Zákon o vlajce a státním znaku a později vydaný zákon o zdravém manželství. Kdo bude považován za Žida nebo židovského míšence. Píše se rok 2012 a u mosteckého soudu se objevila námitka na podjatost soudního znalce. Členka Dělnické strany sociální spravedlnosti Lucie Šlégrová se spolu se svým advokátem pustila do soudního znalce Michala Mazla kvůli jeho údajnému židovskému původu. Žádají jeho vyloučení z procesu se Šlégrovou. Mazel, který zpracoval odborný posudek na jeden projev Šlégrové, se své práce sám vzdal.

Jeho původ Šlégrová dovozuje z jeho příjmení. „Toto příjmení, často se vyskytující rovněž v podobě Maazel, pochází z hebrejského Moše, tzn. Mojžíš. Další podobně vzniklou variantou je například Maisel,“ vzkázala prostřednictvím advokáta soudu, kam se dostala pro své nacistické smýšlení. Zapomněla na: Mazel tov…

Policie obvinila místopředsedkyni Dělnické mládeže Lucii Šlégrovou z projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Na mítinku Dělnické strany sociální spravedlnosti v Litvínově – Janově 17. listopadu 2011 podle policistů vychvalovala německý nacionální socialismus. Řečnila o ideologii národního socialismu a tuto ideologii označila jako jedinou možnou cestu boje proti současné situaci ve vládě.

Šlégrová čelí kromě nynějšího obvinění z Janova také jinému trestnému činu. „V tento symbolický den a na tomto symbolickém místě bych ráda něco vzkázala všem těm ‚vyvolencům‘. Tak jako vy máte dnes tu drzost soudit nás za naše čisté myšlenky, tak my jednou budeme soudit vás, za vaše špinavé činy! A můžete si být jistí, že to bude bez nejmenšího slitování,“ pohrozila tehdy aktivistka. Pochybuje někdo o tom, že těmi „vyvolenci“ myslela Židy…? 

„Nebaví mne už číst si o sobě, čím mám dostat po hlavě. Nebo že jsem lakotný Žid. Pozice samostatných znalců je neudržitelná, vždy se na ně vrhnou,“ vysvětlil své rozhodnutí vzdát se práce jednoho ze čtyř soudních znalců přes extremismus Mazel, který navíc není židovského původu. Hypoteticky; kdo jiný než-li mučený Žid by měl soudit svého mučitele? Jakápak tady může existovat podjatost? Faktem je, že spálený Žid v kremační peci asi nebude moc objektivní…

Vzpomněl jsem si na proces s vrahem Židů Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě. Bude snad rehabilitován a izraelský malíř Yehuda Bacon si odnese trest pro podjatost za svá slova svědka? Kam se při procesu vytratilo: nemo iudex in causa sua – nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci? Možná je to stará římská právní zásada z doby, kdy židé běhali po poušti, slované někde v kazažských stepích a germáni vylézali u Hamburku z moře, ale Eichmann neměl šanci. Unesli a soudili ho Židé ve své vlastní věci… Jediné správné rozhodnutí…

“Když jsem seděl naproti Eichmannovi, viděl jsem, jak je najednou titěrný. Ta tam byla jeho hrozivá moc nad životem a smrtí, kdy poslal do plynu miliony Židů… ” říkal rozpačitě. Při procesu totiž neunesl kruté vzpomínky a omdlel. Komíny osvětimských krematorií se nedaly z paměti vymazat. “V koncentráku jsem pak nakreslil svůj první portrét vězně Osvětimi. Ten pak svědčil u procesu s Eichmannem. Mám fotografickou paměť, takže jsem měl spoustu dalších kreseb, vystihujících hrůzu lágrů….” tvrdil Yehuda Bacon, jeden z více než stovky svědků. Jejich výpovědi tvořily přes 300 hodin magnetofonových záznamů z procesu s Eichmannem, který pocházel ze Solingenu v Porýní, kde se narodil 19. března 1906.

Původně se Eichmann živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. V květnu 1945 se ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou se ukryl na rakouském venkově. S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata.

Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka Veronika Lieblová s třemi syny za ním přijela v roce 1952. Narodila se v obci Mladé u Českých Budějovic, která je dnes součástí krajského města. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova p. R.

Eichmann byl zklamán, že někteří Židé přežili. Když vzpomínal na svou roli v systematickém vyvražďování Židů, vyjádřil jen zklamání, že “nedělal svou práci správně”, píše Daily Telegraph. Nahrávka rozhovoru vznikla v padesátých letech. Eichmann hovořil se svým známým na předměstí Buenos Aires, tam se přestěhoval v roce 1953. Záznam rozhovoru pořídil nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen, kterého pozval k sobě domů na skleničku a v uvolněné náladě zavzpomínal. Mrzelo ho, že v “konečném řešení židovské otázky” mohli udělat víc, kdyby pracovali správně.

“Nebyl jsem tím, kdo jen poslouchá a plní rozkazy. Byl jsem součástí myšlenkového procesu. Byl jsem vizionář,” řekl Eichmann Sassenovi. Až šéf dokumentačního střediska Simon Wiesenthal poslal z Argentiny veliteli Mossadu Isseru Harelovi pohlednici s textem v němčině: “Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires…“ Mossad tuto tajnou akci po schválení premiérem Davidem ben Gurionem i právníky zahájil v dubnu 1960, kdy přijeli první agenti do Argentiny. Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti.

Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel. Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele. Svoji hypotézu o prozrazení Eichmanna má i historička Jitka Gruntová, která mi mj. řekla:

“Jak jsem si na časové přímce rovnala informace, které tu a tam někomu mezi řádky uklouzly, jak jsem četla celou akci popsanou v pamětech příslušníků Mossadu, vše stále více nasvědčovalo tomu, že to mohl být Schindler, kdo ukázal na Eichmanna,” uvedla Jitka Gruntová. Co podporuje podle ní tuto teorii? Oscar Schindler, který na svém seznamu zachránil na tisíc židovských vězňů z Osvětimi, i Eichmann žili po válce v Argentině. V roce 1958 se Schindler vrátil do Německa a právě odtud získala izraelská tajná služba zprávu o tom, že Eichmann se ukrývá v Argentině pod jménem Ricardo Klement. “Jsem přesvědčena, že i po válce pracoval pro německou zpravodajskou službu. Vůbec není vyloučeno, že Schindler měl za úkol hledat esesáky,” dodává.

“Když jsem byl vámi vyzván, pane prezidente, abych dal jasnou odpověď, musím odpovědět, že považuji vraždu, toto ničení a vyhlazování Židů, za jeden z nejvážnějších zločinů v historii lidstva…” snažil se Eichmann působit na soudní tribunál, aby nedostal oprátku. O vyhlazování, a to jak zastřelením prováděným Einsatzgruppen, tak o otrávení buď výfukovými plyny v autech, nebo v plynových komorách, věděl naprosto jistě. U soudu tvrdil, že jedinou volbou k nesplnění rozkazu byla sebevražda.

“Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…”

Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož pouze plnil rozkazy…

“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…”

Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:

“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…”

Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.

“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”

“Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je jen statistika…,” řekl chladně Eichmann.

Když ho vedli 1. června 1962 na popravu, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu. Eichmann se po vypití několika deci červeného vína na Eitana podíval a německy mu řekl:

“Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou…!”

Inu, musíme si pomáhat; po sedmasedmdesáti letech tady máme obnovené norimberské zákony…? Mazel tov… Hezký den a hodně štěstí… Hranice mezi neonacismem a antisemitismem je i dnes velmi křehká…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)