Zkažený svět, promarněný čas, zbyteční lidé…

15. Leden, 2011 – 15:12
Život je jako hrst vrabců... Foto: Břetislav Olšer

Život je jako hrst vrabců... Foto: Břetislav Olšer

(Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz (polsky Oświęcim, česky Osvětim). Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…)

…Petr Adolf Černý – Schwarz byl synem veterána Wehrmachtu od Westerplate Manfreda Schwarze a jeho ženy Gizelly, dozorkyně SS v Birkenau. Nechtěl o vlastních dětech ani slyšet. Bál se, přímo se děsil, jak by jim řekl, kdo je, kde se narodil a komu. Bál se, že by jim musel říct, že měl matku osvětimskou bachařkou. Jeho žena Anna ale na dětech trvala, alespoň na jednom. Tak přišla na svět otcem nechtěná Rita. Teprve v první třídě jí řekli, že její otec je původem Němec, co utekl z Německa hned po válce, zatímco ostatní emigrovali obraceně. Prchal před minulostí svých rodičů. Rita si to vysvětlila po svém; byl prostě z těch hodných. Kdyby byl z těch zlých, nedovolili by mu přece žít v Čechách, ani na Moravě.

Během svých prvních prázdnin na Valašsku jí začalo být divné, proč má jen jednu babičku a jednoho dědečka, když ostatní děti jich mají nejmíň po dvou. Nutná informace obsahovala milosrdnou lež, že její němečtí prarodiče padli ve válce. S dětskou zvídavostí a školními osnovami přišlo i pátrání, na které straně berlínská babička s dědou bojovali. A to byl čas na úplnou a krutou pravdu. Nesla ji těžce, bála se spolužáků, a když vše vyšlo najevo, nastaly její krušné boje o čest zbývajících členů rodiny Černých. Bála se i příjmení Schwarzová…

Postupně se ozbrojila imunitou vzdoru a to už byl jen krok k hrané pýše. Nebyla-li lepší než ostatní, byla rozhodně jiná. Áríjská. Věděla, že to byla směšná póza, ale lepší, než aby neměla žádnou. Stejně se bála; nejvíc genů Gizelly Schwarzové, že v sobě mohla mít její zhoubnou esesmanskou krev. Věřila, že jediný, kdo ji mohl zkrotit, byl romantický světoběžník Jan Ševal. Po dvouleté známosti, kdy si lásku většinou vyznávali v jeho telefonátech z Vietnamu, New Yorku nebo Johannesburgu se vzali. Její otec oslovoval svého nechtěného zetě zásadně Hanzi; činil tak ze směšné nostalgie, že tím měl vedle sebe alespoň něco germánského. Jan mu zněl příliš podřadně slovansky. Manžel jeho dcery si na toto jméno se shovívavostí sobě vlastní zvykl, stejně jako okolí. Budil pak pozornost už při představování; Hanzi Ševal mátl. I když ne každý věděl, že „le cheval“ je pro Francouze kůň.

Hanzi o tchána dbal a měl neustále napjatý sluch, aby přes panelovou stěnu bytu, který mu koupili, aby nemusel do domova důchodců, zaslechl každý podezřelý šramot. Nejasné signály stárnoucího života se mu mísily do klapotu staré klávesnice a datlích synkop, jež vyluzoval, když se trefoval do skoro vymazaných písmenek. Psal o smrti a zároveň před ní hlídal jeden zkomírající život. Myslí se mu prolínaly dva světy; před zdí a za zdí. Všechny zdi mu připadaly stejné; čínská i berlínská, stejně jako ta mezi USA a Mexikem či mezi Saudskou Arábií a Irákem, znal i tu izraelskou na hranicích s Gazou a Západním břehem Jordánu, dotýkal se Zdi nářků i The Wall s osmapadesáti tisíci jmény Američanů, zabitých ve vietnamské válce.

Podobná byla i zeď mezi ním a tchánem. Byla vztyčena zedníky, zdícími Bassovovou metodou, aby rozdělovala, oddělovala a střežila, ale ve svém důsledku naštěstí víc spojovala než dělila. Stejně jako ty ostatní. Mnohé už padly, byly dávno zbořeny, na jiné ten konec teprve čekal, i když na ně bylo vidět až z Vesmíru, pro další se teprve stavěly základy. Pamatoval si na dobu, kdy v místě jeho pracovny nebylo nic. Jen syrový ostravský vzduch s oxidy síry, posílený cementovým prachem a železárenským popílkem. Pak chtěli na Vánoce zedníci prémie a urychleně postavili i jejich podlaží.

Chodili se s Ritou dívat, jak jim byt rostl. Naproti staveniště se v zaprášeném březovém hájku vestoje milovali opřeni o hladký a bělavě se loupající kmen a přitom pohledy hypnotizovali svůj budoucí domov a nevěděli, zdali je víc vzrušuje sex nebo vidina ložnice s velkou postelí. V bytě ještě nebyly ani dveře a už marlborkami uplatili neúplatného hlídače, aby se mohli projít svou šťastnou budoucností, ještě bez omítky, parketové podlahy a stropu, místo něhož zatím trčely k zamračenému nebi jen zrezivělé armatury. I tak v sobě hřáli sluneční svit, přestože na ně chladivě pršelo. „Tady napíšu román, co dostane Nobelovu cenu a támhle na tom popraskaném betonu jednou prostřu královský hermelín a budu tě na něm milovat až do konce světa,“ řekl s nepřiměřeným patosem své ženě Ritě a od té chvíle se cítil jako velký dlužník.

Román pro Stockholm byl v nedohlednu, hermelínový koberec se do státního bytu nehodil, navíc měl raději hranostaje živé a sex s Ritou se bez plnění příliš unáhlených slibů stával čím dál tím bídnější, i když jeho žena si na milování dost potrpěla. Spíš víc než dost. Její milostné smrště ho tolik blažily, že většinou moc dlouho nevydržel. Sexuolog se potutelně úsmál, Hanzi to viděl jako úšklebek, když mu řekl banální diagnózu – muži by vám mohli vaše vybavení závidět, ovšem je to psychická impotence. Sranda ukrutná. Copak to mohl někde říct? Psychika je mord. Měli už dvě krásné děti a to ho též naplnilo jakýmsi uspokojením. Ale nervy to byly. Možná i proto, že za zdí měli akvizici, vyžadující stále větší péči a myšlenky mu bloudily, kde neměly…

„Čemu tě zajimaji jen ti Žide?“ sípal překotně stárnoucí tchán a krátce oddychoval. „Co na nich maš? Su to sprosti lichvaři!“ vztekal se, že ho zrovna nic potupnějšího nenapadlo. Zajíkl se. Dělal to vždy, když ho Hanzi rozčilil řečmi o holocaustu. Chtěl mu za to nahnat strach, že na něho jde infarkt.

Snažil se mluvit sprostým nářečím, aby si ulevil a pošpinil svůj druhý domov. A to mohl plynně hovořit spisovnou němčinou i češtinou. Říznému marši jeho němčiny se ale protivila hantýrka „kratkych zobaku“. Ponurý kraj vysokých pecí a sirnatě čoudících hald měl za gulag svého vyhnanství. Ve skrytu své znavené duše ho ale čím dál víc bral jako svůj azyl i útočiště. Ostrava se stala jeho městem, jež bylo pupeční šnůrou spojené s dajnými hlubinami v úpatí Beskyd, převážně z polské uhelné pánve, a žilo z podstaty zemské kůry.

Bylo to hříšné město barabů, o nic však hanebnějších, než každá druhá těžce zkoušená lidská přirozenost. Uměl mluvit i obstojně česky, když chtěl, nejraději a nejlíp ale německy. Byl jediný brigádník na dobu neurčitou, který ovládal němčinu líp, než tlumočníci ve vedení společnosti. Občas si ho ředitel vyžádal, aby překládal, když se revír snažili vzít na hůl dovozci důlních strojů. Každý rodilý Němec okamžitě poznal, s kým to mluví, a proto se obával, že bavorští nabobové budou vyzvídat, odkud je a kdo byli jeho příbuzní a proč už se nehlásí k příjmení Schwarz.

Jinak si už moc hlavu nelámal tím, že se mu do nordicky vytříbeného disciplinovaného projevu vloudilo podřadné krácení slov. Když měl zlost, zcela rezignoval na rasovou čistotu. Ostravština, kterou si přetvořil v kompilát české gramatiky, havířské obhroublosti a zbytků německé úsečnosti mu připadala neárijská, ale mozoly kurevské práce v podzemí a přesčasové pivně-rumové fedrování v hornických krčmách udělaly své. Zvolil si ji občas jako verbální předmět svého protestu proti zbabranému životu.

”Nezajímají mě jenom Židé, ale nicméně skoro každý třetí z nich je nositel Nobelovy ceny!“ odsekl mu Hanzi a jako vždy přeháněl. Na tchánovo IQ si to mohl dovolit.

”Nědavno sa česka židovska elita servala jak psi smečka přimo v pražske synagoze!“ čertil se tchán.

“Já žasnu; vadí ti nějaká strkanice, ale milion židovských dětí umučených tvými soukmenovci tě nechává klidným…!“ Hanzi zuřivě zabouchl okno, aby nedělali sousedům divadlo.

”Mluvili mi ve Lhotě, odkud byli rodiče me Anny, že tam měli za prvni republiky stareho Židaka. Děsna držgrešle,“ dělal tchán, že výtku neslyšel. “Dědu me ženy vyhodili ze statku a tak si od něho pučil deset tisíc s šilenyma urokama.“

„Děda si troufal, deset tisíc za první republiky…“

”Chtěl je na faro, tatrovku, bo si zřidil taxislužbu.“

„Taxislužba na vesnici, to byl tedy borec!“ sykl Hanzi jízlivě.

”Něvyšlo mu to a Židak po něm pak chtěl třikrať tolik…“

„Zkus si dnes někde půjčit…”

“Lump jeden. Nakonec pry ať mu daju pul chalupy…“ dělal, že neslyšel.

“A dali…?“

„Nědali; naštěsti přišla valka a ten vydřiduch frčel do lagru…“ zamnul si tchán spokojeně dlaněmi.

„A vrátili mu potom těch deset tisíc?“

„Ni. Bo už do Lhoty ani nepach…“

„Skončil v plynu, že jo?“

„Či vim, de je mu konec? Třeba eště šmeli někde v Americe!“

„Ten stříbrný svícen, co máš v gauči, je jeho?“

„Každy si bral, co mu přišlo pod ruku! Viš kolik lidi okrad?“

„Tak proč si od něho půjčovali?“

„Jen sa z těch Židaku něposer!“ zachrmlal tchán a znovu několikrát za sebou prudce vyfoukl a to už Hanzi věděl, že tentokrát nic nehraje a radši ho nechal, aby se uklidnil a nemusel volat pohotovost. „Odjakživa je odevšad vyhaněli a určitě věděli čemu…!“

„Tys zase pil!“ nasál Hanzi provokativně.

„Dyž sa zkřiži baba nižši rasy s chlopem rasy vyšši, je z teho podpruměrny jedinec – Žid!“ zatnul tchán čelisti a vypadal, že vybuchne.

„Trpíš komplexem z autority!“ neudržel se Hanzi.

„Z te židovske? Cha cha cha!“ zachrčel tchán. „A stejně smrdiju…!“

Měl několik přátelíčků stejného ražení, kteří ho zásobovali „odbornou“ literaturou. A tak začal věřit, že Atlantida byl samý Árijec, na Střeše světa že se zrodila nordická kolébka lidstva a Dalajláma že byl Hitlerův vzdálený bratranec. Proč by prý jinak posílal Himmler vědce do Tibetu.

„Izrael není zasluha Herzla, ale Hitlera! Po valce si Židi ten svuj stat vyškemrali na sucitu uplaceneho světa. Ja. Skrzeva Němcu su teď vyvolenějši než předtym…“

„Když tak hloupě žvaníš doma, je to tvůj problém, venku ale drž hubu!“ měl toho Hanzi už dost a přestal myslet na riziko infarktu, svého i tchánova. „Každý nemusí vědět, co jste za famílie…“

„Stydiš se! Dyž ti pučuju prachy, to ni něvadim, co?“

„Jde o děcka! Ty na všecky sereš, ony ale mají život před sebou!“

„Radši se divej na sebja, kdo vic děckam kazi život. Esli ja, či vy!“

„Řekni to své dceři…“ snažil se Hanzi bránit.

„Dyž si nula? Co ty umiš, škrabale!“

Hanzi se nadechl, že ještě zaútočí, ale pak jen rezignovaně rozhodil rukama a raději mlčel, než aby musel brunátného tchána s překypujícím cholesterolem křísit. Byl to vyřízený a zbytečný člověk…

Ukázka z románu „Černá krev“. Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – I. část

Z deníku osvětimské dozorkyně Gizelly Schwarzové-Hornové – II. část

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *