Hutka o Alexandrovcích… Probůh, kdo je to Hutka…?

19. Červen, 2012 – 18:31
Jaromír Nohavica.... Foto: Pavla Olšerová

Jaromír Nohavica.... Foto: Pavla Olšerová

Byl vlahý májový podvečer, Český rozhlas 1 – Radiožurnál vysílal Ozvěny dne. Dojemná pohoda, zvláště když rusista Jiří Klapka vzpomínal, jak před devíti roky u nás uváděl koncert Alexandrovců a bál se, že to nezvládne, protože po Verdiho Sboru Židů z Nabucca se rozbrečel…

Sotva to dořekl, něco se jekotavě zachechtalo. Komentátor představil bývalého nizozemského bezdomovce Jaroslava Hutku a zeptal se ho na názor na Alexandrovce. Exhomelesák se nepřestal chechtat, přičemž ze sebe vypravil o jedinečném ruské souboru: Směšné divadlo, uniformy, v životě by prý na ně nešel. Ostatně se diví, že ještě existují. Měl prý dojem, že už se dávno rozpadli… Alexandrovci… Cha cha…

Jaroslav Hutka se narodil v dubnu 1947, kdy už bylo po válce. Jak uvedl web Axiss.cz, „byl to neúspěšný politik Balbínovy poetické strany, který zbaběle utekl z republiky, aby po návratu parazitoval na jménu Karla Kryla (který, na rozdíl od Hutky, něco pro tuhle zemi dělal i v exilu). Jaroslav Hutka, co nyní pomlouvá Jaromíra Nohavicu, samozřejmě pro své vlastní zviditelnění. Nohavicu, co chodil v době minulé na výslechy, podával, jak už tomu u většiny podobných bývalo, nedůležité informace, jen aby mohl zpívat, aby mohl aspoň takhle doma národu pomáhat. Hutka? Utekl, žil na podpoře a pořádně nikdy nic nedělal, vrátil se a teď už jen závidí a pomlouvá….“

Soubor Alexandrovců oficiálně zahájil svoji činnost vystoupením v Moskvě 12. října 1928 pod názvem Soubor rudoarmějské písně. Na počátku měl jen dvanáct členů – osm zpěváků, dva tanečníky, jednoho harmonikáře a jednoho recitátora – a vedl jej pozdější národní umělec SSSR, tehdy mladý profesor hudby Alexandrov z Moskevské konzervatoře. Těleso se později rozrostlo až ke zhruba dvěma stovkám členů. V průběhu 2. světové války se rozdělilo na čtyři skupiny, které uskutečnily při odjezdech vojáků na frontu i přímo na frontách a v nemocnicích přes 1 500 koncertů…

Proslulí ruští Alexandrovci, největší ruský vojenský umělecký Akademický soubor písní a tanců Rudé armády A. V. Alexandrova, projeli Českem letos na jaře v rámci svého dosud největšího turné. Kompletní soubor se všemi sólisty předvedl sedmnáct show ve třinácti městech. Repertoár Alexandrovců netvoří jen ruské národní písně (Kaťuša, Kalinka), ale zasahuje do všech hudebních žánrů od klasiky přes jazz, rock po moderní hudbu. Hostem byla zpěvačka Bára Basiková…

V roce 1977, kdy byli Alexandrovci hvězdami první světové velikosti, se Hutka s marnou hřívou zúčastnil III. festivalu druhé kultury na Hrádečku Václava Havla u Trutnova a stal se signatářem Charty 77, jako komunistka Šiklová. V řadách KSČ tato Hutkova příznivkyně působila od roku 1956. Na podzim roku 1967 přemlouvala své spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, ale zůstali tam a podpořili tím tu stranickou část, která se snažila o reformu. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny KSČ na FF UK. O rok později byla „vyloučena“ z KSČ, jelikož podepsala “2000 slov”, jejichž autorem byl její stranický kolega Vaculík. Chtěla si udělat “oko” u budoucích mocipánů a negovat tímto svým rozhřešením třinácti let své kolaborace s režimem…
Kvůli policejní šikaně, nebo spíš pro svoji lenost, opustil Hutka v říjnu 1978 Československo a žil v emigraci v Nizozemsku. Po „pádu komunismu“ se vrátil, ne však k policejnímu výprasku sedmnáctého na Národní třídu, ale až 26. listopadu 1989 na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Očekával Funkci. Nedočkal se. Zase po něm chtěli, aby pracoval. S ručkama dozadu se z něho postupem času stal chechtavý kritik české postkomunistické demokracie…

Je známo, že Karel Kryl neměl Hutku nikdy příliš v oblibě. Hutka nikdy pořádně nepracoval a doma i v cizině parazitoval, pobíral sociální dávky a jako homelessák se jen tak bezcílně poflakoval. Od jointu k jointu. Moc toho o pořádné muzice nevěděl, proto po návratu zjistil, že jsou u nás mnohem lepší muzikanti, co ještě navíc celé roky předtím pomáhali Čechům. Tohle ho štvalo a jak to vypadá i po celý život štvát bude. Svědomí má i Hutka, i když je to chorobně závistivý člověk, jenž v životě nic nedokázal, protože bez práce nejsou koláče ani Nizozemsku. Už tam záviděl sousedovi, co pracoval a měl se líp než on…

Nohavica je slušný člověk, který nikdy nikomu neublížil. Přes to nejede vlak. To, co na StB řekl, nemohlo nikomu uškodit, jelikož to byly fádní informace, které každý věděl. Nechcete mi povídat, že je snad lepší utéct za kopečky, nestydět se tam brát sociální dávky a nic nedělat, tak, jak to činil za větrem povaleč Hutka, zatímco ti, co zůstali, nejenže snášeli zdejší režim, ale také pomáhali; třeba zpěvem…

Teď z mé nejnovější knížky „Lžete, pane ministře. Ne, to vy lžete, pane poslanče“. Výběru z mých blogů na iDnes: „Mediální nářez: Nohavica získá cenu festivalu San Remo!“ Před dvaceti roky jsme byli oba nesmrtelní a obraceli do sebe v baru u Waldy v Ostravě jednu ruskou vodku za druhou, jako kdysi Vysocký. Za pár měsíců poté přestal Jarek definitivně chlastat a je dnes hvězda první velikosti. Já pokračoval ještě deset roků a dnes nejsem nic, jen se učím znovu chodit…

V sobotu 12. listopadu 2011 se Jaromír Nohavica jako první z českých písničkářů stal nositelem ceny Premio Tenco, která je každoročně udělována v rámci Festivalu autorských písní v italském San Remu na scéně divadla Ariston. Ohrnovat nos nad Premio Tenco se nevyplatí, pokud si nechcete udělat osudu. Tedy pokud pro vás něco znamenají písničkáři Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Vladimír Vysocký, Bulat Okudžava nebo Leonard Cohen. „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně…

Má písniček už několik stovek, zpaměti jich umí plus mínus na sto dvacet tři… Vytvořil i libreta k operám. Mozart a jeho Cosi fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba. Na svém seznamu má také přebásnění polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr…

Inu, kdysi chtěl být Hutka malířem, dnes si říká grafik a spisovatel, co zpívá své pomlouvačské songy… Ale nemůže za to, že v San Remu ho nikdo nezná, zato Nohavicu ano, stejně jako Alexandrovce, co jsou tam a všude po světě pojmem… Probůh, připomeňte mi, kdo že je to ten Hutka…?

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135

Reklama:
  1. 5 reakce na “Hutka o Alexandrovcích… Probůh, kdo je to Hutka…?”

  2. Děkuji.
    Tak děkuji je příliš málo k odeslání komentáře,To mě pobavilo, K vyjádření souhlasu s napsaným,uznání Jarkovi,dle mého rozumu (ne mdlého),je nejvýstižnější.

    od Marie Eichler v Srp 24, 2016

  3. I racek je chechtavý,
    i racků jsou miliony

    od Ludmila Václavková v Srp 24, 2016

  4. jjj

    od xy v Led 30, 2017

  5. Hutka neemigroval, byl spící agent a zůstal mu pas

    od pangacius v Kvě 21, 2017

  6. V DOBĚ před revolucí jsem měla jeho písničky ráda, daly se poslouchat, ale když jsem blíž poznala názory K.Kryla- jsou použitelné i dnes, , jeho muziku taky, tak se mi J. Hutka z mysli vytratil.Asi to není škoda.Zdena Kopsová

    od Zdena Kopsová v Kvě 26, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *