A aby hořkost svých zvratků nějak neutralizoval, připojil se k iniciativě 28 levicových senátorů, co podali k Ústavnímu soudu žalobu na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Je to ostuda, nonsens. Pošpinění senátorského postu, který byl vždycky považován za radu moudrých stařešinů. Sami by si zasloužili trest za velezradu, kdy oni sami ničí v jeho práci skutečnou svrchovanost a celistvost Česka. Učinil pro ní mnohem víc než celá ta jejich smečka nakažená vztelinou..

„Reditel světa“, jenž má mindrák z autorit a vybíjí si zlost na všech hlavách státu, co jsou po ruce. To vzteklo i premiéra Nečase, co se vyjádřil na adresu retardovaných senátorů, že za svého působení v politice se nikdy nesetkal s větší ubohostí. „Stydím se za ně. Hanba jim,“ prohlásil Petr Nečas, jenž zřejmě cítí spoluodpovědnost za zmíněnou amnestii; kdyby ji nepodepsal, žádná by se nekonala. Není pravda, že politika je jen žumpa. Politika je pojem označující metodu rozhodováníí určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. Tu žumpu z ní dělá až spiknutí neschopných, kteří do politiky nakydají hnůj Augiášova chlévu. I kydání má své zásady zviditelnění; o kom se nemluví, ten jakoby nežil. Proto demagogie, vyčůranost, submisivnost a populismus…

Znalci Ústavy mají jasno; velezradu Ústava definuje jako jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Z velezrady byl obviněn prezident Hácha, jenž kolaboroval s nacisty jako prezident Protektorátu Böhmen und Mähren. Zemřel ve vězní na Pankráci 27. června 1945. Podobná paralela s Klausem je jen hnutí psychopatické mysli osmadvacítky českých pseudosenátorů. Nechal se slyšet i nový prezident Miloš Zeman, co je alergický na socialisty od chvíle, kdy ho sprostě před deseti roky podrazili: „Já se domnívám, že pokud páni senátoři žalují pana prezidenta Klause pro velezradu, tak je to poněkud velmi a velmi nadnesený termín. A velmi jsem uvítal, že i někteří sociálnědemokratičtí senátoři tento návrh odmítli…“

Senát se má čím „chlubit“. Všechna světové média píší o této psychické úchylce houfu vyčůránků. Uskuteční se hlasování o vůbec prvním oficiálním návrhu žaloby na českého prezidenta, který se údajně netýká jen amnestie. Prý zatím nepodepsal doplněk lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny, ani dodatek k Evropské sociální chartě a rok nejmenoval žádného ústavního soudce. Přitom ty, které navrhll, mu senát zamítl, „čímž vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu“.  A právě tím se měl „opakovaně dopustil jednání směřujícího proti svrchovanosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Kdo chce Klause bít, hůl si vždycky najde. Pokud pondělní hlasování rozhodně o žalobě, Ústavní soud by mohl také vyjasnit kompetence hlavy státu a dalších ústavních institucí pro budoucnost… Skutečnost je však poněkud jiná – pomsta Klausovi za to, že měl vždycky pravdu; jeho euroskeptictvím počínaje a odmítáním vlivu lidstva na globální oteplování konče…

Mladý Dienstbier a jeho nohsledi se veřejně prezentují nervovou chorobou ve formě psychopatického záchvatu. Zvláště patologicky si počíná obdoba podvodníka z plzeňských práv Marka Bendy, zakomplexovaný Jiří Dienstbier junior, prominentní synáček, jehož údajná výjimečnost se změnila ve stav nevyléčitelné schizofrenie. Narodil se totiž v roce 1969 ve Washingtonu a na jaře 1990 jako americký občan složil přijímací zkoušky na UK, kterou absolvoval po 6 a půl letech (s přestávkou na výkon poslaneckého mandátu). V roce 1997 jako „právdoláskovec“ nastoupil na místo koncipienta do advokátní kanceláře proslulého komunistického expremiéra Mariána Čalfy v Havlově první vládě – „Čalfa, Bartošík a partneři“, jejímž partnerem se později sám stal.

Dnes se Jiří Dienstbier starší asi obrací v hrobě, když sleduje trapasy svého zhýčkaného synka, jenž se vezl na výsluní jeho veleúspěšné kariéry novináře a jednoho z hlavních československých disidentů, jenž mezi prvními podepsal Chartu 77. Za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných strávil tři roky ve vězení. Po převratu se stal ministrem zahraničních věcí ČSFR a později poslancem ČR. Od roku 1958 jako komunista pracoval ve funkci zpravodaje v západní Evropě, na Dálném východě a v USA. V roce 1970 byl za svou účast na Pražském jaru a za odpor k invazi vojsk pěti armád Varšavské smlouvy propuštěn z rozhlasu a vyloučen ze Svazu novinářů i z KSČ.

Přednášel též mj. na univerzitách v USA, Praze a Jeruzalémě, když vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na Burgundské univerzitě v Dijonu si vysloužil titul doctor honoris causa. Poté pracoval jako zvláštní zpravodaj OSN v Jugoslávii. Od roku 2005 dělal ředitele Trustee Reuters Founders Share Company. Senátor. Publikoval stovky komentářů a esejů, vydal množství knih a napsal několik divadelních her. Rovněž obdržel řadu významných českých i zahraničních ocenění. Mj- Medaili TGM, Maltézský kříž či Medaili prezidenta Italské republiky.

Nyní jen formou anekdoty modelový a odstrašující příklad toho, co by se mohlo stát, kdyby se Jiří Dienstbier mladší nějakým tragickým nedorozuměním přece jen stal prezidentem ČR. Odletěl by na státní návštěvu Velké Británie a byl by přijat královnou Alžbětou II. A jelikož záviděl Britům, jak jim Commonwelt pod královským dohledem efektivně funguje, ptá se královny, jaký na to má recept? Královna odpoví: “Já se vždy snažím obklopit moudrými a inteligentními lidmi – sama nemůžu všemu rozumět.” Dienstbier na to: “Tomu rozumím, Vaše Veličenstvo, ale jak zjistit, kdo je inteligentní?”

Královna se usměje: “Uděláme si malý test.” Nechá si vytočit číslo Davida Camerona, premiéra Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a říká mu: “Davide, odpověz rychle na otázku – je to syn tvého otce a není to tvůj bratr – kdo je to?” Cameron pohotově odpoví: “No přece já!” Dienstbierovi se to moc líbí a hned po návratu se rozhodne přezkoušet své lidi. Jako první mu padne do ruky Kalousek. “Mirku, odpověz rychle na otázku – je to syn tvého otce a není to tvůj bratr – kdo je to?” Kalousek si nechá otázku zopakovat; pak se vymlouvá, že se nejprve musí zeptat své druhé ženy a svého asistenta, ale že na ně vyvine tlak a do 24 hodin bude znát odpověď. Celou noc nespí, převaluje se v posteli a pořád nic. Ráno potká v parlamentu na chodbě Zemana. “Ty, odpověz mi rychle na otázku – je to syn tvého otce a není to tvůj bratr – kdo je to?”

“No přece já!”, odpoví překvapený Zeman. Kalousek přiběhne celý rozradostněný za prezidentem Dienstbierem a hlasitě volá: “Už vím, je to Zeman!” Dienstbier ho popadne pod krkem a řve ještě hlasitěji: “Ty jsi ale debil, je to přece David Cameron!!!”

Inu, měl jsem čest potkat pana Dienstbiera staršího v bývalé Jugoslávii, kde řešil jako zástupce OSN kontroverzní nálety NATO, poznal jsem ho i prostřednictvím první vicemiss České republiky Kateřiny Kasalové z Pardubic, s níž jsem měl kontakt v Sun City v Jihoafrické republice, kde se ucházela o titul Miss World. Dnes žasnu, jak mohl tento vysoce inteligentní spoluvězeň Václava Havla zplodit tak zabedněného potomka, bohužel, přiště možná už prezidenta českého Ovčákova… https://email.seznam.cz//#inbox/77324

Zde je odkaz na rozhovor s Milošem Zemanem pro regionální televizi LTV: http://www.ltv-plus.cz/index.php/host/1135-hudební-magazín-19-týden-05-05-2012

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135