Jak ani pokakané štěstíčko si za prachy celého světa nekoupíš…

17. Červen, 2011 – 7:54
MUDr. Pavcel Bém v rezidenci pražského primátora....   Foto: Břetislav Olšer

MUDr. Pavcel Bém v rezidenci pražského primátora.... Foto: Břetislav Olšer

Po pěti letech pražští radní schválili až tento týden definitivní zrušení společnosti Praha olympijská. Práce na přípravě olympijské kandidatury město fiktivně ukončilo již před dvěma lety kvůli hospodářské krizi a nutnosti šetřit. Tak, konečně se pražský exprimátor Pavel Bém vyhrabal z dobře placené ostudy. Dospěl k poznání, že život je jiný, než jak se zpívá v jedné prostonárodní písni: “Štěstí je tak krásná přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš…”

Zasedání městské rady tedy s konečnou platností rozhodlo, že se Praha nebude ucházet o Olympijské hry ani v roce 2020. Práce kolem kandidatury Prahu stály podle magistrátu přes 70 milionů korun, podle opozičních zastupitelů ještě o 30 milionů víc. Společnost údajně nevykazovala žádnou činnost a neměla žádné zaměstnance. Zvláštní, že až nyní…

Daňoví poplatníci tak mohou jásat; přišli sice skoro o sto melounů, ale ušetří spousty miliard. Prý důvodem je úspora v souvislosti s hospodářskou krizí. Na tu se vymlouval kdejaký podnikatel, aby si mohl zvýšit zisky tím, že propustí “zbytečné” zaměstnance. Jenom pan majitel FC Baník Ostrava a ředitel výše zmíněné olympijské výdělečné bubliny Tomáš Petera údajně už od začátku loňského roku pracuje bez nároku na honorář. Má vůbec na benzín či naftu do své limuzíny…?

Společnost Pražská olympijská byla založena v roce 2007 městem Praha a Českým olympijským výborem a jako nezisková a obecně prospěšná společnost si nechala rozpočet celé megaakce vypracovat auditorskou společností PriceWaterhouseCoopers. První “zkušební” studie hovořila o nákladech ve výši 136 miliard korun. Po všeobecném zděšení přispěchala PWC s novým odhadem, tentokrát ve výši 88 miliard, aby se veřejné mínění uklidnilo a dál hlasovalo pro utopistické uspořádání pražské Olympiády. Další miliony stála analýza možností, kde by mohla vyrůst olympijská vesnice, nebo vyhodnocení vlivů přípravy olympiády na životní prostředí.

Rozpočet pro fungování vlastní organizace měl být 91 mil. Kč, přičemž průměrná mzda zaměstnanců činila cca 80 tisíc hrubého měsíčně. Pražské LOH měly být však prý výnosné a měly přinést do české pokladny asi 40 miliard korun. Naštěstí se ten hazard neuskuteční. Oč může přijít primátor Prahy Pavel Bém nebo Tomáš Petera (plus Vacek a Kahoun)? O práci a střechu nad hlavou? Může se některý z těchto milionářů stát bezdomovcem…?

Asi těžko, a když, tak sotva. Jedině tak můžou přijít o svoji dobrou pověst, ale ta je těmto “splachovacím” borcům zcela ukradená. Proto si mohou riskantně podnikat a dovedně získávat peníze daňových poplatníků na velkolepé akce. Především však napřed na papíře a hned potom cash. Jako je třeba pořádání Olympiády v Praze. Když jsem na toto téma napsal blog, mnozí se do mě pustili, že nejsem vlastenec a nemám zájem o rozvoj českého sportu. Poté jsme vypadli z prvního kola kandidátky pro Olympiádu v roce 2016 a drze se ucházíme o stejný podnik o čtyři roky později. Naštěstí zvítězil rozum..

Praha olympijská v likvidaci si však ještě stihla rozdělit asi 15 miliónů korun za “zpracování” kompletní analýzu proveditelnosti olympiády v Praze od společnosti Price Waterhouse Coopers. A rovněž na poslední chvíli inkasovala na provoz a mzdy odborníkům poslední dva milióny. I na nějaký ten “zlatý padák” určitě zbylo… Přestože hlavní manažer olympijského snu Tomáš Petera přiznal, že to asi nepůjde ani v roce 2020, jelikož přišla nečekaná ta zatraloná světová hospodářská krize. No, a už je to tady; chlapci se mají nač vymluvit a města Tokio, Madrid, Chicago a Rio de Janeiro, které Prahu a Baku vyšoupli z kandidátky, nazývají “šplhouny”…

Mám svoji osobní zkušenost s panem Bémem, resp. s Opencard – kartou Pražana. V Otázkách Václava Moravce jsem zaslechl, jak zní moje příjmení; „Firma Olšer je vyšetřována v souvislosti s projektem Opencard…“ Vzápětí mi spadl kámen ze srdce. Pan Moravec jen vyslovil název Allshare – olšer…Řeč totiž byla o techtle mechtle firem Haguess a Allshare, resp. Jaroslava Turka a Petra Stránského. Turek je většinovým akcionářem společnosti Haguess a zároveň je členem dozorčí rady společnosti Allshare.

Vystudoval obor psychiatrie na Fakultě všeobecného lékařství UK v roce 1987. Pak využil sametové revoluce a šupky hupky do USA, kde exceloval v angličtině a absolvoval dvouletý kurz protidrogové politiky na Univerzitě J. Hopkinse v Baltimoru. Doma se poté dal na obor „prevence a léčení návykových nemocí“ a pracoval v psychiatrické léčebně Všeobecné nemocnice, na protialkoholním oddělení, později vedl Středisko drogových závislostí a Kontaktní centrum pro drogově závislé v Praze.

Na počátku devadesátých se seznámil s Václavem Klausem, vstoupil k němu do ODS a už to běželo, jak mělo. Pak bylo třeba opět zaujmout svět, narcisům je této vlastnosti zapotřebí, jako narkomanům droga při absťáku. V narkotikách se přece pan doktor psychiatrie vyznal. Napřed byl zvolen starostou Prahy 6, s pomocí opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD se následně stal primátorem Prahy, a pak ještě jednou. Mezitím se v průběhu své druhé primátorské kadence vyšplhal až na Everest, a když i tato světská sláva, polní tráva pominula a ODS vzápětí projela krajské i senátní volby 13:0, tak se rozhodl zkusit si to v přímém souboji s premiérem o post předsedy strany, aby si poopravil image. Prohrál…

Workoholici začínají být nebezpeční životům jiných. Psychická i fyzická vyčerpanost organismu a přehnaná posedlost prací může někdy skončit tragicky. V italské Anconě zemřela minulý týden 22měsíční dívka Elena, kterou otec, profesor místní Univerzity, zapomněl vyložit v jeslích a následně ji nechal pět hodin v přehřátém autě, zaparkovaném na přímém slunci. Bude to znít morbidně, ale někdy i zlo může mít pozitivní efekt. Jeden život tragicky skončil, další čtyři však zachránil. Srdce profesorovy dcery udrželo při životě dítě v Bergamu, ledviny dostali dva malí pacienti v Římě a játra zachránila život děcku v Turíně.

Neuvěřitelně hrůzný důsledek zapomnětlivosti šokoval nejen samotného otce, který byl přesvědčen, že dítě v jeslích vysadil, k nervovému zhroucení přivedl jeho manželku, čekající dalšího potomka, ale také evidentně zaskočil prokurátora, jenž nyní zvažuje, zda otce vůbec zažaluje za neúmyslné zabití. Žádný trest už nemůže být pro profesora horší, než jeho vina na tragické smrti své dcerky.

Mluvím o tom jako o paralele k tragédii Bémova syna Jáchyma. Odpusťme si, co jsme si… Možná už pochopil, že si skutečně za přepychové štěstí prachy nekoupí. Teď by to rád udělal obráceně. Dal by své miliony za kousíček pokakaného štěstíčka, alespoň za pravou ruku pro svého potomka. Ale nejde to. Prachy jsou jen nutné zlo a ani to nepřepychové štěstí si za ně nekoupíš. Těžký osud zkrátka dostihl jednoho člena „zlaté pražské mládeže“…

Nelze Bémovi upřít, že je to sečtělý, vzdělaný a moudrý pán. Byl jsem u něho v rezidenci primátora při slavnostním aktu u příležitosti 200. let od narození K. H. Máchy. Nesmírně elegantní, skromný a nenápadný člověk. Sotva však přičichne k penězům, projeví se v něm zřejmě patologická posedlost jejich moci a ztrácí soudnost. Jako každý druhý slušný řidič, co se změní v okamžiku v psychopata, kdy se dotkne volantu svého miláčka…

LOH v Praze prostě nebudou a nic katastrofálního se nestane; organizátoři této “bubliny” si stejně přijdou na své. Mimochodem, kdo ví, kde bude konec těmto bafuňářům za patnáct let.

Inu, oč vlastně šlo; o naplnění olympijského snu, nebo vlastního konta…?

Nové elektronické vydání knihy: „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“ – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *