

V divadle se Mácha na zkouškách seznamuje s mladou herečkou Lori (Eleonorou) Šomkovou (tehdy 17 let). Když si píše výše uvedený deník, mají spolu poměr už přibližně rok. Tyl se na Máchu zlobí, že mu „rozfikává“ soubor. Mácha a Lori se seznámili při zkouškách na hru Kytka. Také při jejich prvním rande v kavárně U Suchých v Celetné ulici jim asistoval Tyl se svou budoucí manželkou Magdalénou…

Badatelé přes Máchovy intimní deníky tvrdí, že neunesl žádný odpor Lori nebo odklad milostného aktu. Ponižoval ji, jeho sklony byly údajně psychopatologické, byl fetišista, kdy ho vzrušovalo jen to, jak milostné prožitky popisoval. Trpěl patologickou intelektuální depresí… Jeho sexuální náruživost byla prý vyvolána mimoerotickou podrážděností. Mácha musel být rovněž vzorem pro někdejší pionýry a svazáky jako zářný příklad ateisty, když napsal: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy, já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není.“ A také se chlubil, že neguje Boha jako stvořitele všeho… Mácha byl přece národním hrdinou, a který národní hrdina by si mohl dovolit, jak sám napsal „picat“. Jediné, co mohl, bylo snít. Poprvé proto jeho intimní deníky vyšly jako samizdat v roce 1876 v cizině, u nás až v roce 1993… Čekal jsem též, jestli se v Ústí na konferenci o Máchovi nezjeví dr. Igor Němec, šéf Ústavu pro ochranu osobních údajů… Nezjevil.

Pokud by hypoteticky Mácha dnes přišel na Stodolní ulici v Ostravě i se svým vzorem Lordem Byronem, první z nich by asi po bouřlivě prožité noci skončil dobrovolně v klášteře, zatímco ten druhý promiskutnější britský přítel by se na proslulé ulici asi zamiloval, oženil a zůstal. Přičemž by se držel svého sexuálního kréda: Když se dva mají rádi, na pohlaví nezáleží… Tak by se dali srovnat Karel Hynek – “sexuální štvanec” a král bohémů Lord Byron… Jak napsal o Máchovi Alex Koenigsmark – „Dnes jsem pical Lori dvakrát…“ Lingvista Roman Jacobson ve 30. letech prohlásil, že kdyby žil Mácha dnes, vydal by místo Máje svoje deníky…“chtěl jsem na zemi, ona nechtěla… potom se přece jen svlíkla a lehli jsme si u kamen…aby na nás nikdo nepřišel… Potom jsem ji „pical“ třikrát po sobě, dvakrát ji, pravila, že ji to lochtalo… Vykostěné a sterilizované – raději než čichal k šeříku, pravil, že nejraději má v rukách „prachmordyjánskou“ prdel své Lori. Potvrdil to nejen režisér Vláčil, který tvrdil, že Lori byla myší a Mácha kobrou, ale též Sabina si přidal, že je „velepodivný“ a Jakub Arbes doplnil „nepříčetný“.

Že by byl pouze Mácha závislý na sexu a divných jeho praktikách? A co Vrchlický nebo Halas? Co třeba Rytíř Smil – …”jednu vadu měl, že o kundě nevěděl…” A v Halasově básni Thyrsos, kde se píše: …”Ve sladké tísni klína, nezapomínej, je vedle dírka jiná, tam prst svůj dej. Vtlač mírně v hloubku a ňadra lehce hněť, na tvém zvadlém sloupku, hned začne odbíjet…” Myslel jsem i na mravnostní policii. Nepřišla… Máchův hrob byl delší dobu neoznačený a zpustlý, až v roce 1846 byl náhrobek opatřen datem narození a úmrtí i citátem „Dalekáť cesta má, marné volání!“ Dne 1. května 1861 byl na litoměřickém hřbitově odhalen z popudu litoměřických bohoslovců nedaleko Máchova hrobu Máchův pomník a na domě, kde zemřel, pamětní deska, jež byla během protičeské manifestace v prosinci 1897 stržena a zničena. Znovu byla na dům umístěna až v roce 1936 a v témže roce byla vedle litoměřického divadla odhalena socha Karla Hynka. V roce 1938 po německém záboru československého pohraničí byly deska i socha opět dočasně odstraněny.

Dnes si Máchu svým způsobem přivlastnili čeští a také lužickosrbští či polští a jiní badatelé. Ty v podstatě jakoby už autor nezajímal, už si ho důkladně prolustrovali, už vydal svoji knížku a už byl jejich. Jeho poslání skončilo. Zkrátka, jakého Máchu jsme si stvořili, takového jej máme. Možná ještě zbývá vzít z originálu jeho rukopisu zbytek kyseliny deoxyribonukleové a podle DNA zjistit, jak dalece má v sobě geny svého otce krupaře. Konečně budeme mít K. H. Máchu k obrazu svému. Sám by se asi nepoznal, stejně jako jiní básníci, kdyby uslyšeli, jak “opakují prosté modality”, že jejich verše jsou “bonsají poetiky, třeskutou metaforikou a bleskovým výšlehem vášně i jako existencionální spectáculum, prostorová vizionalizace či pozoruhodná lokalizace světa”…

Schází jen nějaký komiks, jenž by popsal v Raulovských kresbičkách báseň Máj. Je však otázka, je-li to pořád ten chudý chlapec, který tvořil před zhruba 176 roky. Bez komunikačních možností. Žádný televizor, rozhlas, letadla, PC, internet, mobilní telefony… Současnost je hektická a rychlá, před dvěma stoletími bylo vše jinak; v prosinci 1831, tedy v jeho jednadvaceti letech, vychází v časopise “Večerní vyražení” první Máchův text, báseň Svatý Ivan. Co mu to dalo práce, než vlastní rukou napsal Máj, sehnal pro svoji jedinou vydanou knížku vydavatele, inspiraci, než si pěšky zašel někam do civilizace, aby se dozvěděl, co nového v oblasti poezie.

Přesto se za pět roků stihl stát “knížetem českých básníků”… Přes dvě stě roků není krátký věk, hodně se během něho změní. Zbytečná je urputná činnost geografů a mapování krajiny, hledání Máchovských rybníků, kopečků, stromů, skoro každý básník má ve svém díle loupežníky, i dívčí klíny. Za každou básní se skrývá motivace láskou. Chemie je chemie. A tak jsme mu vybudovali chrám, v němž se musí jen šeptat, s pokorou rozjímat a modlit se s obnaženou a skloněnou hlavou, v níž se nesmí zrodit žádná hříšná myšlenka. Nevím, jak kdo, ale já nevěřím v Boha v chrámech, synagogách a mešitách, ale v Boha v každém z nás…

Ke chvále našich badatelů je třeba říct, že hrubý a neforemný diamant se jim podařilo za zmíněných dvě stě roků vybrousit do desítek fazet v úžasný briliant. A to je dobře. Kdyby byly granty pouze na pořádání konferencí o českých literárních tvůrcích a necpaly se peníze do zbrojení a televizních paskvilů, byl by svět o poznání líbeznější…

V rezidenci pražského primátora se uskutečnila koncem roku 2010 slavnostní prezentace příležitostného bibliofilského vydání básně Karla Hynka Máchy “Máj” u příležitosti dvoustého výročí jeho narození. Kytarista prof. Štěpán Rak a jedinečný recitátor Alfréd Strejček provedli “MÁCHOVSKÉ NOKTURNO” koncertní hold knížeti českých básníků K. H. Máchovi, s jeho texty, zhudebněnými oběma protagonisty. Zazněl autobiografický milostný příběh Marinka a fragmenty z Máchových veršů a z jeho Krkonošské pouti. Máchovy verše jsme slyšeli v původní podobě, bez pozdějších jazykových úprav. Prožitek Alfréda Strejčka hladil na duši i mrazil po těle. Jakoby před námi stál sám Karel Hynek Mácha, představující naši mateřštinu v krystalické podobě tak, jak zněla v dobách národního obrození.

Ten Mácha, který nezemřel na eufemisticky vyhlížející zápal plic, jak bylo vždy prezentováno v učebnicích, ale na odpudivou choleru a těžký střevní katar. Ten Boží básník, co byl pro Česko sice romantik z Petřína, ale hlavně proslulý svým dramatickým osudem, jenž z něho udělal mladého muže, který byl posedlý sexuální náruživostí a živočišně trýzněný svojí životní láskou. Zásluhou dokonale vytištěné bibliofilie zazněla drsná pravda nejen o Máchově vztahu k lásce, ale i báseň o smrti, věčnosti i pomíjivosti, o vině i trestu.

Inu, zkrátka, jakého Máchu jsme si stvořili, takového jej máme. Možná ještě zbývá vzít z originálu jeho rukopisu zbytek kyseliny deoxyribonukleové a podle DNA zjistit, jak dalece má v sobě geny svého otce krupaře nebo souseda erotomana…