Co je umění a co bigbít…?

1. Únor, 2010 – 9:53

Náš bodrý, skvělý herec a poněkud strýcovitý politik Vítězslav Jandák hovořil minulý týden v televizi svým vesnickým žargonem o umění a hlavně o hudbě. Jeho verbální schopnosti jsou poněkud nešťastné, přesto s několika jeho tezemi musím souhlasit, i když v rozhovoru s duševně již zřejmě zcela fit Barborou Tachecí je charakterizoval spíš neforemně.

Socialisté hlasem Jandáka nebudou podporovat bulvár a bigbít, ale určitě budou podporovat krásnou literaturu a jazz. Klišé, patetická fráze. Nicméně jaký je tedy umělecký rozdíl mezi jazzem a bigbítem? Odpověď lze najít v historii těchto dvou hudebních žánrů. jejichž zakladatelé většinou neuměli noty a „bigbíťákům“ navíc mnohdy scházel i hudební sluch.

Jazzmeni před sto lety naštěstí vládli skvělým smyslem pro rytmus a improvizaci. Kromě bigbíťáků jménem Olympic a Beatles, jejichž geniální skladby byly nahrány i symfonickými orchestry, se mi vždycky při slově „bigbít“ vybaví Pražský výběr, divný to klon muzikantského génia s hudebním hluchem zvaného PlasticPeople of the Universe.

Kocábovy texty, nebo texty Pražského výběru, jsou skutečně impozantní a pan Jandák zřejmě myslel právě na tento druh „umění“. Cituji: “Vymlácený rockový palice…”, podle něhož asi sami bigbiťáci dnešního zrna fungují. Nebo též v duchu jiného popěvku: “Kecy, fóry, nemakáme, to si radši nožku za krk dáme. Ať civí, kdo se diví…” či rovněž … “běžím s hovnem proti plátnu a to hovno v plátno zatnu”…

Kdoví, co by na toto „umění“ řekl skvělý Jaromír Nohavica, jedinečný ostravský písničkář, básník a libretista zejména italských oper pro Národní divadlo moravskoslezské…

Jeden bloger napsal: „Pane Jandáku, uvědomujete si vůbec, že žijete na počátku 21. století? Že už nežijete v sedmdesátých letech minulého století, kdy hrstka mocných rozhodovala o tom, co je vysoké umění a nutila hudebníky k ponižujícím přehrávkám před komisí? Jak si vůbec se svým hudebním rozhledem dovolíte tvrdit, že jazz je vyšší umění než rock…?“

Tak to já půjdu ještě dál; jazz je svojí tradicí o míle před bigbítem a rockem, který v podstatě začal Elvisem Presleym a skončil haevy metalem, hard rockem, zfetovanými mátohami v rytmu techno či stádem píštících opiček, které šílejí při pohledu na svoji představu „umění“ v nedávné SuperStar – svlékají se ječidlo s čapím hnízdem po uragánu na své hlavě.

Ano, je 21. století, doba počítačů, syntetizátorů a všech možných i nemožných technických zázraků, s nimiž lze vcelku snadno bez znalosti not a hudebního sluchu být celebritou na jedno použití. Stačí si klepnout na klapku pro bicí, housle, saxofon a třeba i křídlovku, pak to spustit, počítač vykoná své a máte taneční kapelu bez jediného protagonisty. K tomu super playback a jedeme vstříc lepším zítřkům.

Kde jsou ty časy, kdy dávní géniové tvořili impozantní skladby; Haydn, Verdi, Vivaldi, Mozart, Smetana, Dvořák, Bach, Beethoven, Čajkovský… Neexistovala rádia, televize, mobilní telefony, počítače, automobily, ani letadla pro pomalou či rychlou přepravu…

Skladatel musel vlastnoručně napsat partituru, aniž mohl opisovat něčí melodii. Jedině, že by měl čas a možnosti se dostat dostavníkem z Prahy do Vídně na koncert svého konkurenta, či z Berlína do Londýna, Paříže, Madridu.

A partitury musel každý komponista ještě rozepsat pro jednotlivé nástroje, aby jeho skladbu mohl hrát i stočlenný orchestr, jehož zvuk sám slyšel už z pouhých not, třeba i ohluchlý. Bez psacích strojů, kopírek, magnetofonů a nahrávacích studií, demo nahrávek, MP3, cédéček, DVD, playbacků…

Dovede si někdo představit ten úžasný intelektuální předpoklad k tomu, aby za těchto okolností vznikly Vivaldiho opery, Beethovena „Óda na radost“, Dvořákova symfonie „Z Nového světa“ nebo cyklus Smetanových symfonických básní…? A ještě Bachovy „Braniborské koncerty“ či „Koncert pro cembalo a-moll“. Byl to čas, kdy opravdoví umělci čerpali pouze ze svého nitra; svých pocitů a hudební geniality.

Proti bigbídu v podstatě nic nemám, patřil jsem přece mezi „máničky“, co trsaly twist a jive. Miluju Gipsy.cz a pop muzik bez playbacků a syntetizátorů. Bigbít je samozřejmě součást kultury, ale kultura je také kanibalismus, tance křováků nebo islámské právo šária a fatwa.

Mám ale to štěstí, že můj syn jako houslista projezdil celý svět, hrál a hraje všechny tyto hudební skvosty, s nejrůznějšími orchestry už doprovázel umělce těch nejzvučnějších jmen. Od pařížské Olympie až po koncertní sály v Tokiu, Tajpej, Chicagu, Soulu, Madridu, Barceloně, Vídni, Praze či Berlíně a jinde, od Carrerase po Dominga.

Pravda, dnes už máme třetí tisíciletí. Knížky budou na počítačích, hudba ze syntetizátorů a výtvarné umění z veteše na smetišti či z pouličního zábradlí, armatur, betonových skruží nebo jako plastelinové práce předškoláků, zdobící vstup do bruselské Rady Evropy.

Pan Jandák je bodrý člověk, z něhož mluví selský rozum, ale je normální, na rozdíl od „ředitelů světa“, pro které platí přísloví: „Muži chváli cizí ženy a svá díla“, řečeno s Napoleonem můj oblíbený citát: „Ut pueris placeas et declamatio fias – Jen aby se zalíbili chlapcům a stali se tématem řečnických cvičení…“

Někteří dnešní bigbíťáci mi zkrátka připomínají sociálně potřebné, kteří chtějí něco za nic a bez pořádné práce rádi berou podpory a sociální dávky, aby měli na jointa marihuany či šňupeček koksu, pervitinu nebo heroinu. Aby byli prostě „in“; i slavní Beatles přece „jeli“ na LSD…

Nejsem staromilský, ani nemám v genech zblo anachronismu, jen mi je líto a děsí mě, že dnes každý druhý školák už má svoji zkušenost s drogami, o většině bigbíťácích se toto dá říct se stoprocentní jistotou. Navíc když nerozeznají houslový klíč od šperháku. A pokud bude někdo upřednostňovat bordel, nazývaný „svobodou“, kterou všechny slušné lidi otravují ryčné technopárty, pak budu vždycky v opozici.

Inu, není nad 21. století a bigbít za povyku stáda paviánů uprostřed elektronické arény podvyživených, mnohdy silikonových gladiátorů a gladiátorek, abych byl genderovsky rovný…

PS:…“Je lepším vyjádřením naší současnosti a z ní vycházející budoucnosti beethovenovská Óda či schönbergovská Serenáda? Jinak řečeno, máme o naší budoucnosti romanticky snít, nebo se raději vážně zaposlouchat do kakofonie, vyjadřující reálně existující zájmy a tendence, probíhající uvnitř evropského kontinentu?

…“Jediná nefalšovaná Óda na radost se jmenuje svoboda. A nejlépe ji zpívá nikým za ručičku nevedený chór těch, jímž je umožněno v ní žít, tvořit a hledat…

Reklama:
  1. 2 Trackback(s)

  2. Led 14, 2016: hampton bay
  3. Úno 11, 2016: temple run

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *