Submisivním Čechům údajně schází víra, zásady a oddanost ideálům…

5. Květen, 2010 – 7:51
V hachotrimském podniku za výrobu umělých látek  Foto: Břetislav Olšer

V hachotrimském podniku za výrobu umělých látek Foto: Břetislav Olšer

Věřte nevěřte, ale je to tak; z pohledu socialstické EU schází Čechům údajně víra, pokora a oddanost ideálům. Jsme považovaní za ateistický stát, plný xenofóbů a rasistů. A vždycky jsme se jako praví konformisté vzdali komukoliv. Snad kromě Žižky a jeho bojovníků. Jinak jsme způsobně, takřka bez výstřelu, odevzdali české pohraniční a své nejsilnější opevnění i Sudety.

Pak jsme vítali hajlováním nacisty v Praze u sochy sv. Václava jako Protektorát Böhmen und Mähren, v únoru 1948 nám Kléma bez odporu vzal demokracii, následně jsme sepsali zvací dopis pro vojska Varšavské smlouvy a v srpnu 1968 jsme se jim v čele s vojáky SSSR podrobili; dnes máme nového „big brothera“ v USA. Opět bude platit české submisivní – Se Spojenými státy na věčné časy…?

Každý ví, že mnozí Češi mají svého jediného boha – peníze. A to kdykoliv. Řada z nich uctívala stejnou modlu třeba v židovských kibucech, kde odjakživa platy neexistovaly, pouze symbolické kapesné. Ale naskytla se šance si přilepšit – přesně před 65 roky, v květnu 1945, Pařížská repatriační konference sice ještě ignorovala židovské požadavky o odškodnění za válečné útrapy během holocaustu.

Dne 20. září 1945 ale předložil Chaim Weizmann (později první prezident státu Izrael) jménem Židovské agentury další požadavek na reparace. Tři západní mocnosti dávaly pro židovské oběti stranou výtěžek z prodeje konfiskovaného nacistického majetku. Sovětský svaz na tuto výzvu nereagoval. Židé ale museli uplatnit individuální nárok a z dobře míněného projektu se stal byrokratický zmetek.

Mezitím v lednu 1951 zaslal izraelský premiér David Ben Gurion německé spolkové vládě kolektivní požadavek na odškodné ve výši 1,5 mld USD. Při výpočtu této sumy vycházel Izrael z toho, že přijal 500 000 uprchlíků z Německa, přičemž výdaje na každého představovaly 3 000 US dolarů. V témže roce nabídl německý kancléř Konrad Adenauer, který židovské reparace vnímal jako součást viny, s níž se musí Německo čestně vyrovnat, určité částky DM pro židy, kteří přežili holocaust.

Když v září 1952 podepsala NSR s Izraelem dohodu o reparacích, splatných ve zboží a vojenském materiálu, považovalo se to za odškodnění za židovský majetek ukradený nacisty. Proti dohodě „ostře protestovali izraelští komunisté.“ Před „konečným řešením židovské otázky“ ze strany Egypta v červnu 1967, kdy chtěl Násir „smést Židy do moře“, schválil izraelský parlament všeobecnou mobilizaci. Kdo protestoval? Opět komunisté! Asi nevěřili na další holocaust a domnívali se, že by je samotné Násir ušetřil.

Jak píše v „Dějinách Izraele“ Martin Gilbert, v židovském státě vyvolala nabídka pozdvižení a vůdce pravicové opozice Menachem Begin ze strany Cherut byl v čele odporu proti přijetí tohoto odškodnění. Argumentoval tím, že reparace mohou nějakým způsobem „osvobodit“ nacisty od odpovědnosti za jejich děsivé zločiny. Svolal v lednu 1952 do Jeruzaléma na Siónské náměstí velkou demonstraci svých příznivců. Hořela auta, létaly kameny a stavěly se barikády.

Osmého září roku 1952 přes protesty Beginovců odsouhlasil Izrael přijetí reparačních plateb od Spolkové republiky Německo za těžké ztráty napáchané nacisty na židech během II. světové války. Bonská vláda se zavázala, že vyplatí a Izrael, že přijme tři miliardy čtyři sta padesát milionů marek, resp. osm set šedesát pět milionů amerických dolarů.

“Když začali po druhé světové válce Němci dávat Židům odškodnění, naše řady zase značně prořídly,” říká trpce Milan Maršík z Prahy, žijící už skoro čtyřicet roků v kibucu Hachortim u Haify. „Zvláště v české komunitě. Zásady života v kibucu totiž podnes říkají, že ať má jeho člen jakýkoli příjem, vloží ho celý do společné pokladny…”

“A to se týkalo i peněz od Němců,” vysvětluje další kibucník David Raz ze Znojma, který se sem vystěhoval už v roce 1936. “No a to se mnohým nelíbilo, hlavně Čechům, tak odešli i se svým odškodněním žít do města. My jsme ale tyto své peníze kibucu odevzdali. Někteří je nedali z jiného důvodu. Odmítli je totiž vůbec převzít. Tvrdili, že těch pár tisíc marek jim jejich vyvražděné rodiny a ztracený čas stejně nevrátí,” představuje mi ekonomiku kibucu i charaktery jeho členů.

„Pro přijetí do sionistické komuny bylo tenkrát kromě zásad kolektivního hospodaření a společného využívání financí i několik dalších klíčových podmínek – žádný z nových členů nesměl být trestaný, narkoman a člen KSČ. Na procesy se Slánským a ostatními Židy v Praze se tady nezapomíná…” krčí rameny Fredy Wurzel, jenž se do židovského státu vystěhoval z Ostravy. “Nad kibucy se ale pozvolna smráká. Zrušili jsme už i společnou jídelnu, každý si teď doma vaří sám…”

“Lidé se změnili; chtějí mít privátní firmy, aby si koupili luxusnější věci. Snaží se získat co nejvíc peněz, ale jen pro sebe. A to není v kibucu možné. Vše musí jít do společné pokladny. My jsme chtěli něco pro všechny postavit v poušti, vše zavodnit, zúrodnit. Abychom měli všichni co jíst a kde žít,” vášnivě mně vypráví David Raz, přičemž ale nelze nepostřehnout, že ani on už není stoprocentně přesvědčeným idealistou.

Na dluhy dnes v těchto komunách číhají banky, aby se ani šekel z výdělků kibuců nikam nezatoulal. Magazín Německo-Izraelské Společnosti mj. napsal: „Pryč jsou doby, kdy před 100 lety založilo deset mladých ruských Židů jižně od Genezaretského jezera první kibuc a nazvali ho Degania – Chrpa. Okolí bylo zamořeno malárií, ale přesto tito nadšenci vyřešili všechny problémy a dali základ hnutí kibucům. Měl v nich vzniknout nový člověk – „Chaluz.“ Bez nich by zřejmě stát Izrael v roce 1948 nevznikl…“

Za půl století bylo založeno na 300 nových kibuců. Z nich vyšli Golda Meirová, Šimon Peres, Levi Škol, Jigal Alon, Teddy Kollek, Amos Oz a další osobnosti. Ve zmiňovaném kibucu Degania se jako první dítě narodil Moše Dajan, budoucí ministr obrany Izraele. Socialistické ideje se však dnes pozvolna mění v kapitalismus a privatizaci.

Princip „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ byl základní ideou hnutí. Nyní jsou zavedeny mzdy podle výkonu, je povolen malý osobní majetek, existují i posty manažérů, ale pryč je solidarita. Kibucníci tvoří asi tři procenta izraelské společnosti. Polovina ze zbylých kibuců je zprivatizována a vzniká kdysi nebývalá věc – sociální rozdíly.

Na rozloučenou mi řekli osadníci anekdotu, abych neodcházel se smutnou duší. Pokud ji už znáte, omlouvám se:

Kohn se vydal na aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou.

“Co je to?” ptali se Kohna.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o vůdce světového proletriátu a geniálního politika V. I. Lenina… ” Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál. Na letišti v Tel Avivu zastavili Kohna izraelští celníci.

“Co je to?” spustili zhurta a ukázali na bustu.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…” Celnící opět pokývali vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu. Když přišel ke své rodině, vnuk se ho zeptal:

“Kdo je to, dědo?”

“To je špatná otázka, synku! Měl by ses ptát: Co je to?”
“Tak, dědo, co je to?

“Správná otázka. Odpověď zní: Je to dvacet kilo ryzího zlata…”

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *