Když už řekl Masaryk, že vývoj jde doleva, setkal se v Londýně s Benešem a Štefánikem, poté se vypravil lodí do Ruska, zrovna do bojů roku 1917. Do VŘSR. V jeho Hovorech s T. G. Masarykem z roku 1937 o tom píše: „Bydlel jsem v Petrohradě, kousek od Zimního paláce. Přijdu na náměstí, narazím na kardon vojáků „Kam jdete?“ volal na mě oficír. Řekl jsem, že do hotelu, proti telegrafnímu a telefonnímu úřadu, o který začal tuhý boj… „Nelze!“ povídá on. „Střílí se tam…“ Na náměstí vidím, střílí se tam ze dvou stran na jedné straně náměstí měli bolševici obsazeno divadlo, protější stranu drželi Kerenského vojáci a z obou stran se střílelo z ručnic a strojních pušek…“

Nejblíže je dnes politicky Brusel a jeho Evropská unie. A v ní ústřední levicová figurka jménem José Manuel Barroso. Byl předsedou strany PCTP – MRPP (Portugalská komunistická strana pracujících – Revoluční hnutí strany proletariátu). Po neúspěchu ve volbách jak Ferdyš Pištora obrátil a v prosinci 1980 vstoupil do Partido Social Democrata – Portugalská sociální demokracie, kde je dodnes. Jako osmačtyřicetiletý se stal v červenci  2004 ministerským předsedou Portugalska, poté předsedou Evropské komise, do níž ho zvolilo 413 europoslanců, 251 bylo proti, 44 se zdrželo a 24 europoslanců své hlasy neodevzdalo.

A vedle máme Francii. V roce 2011 zde vyhrál François Gérard Georges Nicolas Hollande primárky na úřad prezidenta za francouzskou Socialistickou stranu, na svůj úřad prezidenta nastoupil v květnu 2012. Téhož dne jmenoval premiérem dosavadního předsedu parlamentního klubu Socialistické strany Jeana-Marca Ayraulta… Největší potížista EU je nyní Řecko. Byl jsem u toho, když ve volbách zvítězila pravicová Nová demokracie, která vytvořila koalici se socialisty Panhelénského socialistického hnutí PASOK a stranou Demokratické levice DIMAR. Taková je nová řecká vláda pod vedením lídra ND a premiéra Antonise Samarase.

Giorgio Napolitano (88) je stávající prezident Italské republiky. V roce 1945 vstoupil do Italské komunistické strany a o osm let později se stal poslancem. Po zániku strany v roce přešel Napolitano do strany Demokratická levice. O dva roky později se stal ministrem vnitra a byl jmenován doživotním senátorem. V květnu 2006 byl jako kandidát středolevé koalice zvolen italským prezidentem.

Při nedávném výročí zboření Berlínské zdi vyplynulo, že patnáct procent z dvaaosmdesáti milionů Němců (a Turků) touží po návratu do dob před více než dvaceti roky, kdy byla země rozdělena na NDR a SRN. A kdy v jedné z okupačních zón vládla sovětská vojska… Už kancléř Adenauer v tomto období ministru zahraničí Deanu Ruskovi dokonce navrhl, aby USA učinily SSSR nabídku vyměnit Západní Berlín za Durynsko a část Saska a Meklenburska. Tedy zápdní území hlavního města za oblasti NDR. Nic z toho ale nebylo, i když Berlín celý osvobodila Rudá armáda…

Co na to vše říkal jeden z Čechů, dětský kardiolog Vít Rázek z Lipska, který dlouhodobě pracovně pobývá v SRN? Před časem mi vyprávěl…

“Myslím si, že východní Němci jsou mnohem méně nafoukaní. Když srovnávám lidi v Lipsku a Hamburku – v obou městech jsem žil pět let, tak lidé z Hamburku byli schopni nás považovat za sraby, že jsme nepovstali proti komoušům… Lidem z DDR se to nemusí vysvětlovat. Na druhou stranu taky jako u nás je zde mnoho nostalgických – byli tenkrát mladí, byli zdraví … na zbytek se zapomíná… trošku nebo hodně kolaborovali… dnes jsou důchodci – dřív bylo vše lepší … těchto lidí je v bývalé DDR o to víc, že spousta schopných a mladých z nových zemí, počítá se 1- 3 miliony, co odešly na Západ po roce 1989, takže demografie – s tímto vlivem plus snížena porodnost udělá tento výsledek. Navíc západní Němci se zde opravdu podle místních chovali po roce 1989 jako prasata … koupili za halíř továrnu, vybrali kapitál nebo si na ni vzali půjčku, zbankrotovali a odešli na západ i s kapitálem a místním zůstaly ruce bez práce a oči pro pláč… tomu pocitu jsem porozuměl až tady… Východní Němci ale na rozdíl od Čechů vždy věděli, že podporu ze západu od bohatého bratra dostanou, takže se moc nesnažili a část lidí z toho žije dodnes – a to jim zápaďáci vyčítají…“

Z bývalé NDR přišla Angela Merkelová. Narodila se jako dcera luteránského pastora v Hamburku. Její otec nastoupil i za komunistů na místo faráře. Začátkem sedmdesátých let vstoupila jako svazačka o FDJ – Svazu svobodné německé mládeže, Freie Deutsche Jugend – jednotné masové mládežnické organizace v bývalé NDR. Poté pracovala jako vědecká spolupracovnice na Institutu fyzikální chemie Akademie věd NDR a stala se sekretářkou FDJ pro agitaci a propagandu. Po volbách do lidové sněmovny se stala mluvčí poslední vlády NDR…

Takže, vývoj jde doleva, přesto pořád frčí Benešovy dekrety, hlavní munice při souboji finalistů o prezidentské křeslo na Pražském hradě. Schwarzenberg řekl, že kdyby se vyhnání Sudeťáků odehrávalo dnes, šlo by o porušení lidských práv a byl by z toho mezinárodní soud v Haagu pro Beneše za jeho „vyhnávací“ dekrety. Nechápal jsem; Benešovým jménem byly dekrety nadepsány jen proto, že byl v té době náhodou prezidentem. Proč by neměli jít do Haagu šéfové Postupimské konference, podle nichž Beneš odsunul Sudeťáky, stejně jako Poláci či Maďaři. Navíc to kníže Karel Spáč I. přirovnal k Miloševičovi a vyhánění albánské mafie z bývalé Jugoslávie. Srovnávat vraha Miloševiče s Benešem je eufemisticky řečeno nonsens. Beneš přece vysídloval Němce ze Sudet, kde byli Hitlerovou pátou kolonou, jejichž soukmenovci vyvraždili na 50 milionů lidí.

V dnešním zvráceném světě se už nerodí takové osobnosti jako Olof Palme, Politik, intelektuál a polyglot ze Švédska, co sedmnáct let vedl švédskou sociální demokracii (SAP) a jedenáct roků byl premiérem své země. Chodil si po Stockholmu svobodně, bez bodyguardů. Mohl být v čele vlády švédského království ještě mnohem déle, kdyby ho nezastřelili… Trvá to už přes čtvrt století. Hledání vraha předsedy vlády Švédska Olofa Palmeho. Byl zastřelen 28. února 1986 na rohu ulice Tunnelgatan a Sveavägen neznámým útočníkem, když se kolem půlnoci vracel bez osobní stráže s manželkou Lisbet a synem Märtenem z kina Grand, z filmu “Bratři Karamazovové”… Syn Joakim s nimi do kina nešel… Dvě střely, jedna poranila i manželku…

Nynější premiér Frederik Reinfeldt šéfuje pravicově-centristickému bloku Aliance. Tradiční švédský model s vysokými daněmi, sociálními jistotami, bezplatnou zdravotní péčí a školstvím či dlouhou mateřskou dovolenou se chystá měnit minimálně. Chce především snížit daně rodinám se středními a nižšími příjmy. V plánu má privatizaci státního majetku v hodnotě přibližně 200 miliard švédských korun. Privatizace se má týkat například letecké společnosti SAS, velké banky Nordea či telekomunikační firmy TeliaSonera.

Paavo Lipponen se v roce 1993 stal předsedou Sociálně demokratické strany Finska. O dva roky později jeho strana zvítězila ve volbách, a stal se tak premiérem země tisíců jezer. Sauli Niinistö v roce 1994 zvolen předsedou Národní koaliční strany a o rok později místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti. V roce 2012 opět kandidoval do prezidentských voleb a zvítězil.

Jens Stoltenberg je od roku 1980 předseda Norské strany práce a v současnosti ministerský předseda Norska. Stoický socialista. Třiatřicetiletý Breivik loni 23. července zavraždil celkem 77 lidí. Osm obětí na životech si vyžádalo odpálení bomby před sídlem norské vlády v centru Osla, dalších 69 osob zahynulo při střelbě do účastníků letního tábora Norské strany práce na ostrově Utoya. Vypadalo to na národní povstání; že Norové vyjdou do ulic, budou chtít změnit zákon a trest smrti pro Breivika, zasahovat bude policie, aby nedošlo k lynčování… Nedělo se však nic takového…

„Jsme stoický národ. Nekřičíme a nepropukáme v pláč. To, co cítíme uvnitř, je ale jiná věc,” řekl před časem John Hestnes, který vede podpůrnou skupinu pro lidi přeživší Breivikův bombový útok v Oslu. Asi je spokojen i s humánním vězněním Breivika. Ten má například, jako kompenzaci za dlouhodobou izolaci, k dispozici hned tři místnosti namísto jedné; jedna je posilovna, druhá má zabudovaný počítač bez připojení k internetu a v té třetí bude v klidu spát. To vše připomíná spíše hotelový pokoj a atentátník nedávno dokonce dostal v rámci dodržení lidských práv profesionální společníky – bachaře, aby měl s kým hrát šachy nebo florbal. Aby nebyl mučen samotou…

Jóhanna Sigurðardóttir byla ministryně sociálních věcí za islandskou Sociálnědemokratickou stranu. V té době na sebe mj. upozornila tím, že odmítla služební limuzínu s řidičem a do práce jezdila svým vlastním starým vozem. Dne 1. února 2009 byla jmenována historicky první ženou v čele islandské vlády. Veřejně přiznala svůj lesbický vztah a registrované partnerství… Mariano Rajoy Brey je španělský politik, současný předseda Lidové strany předseda vlády Španělska. „Padne-li Izrael, padneme s ním my všichni“, napsal pro víkendové londýnské Times jeho předchůdce, bývalý španělský premiér Jose Maria Aznar. „Opouštěním Izraele ukazujeme, jak hluboko jsme klesli. Nezapomínejme, že Izrael je v celém regionu nejlepším přítelem Západu…”

Tak končí můj stručný exkurz do levicového vývoje Evropy, v níž má Česko po 23 letech KSČM jako druhou nejsilnější politickou stranu a levicového prezidenta, zakladatele SPO Zemanovci… Nesmíme však zapomenout na levici světovou, bratry Castrovými počínaje, Chávezem, Likašenkem, Putinem a Kim Čong Unem, Vietnamem a levicovými zásahy černošského demokrata Obamy s jeho sociální politikou, včetně zdravotních reforem USA konče. A aby toho nebylo málo, tak ještě to nejdůležitější, týkající se také Evropy – globální kasu drží suverenně komunistická Čína v čele s premiérem Wen Ťia-pao, ústřední světový bilionový věřitel…

Inu, co asi na masakr socialistické mládeže Breivikem říká elitní skupina českých umělů, co neuznávají Miloše Zemana jako prezidenta ČR, protože je levičák…? God save the Czech republic…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135