Proč nebyly v Jeruzalémě ženám zakázány společné chodníky…?

24. Březen, 2011 – 20:37
My máme Tóru, ó my se máme...  Foto: Břetislav Olšer

My máme Tóru, ó my se máme... Foto: Břetislav Olšer

Izrael má v současné době přes sedm milionů obyvatel, z toho je asi milion izraelských Arabů. Mezi Židy tvoří ortodoxní menšina zhruba dvacet procent, přesto se většina agnostiků musí podřizovat pravidlům Tóry a judaismu. Dřív si museli v městských autobusech Jeruzaléma dávat pobožní Židé pozor na sebevražedné atentáty muslimů, dnes v nich terorizují své ženy sami.

Právě na jeruzalémském autobusovém nádraží včera jako Boží trest explodovala nálož. Jedna žena byla zabita a desítky dalších lidí byly zraněny. Asi kilogram výbušniny uložené v batohu na zastávce byl odpálen odpoledne při zvýšené dopravní frekvenci. Nikdy nezapomenu, když jsem při jedné ze svých cest po židovském státu počátkem roku 1999 jel autem z Jeruzaléma do Tel Avivu. Cesty byly zablokované, protože do Jeruzaléma se sjelo z celé země dvěma tisíci autobusy i automobily na 250 000 ortodoxních Židů na demonstraci za to, aby se Izrael neřídil civilními zákony, ale podle 613 pravidel Tóry.

Izrael ani po 62 letech své existence nemá vlastní Ústavu, ale jen 15 základních zákonů. To vše proto, že kdyby byla ústava teokratická, vzbouřili by se agnostici, a kdyby byl vztah většiny k judaismu sekulární, přišlo by do ulic Jeruzaléma protestovat na milion ortodoxních Židů. Možná by tekla i krev… Jen jestli by to tak chtěl Bůh…

Justice navíc obvinila hlavního rabína Josefa Ovadiu z podněcování k občanské neposlušnosti. Veřejně totiž vyzýval mladé Izraelce a Izraelky, aby bojkotovaly službu v armádě. Kluci tři roky, dívky 22 měsíců. Navíc nabádal osadníky, aby vytvářeli nové osady na Izraelem okupovaných územích. Ortodoxní Židé věděli, že jejich demonstrace nebyla povolena a museli zaplatit 30 tisíc šekelů pokuty. Záměrně vybrali na tři sta tisíc v desetnících a ty pak z velkých pytlů provokativně vysypali úředníkům na stoly.

Minulý týden uvedla izraelská televize reportáž Jasminy Caney, v níž byla řeč o diskriminaci židovských žen muži charedim. Slovo charedim je odvozeno od slova charada (strach, třes, bázeň), které bývá interpretováno jako „Ten, kdo se třese ve strachu při Jeho slovu. Někdy se proto pro charedim užívá výraz „bohabojní“. A před těmito Židy se fakt třesou všechny Židovky.

Pokud jede žena jeruzalémskými čtvrtěmi Rechovota, Bnej Brak nebo Bejt Shemesh a sedne si do přední části autobusu linky č. 418, stane se terčem útoku ortodoxních Židů. „Promiňte, ale ženy dozadu!“ ozve se hlas charedim muže. „Proč“ ptá se udiveně žena. „Jděte do zadní části autobusu…“ říká muž výhružně. „Ale místa jsou i tady!“ brání se žena. „Rozhodnuti mehadrinu!“ křikne muž a má na mysli shromáždění sedmdesáti rabínů.

Slovní útok, který zažila Naomi Ragen, ortodoxní žena a spisovatelka, jež hojně využívá autobusové linky č. 40 v Jeruzalémě, byl mnohem horší. Sama říká: „Byl to muž, velký, vážil možná 100 kg, jednoduše do mě strčil a křičel na mě, jako kdybych byla jeho malá dcera a on otec vysvětlující zásady judaismu – kde je mi dovoleno sedět, jakou mám drzost a že nerozumím pravidlům. Prostě mě snad chtěl i lynčovat. Seděla jsem tam, samotná žena, řidič neřekl ani slovo a mě se dostávalo nadávek a lekce, jakou jsem v životě nezažila.“

Zehava Fisher se stala terčem útoku v autobusové lince č. 15 : „Začal mi opakovat mehadrin, mehadrin. Když mi řekl mehadrin, znamenalo to, že se mám odebrat do zadní části autobusu, zatím co on může sedět vpředu. A tehdy na mě začal jiný muž křičet a žádal mě, abych měla uctu. Nevěděla jsem přesně, ke komu mam mít úctu a řekla jsem mu, že je mým právem a ctí sedět vpředu. A on odpověděl, že ne, musím ostatním mužům projevit úctu, tudíž sedět vzadu. Zkrátka: zmizte někam, vaše přítomnost obtěžuje.“

Jako kdyby byla nějaký pouliční pes. „Je mi líto, ale ja platím stejné jízdné, jako kdokoli jiný – muž či žena. Takže požaduji jako své právo sedět v klidu na předních sedadlech…“ bránila se Zehava. Do Centra náboženského pluralismu už dorazily desítky stížností žen – ať charedim, ortodoxnich ci sekulárních, poukazujících na tyto linky přezdívané mehadrin.

Ortodoxní mladý muž v černé kipě říká: „Existuje segregace – a my pro ni máme své opodstatnění. Každé ráno žehnáme za to, že nás Všemohoucí nestvořil ženou. Chlapci jsou důležitější. Ženy by měly proto být vzadu…“ Segregace mezi muži a ženami se nadále rozšiřuje. Už nejde jen o autobusy mehadrin. Zehava Fisher k tomu říká: „Přišla jsem do velmi ortodoxní čtvrti Geula. Měla jsem hlad, tak jsem si chtěla koupit pizzu. A co jsem uviděla? Zvlášť frontu pro ženy a zvlášť frontu pro muže, navíc jídelní oddělený prostor v pizzerii byl jen pro muže. Co to má být? To připomíná Saudskou Arábii nebo Teherán, ne judaismus a Jeruzalém…“

Ve čtvrti Keren Avraham došlo i ke snaze o oddělené chodníky pro ženy a muže. Pokus však nakonec ztroskotal na rozhodnutí BADAC – Bejt Din Cedek, nejvyššího rabínského soudu, který je zakázal. V Bejt Shemesh jsou segregovaná i zdravotní střediska pro muže a ženy. Dokonce i na hřbitov už tato segregace dorazila. Na hřbitov Segula v Petach Tikve přišla Rivka Lubic, ortodoxní žena, aby zde pohřbila svého otce.

Nad vchodem ale objevily cedule “ Muži‘ a „Ženy“. Celá rodina se musela rozdělit podle pohlaví. Chevra kadisha – Pohřební bratrstvo, jí sdělilo, že u nich, v Petach Tikve, se ženy přímo nemohou zúčastnit pohřbu. Zehava Fisher na to reagovala:“ To přece není judaismus. To je jednoduše fanatismus.“ Snad by charedim ženy mohly načerpat trochu síly a naděje od Rosse Parks, která se zasadila, aby padly zákony o segregaci bělochů a černochů v USA padesatých let minulého století, když odmítla stát v autobuse a uvolnit místo cestujícímu bílé pleti….

Charedim však nejsou jedinými fanatiky v Izraeli. Ultraortodoxní antisionistická skupina Neturei Karta (aramejsky Strážci města) nedávno odsoudila “současné sionistické masakry” v Gaze. Tito “chasidim” dokonce vyzývají světové velmoci, aby “obnovily práva Palestinců v historické Palestině“ a cílené údery proti teroristickým uskupením v Pásmu Gaza označují za „etnickou čistku”. Prohlášení končí zvoláním: “Sionistický režim je zatracený! Svatá země bude navrácena Palestincům! Otázkou není “zda”, ale “kdy”…!”

Neturei Karta v roce 1935, s cílem být opozicí proti vytvoření a existenci židovského státu dříve, než přijde Mesiáš. V současnosti požadují mírovou likvidaci Izraele s tím, že židovský stát může vytvořit pouze Mesiáš. V nedávné minulosti se členové Neturei Karta ve své nenávisti k sionismu nezastavili ani před spoluprací s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem. Delegace “chasidim”, vedená lžirabínem Friedmanem, se účastnila konference “Svět proti sionismu” v Teheránu.

V Roš Pina, malém městě na severu Izraele, se scházejí extremističtí rabíni židovských osad, postiženi Šaronovým vystěhováváním z okupovaných území, a uvrhli na něho kletbu smrti. Tato halachická kletba jménem pulsa denura (aramejsky prý znamená “šlehnutí ohněm”) byla také uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn. Tehdy, v listopadu 1995, ovšem převzal úkol nebeské eskadry smrti židovský fanatik Jigal Amir.

Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACH a Kahane-Chaj. Skupina Kahane-Chaj – Kahane žije! (odnož hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim – smrt Arabům” vhodila granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě.

Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno. V únor 1994 vstoupil Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař, žijící v osadě Kirjat Arba, nadšený příznivec KACH, do mešity Ibrahimi v Hebronu, kde postřílel několik desítek muslimů. Ti, kteří masakr přežili, Goldsteina ubili k smrti…

Jeruzalém byl v minulosti dějištěm poměrně častých teroristických útoků, větší ale zažil naposledy v roce 2008. Krátce po sobě tam Palestinci z východního Jeruzaléma najížděli těžkými stavebními stroji do aut, autobusu i pěších. Zabili tři lidi a šest desítek osob zranili. Téhož roku zastřelil palestinský atentátník osm Izraelců v rabínské škole v západním Jeruzalémě.

Inu, kdyby Arabové kolem Izraele nechali na deset roků židovský stát na pokoji, prý by se zničil sám hlavně svými vnitřními rozpory mezi ultraortodoxními Židy a agnostiky…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *