Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Tragická vzpomínka na umírající Litevce pod pásy sovětských tanků…

Jak jsme se setkali s prezidentem Litvy Vitautasem Landsbergisem... Foto: Břetislav Olšer

Včera jsem si připomněl svoji cestu do Litvy, kde jsem se před dvaceti roky zúčastnil také ceremoniálu skládání slibu věrnosti litevské domobrany. Jejich nepřítelem byly speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem Parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků.

Sedli jsme tenkrát s kamarádem Mirkem Kačorem, novinářem, scénáristou a režisérem, do expresní rychlíku směr Vilnius a po dvou dnech, plní dojmů i ruského čaje od chodbové děžurné, jsme dorazili na místo. Bylo to měsíc poté, kdy ruské tanky vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými komandy, a třináct Litevců zahynulo.

Vilnius se podobal městu v obležení. Na ulicích pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a Parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru.

Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak mě napadlo udělat rozhovor s prezidentem Vitautasem Landsbergisem.

“Je to inteligentní, citlivá hudební duše a profesor hudby, jeho žena je skvělou klavíristkou. Třeba nás pochopí!” shodli jsme se s Mirkem a našim průvodcem Audriusem Danilevičiusem a šli se zaregistrovat na sekretariát. Moc šancí jsme si nedávali; na chodbách už několik dnů bivakovali korespondenti z New York Times, Reutersu a BBC.

Byl to příjemný šok, když nás Vitautas Landsbergis přijal hned druhý den. Chvíli jsme čekali v předsálí jeho kanceláře.

“Počkejte, prosím, malou chvíli. Pan prezident má nečekanou návštěvu…”

Zdvořilostní fráze. Za pár minut se ale otevřely dveře a z nich vyšla šedovlasá žena středního věku - Jelena Bonerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova a mírová aktivistka, která rovněž podepsala protestní dopis proti pronásledování knihovníků na Kubě.

Proč nám dal prezident přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel.

“Je to můj velký vzor,” řekl pan prezident. “Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu…”

Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR. Jako první pak byl Island, Československo „přišlo na řadu“ až jako asi dvacátá země.

Bylo to počátkem devadesátých let a tři týdny mého litevského pobytu stačily na to, abychom si tuto pobaltskou republiku projel z Vilniusu až po města Kaunas a Šiauliai u Hory křížů, plážovou Palangu a přístav Klajpedu.

Dnes Vilnius oslavuje 20. výročí vítězství. Exprezident Landsbergis byl u toho. Duchovní otec nezávislosti Litvy, která byla první ze sovětských republik, jež se postavily Moskvě na odpor, a člen Mezinárodního výboru pro demokracii na Kubě (The International Committee for Democracy in Cuba), který byl založen před pěti lety v září 2003 na základě iniciativy bývalého českého prezidenta Václava Havla. Dalším členem výboru je mezi jinými i Jelena Bonerová.

Při této vzpomínce se ve mně krčila jen trapná a stokrát obemílaná vzpomínka na ne tak dávné přátelské fotbalové utkání s Litvou. Češi se faux pas dopustili nejprve v oficiálním programu, kdy v bulletinu vydanému k utkání byla na titulní stránce lotyšská státní vlajka a uvnitř stálo, že hlavním městem Litvy je Riga.

A aby té ostudy byl pořádný kopec, místo fotografie reprezentace Litvy byl otištěn snímek lotyšského výběru. Poté ještě umístili pořadatelé pod střechu stadionu obráceně litevskou vlajku žlutým pruhem dolů. Vše vyvrcholilo při hymnách; už při prvních tónech údajné litevské hymny hostující fotbalisté dávali jednoznačnými gesty najevo, proč že se Edenem linou tóny lotyšské hymny.

Doufám, že Vitautas Landsbergis ještě fotografii Václav Havla nevyhodil…