Proč v Číně uznávají a ctí Židy, až poté berou Čechy…?

29. Prosinec, 2010 – 2:11
Krásy na pobřeží Jihočínského moře není nikdy dost ... Foto: Břetislav Olšer

Krásy na pobřeží Jihočínského moře není nikdy dost ... Foto: Břetislav Olšer

Nedávno jsem obdivoval Šanghaj prostřednictvím super akce Expo 2010. Stejně jako Olympiáda v Pekingu bylo toto Expo vyjímečné a úchvatné. Po třiačtyřiceti letech získal český pavilon na Všeobecné světové výstavě cenu Mezinárodního úřadu pro EXPO. Stejně jako v Montrealu 67. O to víc mě těšil velmi dlouhodobý vřelý vztah Číňanů k Židům, až poté k Čechům. Proč je tomu tak? Inu, úspěšní a moudří vždycky drželi pospolu.

Číňané se nikdy necítili Židy a židovstvím ohroženi. Naopak, Čína považuje judaismus za stejně starobylou, svébytnou a moudrou kulturu jako svou vlastní a respektuje vysoké morální i rodinné hodnoty zdůrazněné v Bibli. Zatímco Židé objevili pro lidstvo Boha, dali mu Desatero, Starý zákon a téměř dvě stovky nositelů Nobelových cen, Čína zase papír, knihtisk, střelný prach, vrtné soupravy, magnetickou střelku a kompas, desetinnou soustavu, parní a hodinový stroj či porcelán, tedy vynálezy, které změnily tvářnost a stav věcí na celém světě – v literatuře, ve vojenství, v navigaci i průmyslu…

Nyní mě upoutaly dvě zásadní události: Úchvatné Expo 2010 v Šanghaji s opakovaným českým montrealským úspěchem, na jehož vytvoření byly použity dvojnásobné finanční náklady ve srovnání s pekingskou Olympiádou, a nová knížka Židovky Anny Votické z Brandýsa nad Labem, současně žijící v Montrealu. Obě tyto jedinečnosti mně přivály vzpomínku na setkání s diplomatem JUDr. Vladimírem Galuškou v New Yorku, kde počátkem 90. let pracoval jako velvyslanec mise České republiky při OSN. Poté byl velvyslance na Slovensku, nyní je náměstkem ministra pro evropské záležitosti.

Povídali jsme si rovněž o jeho otci Miroslavu Galuškovi, novináři, který se zúčastnil i Norimberského procesu. V letech 1968 – 1969 byl ministr kultury a informací, generální komisař bezkonkurenční československé účasti na Světové výstavě v Montrealu 1967, v Ósace roku 1970 a v Seville 1992. Protože na protest odvolání Dubčeka z funkce generálního tajemníka KSČ podal v květnu 1969 demisi na funkci ministra, byl po návratu z Expa v Ósace vyloučen ze strany a perzekvován. Jeho odkaz byl znovu využit na Expu 1992 v Seville. Určitě také v Šanghaji, kde opět zářily skvosty české tradice, jejíž sklářství a další priority už, bohužel, berou pozvolna za své.

Naše tradiční „rodinné stříbro“ se vypařilo i s kapitálem do kapes zahraničních firem. Organizátoři představili „napůl české perly“ z kategorie města a místa – Karlův most, Pražský hrad, Český Krumlov, Lednicko-valtický areál a česko-rusko-arabské lázně. České perly jsou v tom případě též kontaktní čočky, antivirotika, mikrovlnná trouba, tryskový stav, lodní šroub, Josef Švejk a Jára Cimerman. Pivo bejvávalo, nyní se jím může chlubit jako cizím peřím pivovarnická společnost South African Brewerles (SAB). a největší raritu „kapku“, co měla být z tuny zlata, které však ČNB odmítla poskytnout, vytvořil z pozlaceného hliníku Federico Diaz; tatínek je Argentinec, maminka Slovenka, babička Indiánka, dědeček Španěl, ale Bask židovskoarabského původu. Česká perla jak vyšitá…

Číňané vychvalují a velebí jak Židy, kteří byli u zrodu české industrializace, tak i Stát Izrael. Říkají, že Izrael je malý a obklopen nepřáteli, ale přežívá a slaví úspěchy. Podle nich Čína a judaismus jsou jediné dvě věci, které si během historie zachovaly svůj charakter. Proto jsem s potěšením otevřel novou knížku nakladatelství P3K. Její autorkou je dnes už osmadevadesátiletá Židovka Anna Votická, žijící v Kanadě. Titul: „Zachráněna v šanghajském ghettu“.

Samotná Šanghaj má jako megaměsto přes 20 milionů obyvatel. V letech 1920 – 1930 se řadila mezi pět světových velkoměst – Londýn, New York, Paříž a Tokio. Byla obchodním centrem pro bavlněné oděvy, léčiva, opium. Dnes má Šanghaj ambice vyšší. Být první v Asii a pak na světě. Hlavní ambicí Šanghaje je stát se do roku 2020 hlavním finančním centrem Asie. Že by vliv Židů z Šanghaje…?

V historických dokumentech se odhaduje, že první Židé přišli do Číny z Persie Hedvábnou stezkou v 8. století. První židovská komunita byla v Číně založena v roce 1163, zanedlouho poté byla také postavena rovněž první čínská synagoga. “Zdálo se, že svět je rozdělen na dva: Na ten, kde Židé žít mohou, a na ten, kam nemohou ani vstoupit”, napsal pozdější první prezident Izraele Chaim Weizmann roku 1936, kdy moc nacistů v Evropě narostla, a ostatní země zakázaly Židům vstup. Šanghaj byla výjimkou. Ve třicátých letech byla jediným místem na světě, které nežádalo vstupní víza ani od Židů.

Během třicátých let a II. světové války našlo ve městě útočiště asi 18 000 židovských uprchlíků z nacistické Evropy. Pak přišli bohatí Židé z Bagdádu, později rovněž z Ruska. V roce 1937 začalo okupovat Šanghaj Japonsko; o pět roků později zásluhou nátlaku nacistického Německa na japonské úřady pak tyto vydaly příkaz, aby se “všichni občané bez příslušnosti vystěhovali do chudinské čtvrti”, nazvané šanghajským ghettem.

Anna Votická-Kantůrková se narodila 5. července 1913 v Brandýse na Labem, kde měl její otec obchod s pánským oblečením. Když bylo Anně pět roků, přestěhovali se do Prahy. V roce 1938, po obsdazení země nacisty, se rozhodli emigrovat do Číny. V dubnu 1940 vyjelo s vízy deset členů rodiny z Prahy, přes Brno, Vídeň, Curych a Terst, kde nasedli na loď. Směr Šanghaj. Přes Benátky, Suezský průplav, Aden, Singapur, Manilu a Hongkong. Po měsíci plavby konečně stáli na pevné zemi v Šanghaji.

Bydleli ve dvoupodlažním bytu. Brzy ale zjistili, že jejich sousedy jsou nacisté, členové páté hitlerovy kolony, kteří měli zajistit pro Hitlera podporu během plánované nacistické expanze do Číny. Proto si pronajali dům v jiné části města, kde žila také spousta českých krajanů. Někteří pracovali pro Škodovku, jiní pro firmu Baťa. Koncem roku 1940 si manžel Anny a jeho bratr otevřeli malou továrnu na bižuterii a potom přicestoval zbytek rodiny ze Švýcarska.

„Milda Levy, také uprchlík z bývalého Československa, a skupina přátel jim jela naproti v motorovém člunu. Měli jsme velkou československou vlajku a Milda hrál na harmoniku československou hymnu. Celé setkání bylo natočené, ale později jsem film darovala muzeu holocaustu v Montrealu,“ vzpomíná Anna Votická. „Meisinger a jeho pomocníci nebyli spokojení s tak polovičatým přístupem, jakým bylo otevření tzv. šanghajského ghetta. Chtěli dosáhnout „trvalého řešení“ palčivého problému – a tím jsme byli my. Meisinger jako mluvčí nacistické delegace údajně navrhl, aby celá židovská komunita čítající cca 18 000 lidí byla naloděna na malé čluny bez motorů, bez kormidel, beze všeho, zavlečena na širé moře a tam ponechána osudu…“

V ghettu bylo kolem 1200 židovských lékařů a velká nezaměstnanost. Protože jich byl opravdu nadbytek, nemohli si účtovat tolik jako obvykle. Deset šanghajských dolarů za domácí návštěvu bylo moc málo. Devizový kurz byl 22 šanghajských dolarů za jeden americký. V roce 1945 se však americký dolar už prodával za 395 tisíc šanghajských…

Až do konce války nic ale netušili o hrůzách, které se děly v Evropě. Pak dávali na sovětském konzulátu dokument o Osvětimi. Chtěla se na něho jít podívat, ale manžel jí to zakázal. Řekl, že už ho viděl a úplně mu to stačilo. Byly to jedny z prvních drastických záběrů natočených v osvětimském vyhlazovacím lágru. Teprve v září 1945 se z dopisu svého bratrance dozvěděla víc. Za holocaustu zemřelo v koncentračních táborech šedesát pět rodinných příslušníků Votických.

„Tehdy jsme neznali pojem „nervové zhroucení“, ale poté, co jsme dopis dočetli, zůstal Arnold sedět v křesle, nemluvil, nejedl, nepil, nespal – jenom seděl, celé dva dny. Třetí den vstal z křesla a řekl: „Zítra je Jom kipur. Můžete si dělat, co chcete, ale já už se postit nebudu. V životě jsem neviděl svoji matku ve spodním prádle. Představa, že se musela přede všemi svléct donaha a tak kopat hrob sama sobě… Nevěřím, že tam mohl být bůh…“

Po návratu do Československa, kdy byla Anna Votická těsně po válce a holocaustu šokována animozitou svých spolužaček a zbytku Čechů, kteří by raději viděli všechny Židy umučené v Osvětimi, aby jim nemuseli vracet ukradené majetky, se vydala opět lodí do Kanady, kde žije pdnes v Montrealu v požehnaném věku 98 roků. Bez svých umučených příbuzných i svého otce, který těsně před odplutím z Číny zemřel na rakovinu plic.

Židovský stát vnímá tradici judaismu jako někdejší základ pro vytvoření Izraele před dvaašedesáti roky. Proto je v každém židovském obytném domě, hotelu či úřadu umístěna na pravém zárubním rámu dveří ve dvou třetinách jejich výšky mezuza, ornamentální pouzdro z olivového dřeva, kovu, kamene nebo umělé hmoty, v němž je svitek Tóry. Z těchto důvodů se Číňané postavili čelem s tradiční zdvořilostí také k náboženské tradici Židů. Izraelští sportovci a činovníci (třiačtyřicet sportovců a dvacet trenérů) mohli na Letních olympijských hrách v Pekingu procházet do pokojů, kde byli ubytováni, dveřmi, jejichž zárubně měly také v souladu s Tórou mezuzy.

Na pergamenovém svitku uvnitř jsou napsány dva oddíly ze dvou z pěti Mojžíšových knih, z Deuteronomium a Leviticus. Obě části obsahují verš: “napsat je také na veřeje svého domu a na své brány”. Na zadní straně pergamenu je hebrejsky napsán Šadaj – “Všemohoucí, jedno ze jmen Božích” Strážce dveří Izraele.”

Početnému izraelskému olympijskému týmu požehnal v přítomnosti izraelského velvyslance v Pekingu Amose Nadaje, rabín Šimon Freundlich z pekingského Chabadu. V olympijské vesnici byla rovněž postavena nová synagoga, pro sportovce i návštěvníky pro modlitby za to, aby se už nikdy neopakovala tragédie z olympijského Mnichova, kdy byla přepadena celá izraelská výprava islámskými teroristy, při čemž bylo jedenáct izraelských sportovců zabito.

Prezident Šimon Peres se v Pekingu během šabatu připojil k tradičnímu čtení z biblické knihy Pláč, při vzpomínce na zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu. Peres není důsledně praktikujícím, ale respektuje šabat při plnění státních povinností. Původně odmítl pozvání zúčastnit se Olympijských her, protože by to vyžadovalo cestovat o šabatu, což je porušením židovského náboženského práva. Čína proto uvolnila pravidla ubytování a dovolila Peresovi být jediným zahraničním státním představitelem, který mohl o šabatu zůstat v olympijské vesnici. V průběhu celých her bylo k dispozici Izraelcům také košer jídlo, certifikované rabínským kontrolorem. Takže něco je přece jen v Číně košer s ohledem na dodržování lidských práv a náboženských svobod.

Moudrost staré Číny si zkrátka v ničem nezadá se vzdělaností židovského pokolení, i když Číňané nemají 171 Nobelových cen jako vědci židovského původu. Palestinci nemají ani jednu, kromě té, kterou převzal terorista Jásir Arafat, paradoxně to byla Nobelova cena míru…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *