Lumír pozval švagra a tak jsem se v Torontu v rámci příjemné pánské jízdy setkal a něžně opil s Josefem Škvoreckým. Byl s námi také nesmiřitelný Danny Smiřický z Miráklu a Tankového praporu. A láhev skvělé kanadské whisky VO – Seagram. Nedávno Josef Škvorecký zemřel. Nyní za ním odešel i jeho švagr…

Nutno dodat, proč jsem odletěl do Kanady. Mohla za to na první pohled banální epizodka… V polovině roku 1993 jsem v Ostravě uskutečnil rozhovor s panem Jiřím Krejčím, Čechokanaďanem z Toronta. Ve svém povídání se mi zmínil také o tom, že bývalý politický vězeň totality Miloslav Komínek, dnes již Kanaďan, dluží jemu a dalším lidem v Kanadě spousty peněz. Kromě toho, že jsem natáčel toto povídání s jeho vědomím, že jde o článek pro MSD a natočil si ho na magnetofon, dal mi Jiří Krejčí i faxy z Toronta, v nichž potvrzovali i jiní lidé, že jim M. Komínek dluží nemalé částky. Pro mne jako novináře to byly zcela dostačující informace k tomu, abych rozhovor připravil, s Jiřím Krejčím autorizoval a dal svým nadřízeným, kteří jej vydali… Přesto jsem byl obviněn z trestného činu pomluvy a vydal se do Toronta za lidmi, kteří mně místopřísežně potvrdili, že Komínek nedlužil jen 15 tisíc dolarů, ale třikrát tolik…

Lumír Salivar byl v letech 1949–59 za odbojovou činnost vězněn v pracovním táboře u Jáchymova, později byl mj. spolupracovníkem nakladatelství 68 Publishers a redaktorem v kanadském Scarborough vydávaného časopisu K 231 (Zpravodaj Klubu bývalých politických vězňů v exilu). A zatímco se Josef Škvorecký s manželkou Zdenou aklimatizovali počátkem sedmdesátých let v Kanadě, Lumír Salivar v Praze spravoval jejich majetek, včetně milionu korun především z honorářů za vydané knihy.

„Nechali mi tady klíče od své chaty, bytu a dvou aut, k tomu všechny svoje úspory. Doslova bez dvacetníku to byl skutečně celý milión. Tenkrát to bylo velké bohatství,” pokyvuje Lumír Salivar uznale hlavou. „Dnes není milión v Česku nic moc, i když jsou to také solidní peníze. Tak jsem ty úspory po čtyřech pěti tisících vkládal na výherní vkladní knížky a místo toho, abych se jich zbavil, ještě jsem na ně začal vyhrávat, až jsem z toho byl fakt nešťastný, co s tolika penězi budu dělat,” směje se tomu všemu ještě i po letech.

„Když bylo jasné, že se Škvorečtí už domů nevrátí, chtěl jsem nějak ten milion Josefovi do Kanady propašovat, nikdy jsem nežil na cizí účet,” krčí rameny, jako by říkal, že už prostě takový je. „Protože jsem měl v té době za sebou deset let v celách jako politický vězeň, navíc jsem byl po zápalu mozkových blan a měl pracovní omezení, nezbylo než dělat v Praze taxíkáře. A tak vždycky, když jsem vezl nějakého cizince, tak jsem s ním veksloval a měnil Josefův a Zdenin milión za valuty,” směje se a jako kluk se plácá do stehen. „Někdy mi ho měnily i prostitutky, které jsem při nočních ritech vozil. Tak jsem z toho miliónu udělal za rok směsici bezpočtu měn.” Na prstech mi s vervou vypočítává.

„Něco v dolarech, něco v markách, francích, drachmách, švédských korunách či italských lirách. No a tyto částky jsem posílal vždy po náhodných kurýrech do Toronta. Mnohé z těchto obnosů však nedorazily dodneška. Jejich pašeráci si je prostě strčili do vlastní kapsy, zkrátka si je nechali a někam s nimi zmizeli v nenávratnu…”

Když si Škvorečtí zařídili v Kanadě vydavatelství, potřebovali nějaké rukopisy zakázaných českých autorů. Tak se dal do práce zase Lumír Salivar v Praze. Pořídil si fotoaparát s „tvrdou čočkou“, aby mohl texty vyfotografovat na mikrofilm. Tak se mu podařilo poslat tajně do Toronta asi deset rukopisů, než ho někdo udal. Už to znovu hrozilo vězením, ale přišel rok 1976, uvolnění politického a normalizačního napětí, a Lumír Salivar se setkal s Luďkem Pachmanem. Ten už měl vyřízeno vystěhování do Německa. Tak ho přivedl k přemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatně sami navrhli při jednom z výslechů a podávání vysvětlení:

„Buď půjdete jako živitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si zažádáte o vystěhovalecké pasy, když se vám ten kapitalismus tak líbí!” řekl mu jasně vyšetřovatel. Udivil ho a Lumír Salivar chvíli ostražitě zvažoval, jestli to není nějaká provokace. „Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale fakt, že naše děti budou mít v Kanadě velkou šanci se uplatnit, definitivně zavážil. Tak jsem se ocitl v Torontu, kde mi všichni předpovídali, že budu pracovat u Škvoreckých v jejich slavném nakladatelství. Ale ti neměli místo pro dalšího zaměstnance. Peníze měli pouze na vydávání knížek,” potvrzuje Lumír Salivar slova svého švagra.

„V roce 2001 to bude čtvrt století od chvíle, kdy se rodiny Škvoreckých a Salivarů znovu setkaly,” počítá rychle. „A ta moje práce? Napřed jsem dělal u nějaké stavební firmy ve skladu. Byla to ale hrozná nuda,” zívne teatrálně. „Jeden den jsem vezl balíček hřebíků do šedesát kilometrů vzdáleného města, další den zase bednu skob, kvůli nimž jsem najel sto kilometrů. A když jsem se vrátil, seděl jsem ve skladu a četl si. Nebavilo mě to, tak jsem začal hledat jinou práci,” říká a zakroutí zklamaně hlavou, jak ten čas rychle uběhl. Známý ho upozornil na volné místo v pekařství, které patřilo čtyřem majitelům a jeden z nich byl československý Žid ze Slatiny od Mukačeva. A právě u něho začal pracovat i přesto, že on sám nebyl ani Žid, katolík nebo evangelík.

„Dělal jsem tam zase řidiče, ale při rozvážení pečiva, což znamenalo sice o den delší pracovní týden, ale také navíc padesát dolarů a k nim denně zadarmo bochník chleba, který stál v té době asi dolar dvacet,” počítá šetrně. „Když si to vynásobíte počtem dnů za rok, byla to značná úspora a pro rodinu velká pomoc.” Pak za Lumírem Salivarem přišel jeden z majitelů pekařství a zeptal se ho, jestli neví o někom, kdo by u nich mohl dělat při pečení chleba vedoucího noční směny. „Jsem v Kanadě jen něco přes rok, zatím moc lidí neznám, ale pokusím se někoho sehnat,” řekl mu a šel pro radu k příteli. Ten se jen zasmál a spustil: „Je to přece Žid, ten se tě nezeptá přímo, ale určitě chce, abys toho nočního manažera dělal ty!”

Uvěřil mu a šel se o novou a ještě lépe placenou práci zajímat. Byla mu svěřena a potom ji vykonával plných sedmnáct roků až do chvíle, kdy odešel do důchodu. „Dostal jsem na odchodnou z pekárny hodinky, nebyly sice zlaté, ale hodně kvalitní. K tomu ještě tučný šek. Bylo to moc milé rozloučení, které ale nebylo definitivní,” povzdechne při vzpomínce na ocenění své práce. „Jednou těsně před Vánocemi zazvonil telefon a ozval se jeden z majitelů pekárny. Prý mám okamžitě nastoupit. Myslel jsem, že jen žertuje, ale on to říkal úplně vážně, protože jeho noční manažer se naboural v autě a on za něho potřeboval náhradu.”

Našinci to možná připadne divné, že někdo s láskou vzpomíná na dlouholetou noční dřinu v pekárně. Řekneme si s českou povahou, že přece nešlo o žádnou závratnou a skvěle placenou kariéru, ale v kanadských poměrech zřejmě mnohé věci vypadají jinak, než ve vypočítavé střední Evropě.

„Když se k vám někdo skoro osmnáct roků chová jako zaměstnavatel víc než slušně, vy jste u něho spokojený a potom po vás něco chce, nedá se mu odmítnout,” říká můj hostitel. „A bylo to také příjemné, že na mě lidé z provozu mávali, zdravili mě, ptali se, jak se mám. A prý: Ty si hovíš v penzi a my musíme makat! Chovali se moc přátelsky. Bylo to pro mě uznání, že na mě nezapomněli a že jsem tam nebyl zbytečný. Tak jsem se ocitl zpátky v pekárně jako přivydělávající si penzista.”

Probrali jsme s Lumírem všechno. Přišla řeč i na  činnosti pana Milo Komínka mezi kanadskými politickými vězni. Rozhovor s ním na téma Milo Komínek zabral na magnetofonové pásce více než hodinu. K němu mi pan Salivar přidal výstřižky z kanadských novin The Toronto Star z června 1977, v nichž je článek o tom, že manželé Miloslav a Marie Komínkovi budou odsouzeni pro nelegální pobírání sociální podpory, jelikož měli přes 18 tisíc dolarů zisku z prodeje domu. Ten koupili za 32 tisíc dolarů a prodali za 50 tisíc. Přesto dál brali v sedmdesátých letech od státu tzv. welfare, tedy podporu pro chudobné a to až do výše 11 256 dolarů.

K tomuto článku mám doklad z Ministery of Community and Social Services ze dne 31. března 1993, který potvrzuje, že M. Komínek musí vracet státu dluh ve splátkách po 30 dolarech měsíčně. Na zmíněném dokladu je rukou Miloslava Komínka dopsáno, kam a kolik peněz posílat osobním šekem na heslo Komin 2006260. Rovněž jsem získal materiály z torontských bank o transakcích manželů Komínkových. Obdobný problém vyšetřuje nyní torontská policie znovu. V duchu presumpce neviny o detailech pomlčím. Zatím.

Lumír Salivar mi do magnetofonu mimo jiné řekl: „Komínkovi bych nevěřil. On je prolhanej. Třeba v některých případech nelže, ale jak já můžu vědět, že v tomto případě ne? Tady má mizernou pověst, v české komunitě. Tady, když se řekne Komínek, tak se lidi začínají smát. Doplácel na to jeden človíček – Čech, který měl na jedné ulici v Torontu výrobnu razítek. Malinký krámeček a jmenoval se Milo Komínek. A ten se jmenoval křestním jménem Milo, kdežto tento je Miloslav….  Je to spodina. Já netvrdím, že netrpěl. On byl buřič, furt musel na sebe upozorňovat…“

V suterénu svého domku měl Lumír archiv a v něm spoustu dokladů. Také o Komínkovi.

„Je to zřejmě jeho povahorys, že pořád musí bejt proti všem. On je Jirásek, pořád musí být proti všem. Přitom ale on je neschopnej. Kdyby byl schopnej alespoň jako ten Kotas, jak ho nemám rád a je to pro mne šašek, nebo pan profesor Zelený. To má alespoň jakousi pomyslnou úroveň, poněvadž vystudovali a mají nějakou kvalifikaci, i když ta kvalifikace je podivná. Ale co on (míněno Komínek, pozn. autora)? Ten nerozezná holou větu od souvětí. Co psal, to všechno museli opravovat…“

Seděli jsme nad bednami, prohrabovali se v lejstrech a meditovali. Tedy hlavně Lumír…

„On je skromnej a pracovitej, ale on bude přenášet písek z rohu do rohu celej den, aniž by věděl proč. Je pracovitej, ale bl… To pak může být kdekdo čestným občanem. S tím jeho senátorstvím. Pokud vím, tak se dal ke Sládkovi, ale pohádali se. S kým se také nepohádá Sládek a s kým se nepohádá Komínek. Sládek, tedy sládkovci nechtěli vůbec do senátu, takže on za ně nemohl kandidovat, tak si založil vlastní partaj. Já to dostanu, to se může objednat, kolik dostal hlasů. Jejich přesný počet nevím, ale na procenta mi někdo říkal, že dostal 0,0008, což by odpovídalo na něho, na jeho ženu a možná ty dva jeho syny…“

Takže, Lumíre, ať Tvůj nebeský chléb náš vezdejší je stejně lahodný jako ten Tvůj pozemský…

PS: Na konec otázka pro orgány činné v trestním řízení. Bylo mé obvinění z pomluvy podložené? To samé se týká nařčení vydavatelství Moravskoslezského dne, po němž chtěl M. Komínek čtyři milióny korun. Nutno podotknout, že Jiří Krejčí byl v Torontu řadu let velmi blízkým rodinným přítelem manželů Komínkových. Jeho matka se stýkala s Marií Komínkovou a jsou podnes přítelkyně.

Je další otázkou, která již však zavání spekulací, jaké vlastně měl Jiří Krejčí úmysly, když chtěl poskytnout tisku informace o Milo Komínkovi. Chtěl skutečně pomoci k penězům věřitelům v Kanadě, nebo svému někdejšímu chlebodárci? Jedno však dnes již ale vím určitě – v něčem jsem se opravdu mýlil – onen čestný občan nedluží 15 tisíc dolarů, jak jsem napsal, ale patrně nejmíň pětadvacet, což jsem doložil svědectvím šesti Čechokanaďanů z Toronta a jednoho Čechoameričana z USA. A nejsou jediní. Myslím si, že málokterý novinář měl svůj rozhovor podložený důkazy tak, jako já.

Stejně jako generál Rudolf Pernický (1915), politický vězeň, vyznamenaný prezidentem republiky V. Havlem za svůj boj proti fašismu. Byl dalším člověkem, který se ohradil proti pomluvám, jež byly zveřejněny v Komínkově časopise Svědomí. V soudním řízení, v němž generál Pernický žaloval M. Komínka pro urážku na cti, byl Milo Komínek v roce 2002 odsouzen Městským soudem v Praze k peněžitému trestu 70 tisíc korun. Nepomohlo mu ani odvolání ke Krajskému soudu, ani dovolání v Nejvyššímu soudu. Všechny tyto soudní instance potvrdily jeho vinu. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté M. Komínkovi zablokoval bankovní konta…  Že by také válečný britský hrdina a politický vězeň československé totality generál Rudolf Pernický byl součástí ,protikomínkovské konspirace…?