Byl “tatíček” TGM špiónem, aneb Odkud se vzalo slovo “průšvih”?
23. Říjen, 2009 – 8:19Tak se nám opět blíží státní svátek, o němž někteří dokonce vědí, že jde o 91. výročí vzniku ČSR. Kolem tohoto data je dost zmatků, stejně jako koluje řada mírně kontroverzních a nepříliš prezentovaných zvěstí o nedotknutelné ikoně T. G. Masarykovi a jeho cestě světem na piedestal milovaného “tatíčka” všech Čechů.
Abych se dozvěděl, jestli je “na každém šprochu alespoň pravdy trochu”, složitě jsem se k tomu musel pročíst, fundovaných knih je v tomto směru naštěstí dostatek. Historická fakta, žádné pamflety a škvár. K některým jsem přišel až v Kanadě…
Edvard Beneš: K budoucímu míru, Praha 1919 Inc, Toronto 1995, Ladislav Josef Beran: Strategie našeho „osvobození“, CS-magazín 06/2007, www.cs-magazin.com, Ivan Brož: Masarykův vyzvědač, Mladá fronta, Praha 2004, Miloslav John: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994…
Masarykovo pojetí historie se nebezpečně blíží totalitním představám, samozřejmě jiná vize totality byla na přelomu 19. a 20. století, jiná je dnes. Sám TGM k tomu říká: „Historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude… také já s mým vědomím a svědomím jsem historie“.
Z těchto pozicí mladého Masaryka se zřejmě tvaroval souhrn jeho osobních cílů, pojetí politiky a nezlomné vůle k uchopení moci a tím k zajištění si místa v dějinách. Usiloval po platónsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filozofům-králům, tedy i sobě.
Nejlíp na všechna sporná vyjádření odpověděl TGM svému příteli Karlu Čapkovi v jeho “Hovorech s T. G. Masarykem”. Na straně 13, v kapitole Dítě a jeho svět, mimo jiné říká: …
“Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení. Jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jak tak smířil. To bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já za ním ze zvědavosti, on se postavil za křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se zastyděl, že se Žid modlil, zatímco my si hrajeme…. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře…”
Skutečnost, že i samotní Židé si vážili a ctili T. G. Masaryka, vedla slovenské židovské přistěhovalce do Palestiny k tomu, že svůj kibuc nazvali právě jménem prvního československého prezidenta.
Výrazně tomu napomohla i tzv.hilsneriáda, aféra kolem Žida Hilsnera, jenž měl spáchat rituální vraždu křesťanské dívky. Masaryk ještě jako profesor se proti tomuto nařčení tvrdě postavil a málem zplakal nad výdělkem.
“O rituální pověře jsem znal knihy berlínského theologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem svůj názor o věci spisovateli Münzovi a on to oznámil veřejnosti v Neu Frei Presse. Tím jsem se dostal do té mely… Začali mě v tisku tlouci. Pak řekli o mě, že jsem za to placen od Židů…”
TGM se rovněž přičinil, aby v češtině vznikl výraz “průšvih”. Pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 se totiž neprozřetelně veřejně zastal policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství.
Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost.
Národní listy 4. března 1914 uveřejnily článek “Národně-sociální vůdce ve službách policie”. Listy uváděly, že JUDr. Karel Šviha má krycí jméno Wiener a že jako konfident pražského policejního ředitelství pobírá měsíční plat 800 korun. Šviha je žaloval – od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“…
Masaryk se až v roce 1925 vyjádřil: “Nehájil jsem Švihy, že není vinen. Pokládal jsem jej za velmi vinna, ale tvrdil jsem, že nebyl obyčejným špiclem měsíčně placeným. Viděl jsem v něm více než špicla, totiž budoucí nástroj Františka Ferdinanda, a proti tomu čelila moje kampaň….”
Šviha sice nebyl udavačem, spolupracoval však s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem a to bylo v očích lidí stejně zlé, ne-li ještě horší.
Cesta k vytvoření samostatného československého státu byla trnitá a vyžadovala diplomacii i známosti, jak by se dnes řeklo protekcionismus. Masaryk udržoval stále kontakty s důležitými lidmi v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Týkalo se to i komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, jenž se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených sil arcivévody Fridricha.
Prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů.
Nakonec se Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži. Krátce poté byl uveden k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě.
Pak přišlo na řadu Rusko, kde Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou (socialistickou) revoluci. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty.
Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát.
Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik odmítali, že se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch.
Jsou tedy významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou. Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně:
„Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“
Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých “Dějinách Evropy” vznik ČSR takto:
„Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.
Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“
V Americe poté krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 USD, v Clevelandu 30 000 USD, v Chicagu 400 000 USD, v Cedar Rapids 25 000 USD, v Texasu 54 000 USD a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku.České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů…
I první černošský prezident USA Barack Obama, který dokázal získat pro svoji kampaň přes 600 milionů dolarů, by byl na Masarykovo manažerské umění bez počítačů, internetu, mobilů a letadel asi krátký…
4 reakce na “Byl “tatíček” TGM špiónem, aneb Odkud se vzalo slovo “průšvih”?”
Tak já už nevím,jak se mám vlastně na T.G.Masaryka dívat.Byl to opravdu jenom velký hráč na politickém bojišti,kdy mu šlo o naplnění jeho vlastního ega,nebo to byl “president osvoboditel”,či buržoázní představitel kapitalistického státu,kdy se střílelo do vyhladovělých dělníků?Nebo to byl jenom člověk,který naplno využil styky Štefánika,aby se dostal k moci?
od Frantisek Salajka v Říj 23, 2009
Vážený pane Salajko, je třeba se zbavit iluzí. Nikdo nejsme dokonalý, natož politici. Moje babička mi říkávala, když lidé pomlouvali pana faráře, že má něco se svojí kuchařkou - když prý půjdu po cestě, přijdu k ukazateli. Byla to tenkrát lidská ruka ze dřeva, jejíž prst ukazoval směr. Každý, kdo šel kolem, si na tento ukazatel z kratochvíle rád plivl, hodil po něm kamenem, až byl celý otlučený a špinavý. Podstatné ale bylo, že ukazoval správný směr. A to je i případ T. G. Masaryka…
od olser v Říj 23, 2009
Tád bych věděl nakolik nám napomohlo ruské zlato,které uvízlo za nehty českým legionařům vRusku?
od O.T. v Lis 1, 2011
Pro doplnění… Zajímavá fakta jsou jako kamínky do mozaiky. V roce 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 tisíc vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. V té době se jednalo o nejlépe vycvičené a nejstatečnější vojáky v Rusku. Proto vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA a dalších…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Velitelem protibolševických sil v té době byl český generál Jan Syrový, zároveň velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku.
(Wikipedie: Vrátil se jako jeden z čelných velitelů našich legií. Ve dvacátém roce se stal zemským vojenským velitelem v Čechách, o čtyři roky později podnáčelníkem hlavního štábu, od roku 1927 byl náčelníkem hlavního štábu. Krátkou dobu poté byl ministrem národní obrany, nakonec generálním inspektorem armády a z této funkce pak byl před mnichovským diktátem jmenován předsedou vlády…)
Z Čeljabinska do Omska bylo údajně převezeno ve dvou vlacích neuvěřitelných 13 400 tun zlata (publikace Josefa Kudely, vydaná roku 1922). Podle vzpomínek generála Syrového se poklad přepravoval dokonce třemi vlaky ve 120 vagonech. Dne 18. listopadu 1918 vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 milionů francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala nejméně 50 milionů. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře…
Čs. legionáři nakonec Kolčaka i jeho vojáky “prodali” bolševikům. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. O tom, že část z ruského carského pokladu zřejmě přibyla do ČSR, svědčí i slova prvního ministerského předsedy ČSR Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 ke studentům Karlovy univerzity -k dětem ruských emigrantů. Jeho řeč je zachována:
„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého”
Je to tedy důkaz o tom, že česlým legionářům zůstalo nějaké to carské zlato “za nehty”…? Do vínku nově zrozeného ČSR pak káplo kromě carského zlata i něco z dolarů, které vyzískal T. G. Masaryk v USA. Vzápětí byl 28. května 1918 dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi,“ odpověděl. V Americe poté krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – ten v New Yorku vynesl 22 000 USD, v Clevelandu 30 000 USD, v Chicagu 400 000 USD, v Cedar Rapids 25 000 USD, v Texasu 54 000 USD a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů…
Projel jsem kus bývalého Sovětského svazu i dnešního Ruska. Bydlel jsem v Petrohradě, navšívil baletní učiliště Vaganové, prohlédl si Ermitáž i dokonalou kopii Jantarové komnaty, kdysi uloupené nacisty a dodnes nenalezené, jel jsem transsibiřskou magistrálou z Moskvy až do Omska, pak až do Irkutska… Ledasco jsem v tamních archivech objevil, jiné věci jsem dostal zprostředkovaně. Na české legionáře se tam vzpomínalo všelijak, hlavně u stakanů vodky…
Epilog: Výzkumné ponorky Mir našly v létě 2010 na dně jezera Bajkal trosky vagonů, které patrně pocházejí z dob občanské války po bolševické revoluci z roku 1917. Okamžitě se vynořily spekulace, že v troskách by se mohla nacházet i část ruského státního pokladu, kterého se podle mýtů při své sibiřské anabázi prý zmocnili českoslovenští legionáři. Momentálně je kauza “Kolčakova zlata” zpolitizovaná. Kdo jsou nalevo, tvrdí, že antibolševičtí čeští legionáři část zlata ukradli, další na pravicovém křídle to zavile popírají. Já, který se neřadím jako neutrál nikam, doufám, že pravda je možná skrytá na dně Bajkalu.
od olser v Lis 1, 2011