Byl „tatíček“ TGM špiónem, aneb Odkud se vzalo slovo „průšvih“?

23. Říjen, 2009 – 8:19

Tak se nám opět blíží státní svátek, o němž někteří dokonce vědí, že jde o 91. výročí vzniku ČSR. Kolem tohoto data je dost zmatků, stejně jako koluje řada mírně kontroverzních a nepříliš prezentovaných zvěstí o nedotknutelné ikoně T. G. Masarykovi a jeho cestě světem na piedestal milovaného „tatíčka“ všech Čechů.

Abych se dozvěděl, jestli je „na každém šprochu alespoň pravdy trochu“, složitě jsem se k tomu musel pročíst, fundovaných knih je v tomto směru naštěstí dostatek. Historická fakta, žádné pamflety a škvár. K některým jsem přišel až v Kanadě…

Edvard Beneš: K budoucímu míru, Praha 1919 Inc, Toronto 1995, Ladislav Josef Beran: Strategie našeho „osvobození“, CS-magazín 06/2007, www.cs-magazin.com, Ivan Brož: Masarykův vyzvědač, Mladá fronta, Praha 2004, Miloslav John: Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938, Baroko & Fox, Praha 1994…

Masarykovo pojetí historie se nebezpečně blíží totalitním představám, samozřejmě jiná vize totality byla na přelomu 19. a 20. století, jiná je dnes. Sám TGM k tomu říká: „Historie není vědou a poučením o tom, co bylo a bylo dávno, je poučením a vědou o tom, co je a bude… také já s mým vědomím a svědomím jsem historie“.

Z těchto pozicí mladého Masaryka se zřejmě tvaroval souhrn jeho osobních cílů, pojetí politiky a nezlomné vůle k uchopení moci a tím k zajištění si místa v dějinách. Usiloval po platónsku změnit společnost, přidělit vedoucí role filozofům-králům, tedy i sobě.

Nejlíp na všechna sporná vyjádření odpověděl TGM svému příteli Karlu Čapkovi v jeho „Hovorech s T. G. Masarykem“. Na straně 13, v kapitole Dítě a jeho svět, mimo jiné říká: …

„Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení. Jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jak tak smířil. To bylo na reálce v Hustopeči. Jednou jsme měli školní výlet do Pálavských kopců. Když jsme po obědě v hospodě skotačili a dělali hlouposti, ztratil se nám spolužák Žid na dvůr. Já za ním ze zvědavosti, on se postavil za křídlo vrat a tam se tváří ke zdi ukláněl a modlil. Tu jsem se zastyděl, že se Žid modlil, zatímco my si hrajeme…. Kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem, vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře…“

Skutečnost, že i samotní Židé si vážili a ctili T. G. Masaryka, vedla slovenské židovské přistěhovalce do Palestiny k tomu, že svůj kibuc nazvali právě jménem prvního československého prezidenta.

Výrazně tomu napomohla i tzv.hilsneriáda, aféra kolem Žida Hilsnera, jenž měl spáchat rituální vraždu křesťanské dívky. Masaryk ještě jako profesor se proti tomuto nařčení tvrdě postavil a málem zplakal nad výdělkem.

„O rituální pověře jsem znal knihy berlínského theologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem svůj názor o věci spisovateli Münzovi a on to oznámil veřejnosti v Neu Frei Presse. Tím jsem se dostal do té mely… Začali mě v tisku tlouci. Pak řekli o mě, že jsem za to placen od Židů…“

TGM se rovněž přičinil, aby v češtině vznikl výraz „průšvih“. Pár měsíců před vypuknutím války v roce 1914 se totiž neprozřetelně veřejně zastal policejního konfidenta Karla Švihy, přestože soud následně Švihovi dokázal, že byl policejním placeným informátorem pražského policejního ředitelství.

Karel Šviha, předseda poslaneckého klubu národně sociální strany, učinil tajnou nabídku rakouské vládě, že bude za peníze zajišťovat hlasy své strany pro návrhy zákonů týkajících se obrany státu, což se dostalo na veřejnost.

Národní listy 4. března 1914 uveřejnily článek „Národně-sociální vůdce ve službách policie“. Listy uváděly, že JUDr. Karel Šviha má krycí jméno Wiener a že jako konfident pražského policejního ředitelství pobírá měsíční plat 800 korun. Šviha je žaloval – od té doby jsou ve slovní zásobě češtiny výrazy jako „průšvih“, „prošvihnout“…

Masaryk se až v roce 1925 vyjádřil: „Nehájil jsem Švihy, že není vinen. Pokládal jsem jej za velmi vinna, ale tvrdil jsem, že nebyl obyčejným špiclem měsíčně placeným. Viděl jsem v něm více než špicla, totiž budoucí nástroj Františka Ferdinanda, a proti tomu čelila moje kampaň….“

Šviha sice nebyl udavačem, spolupracoval však s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem a to bylo v očích lidí stejně zlé, ne-li ještě horší.

Cesta k vytvoření samostatného československého státu byla trnitá a vyžadovala diplomacii i známosti, jak by se dnes řeklo protekcionismus. Masaryk udržoval stále kontakty s důležitými lidmi v Rakousku-Uhersku, které mu zasílaly informace. Týkalo se to i komorníka rakouského ministra vnitra Julia Kovandu, jenž se dostával k přísně tajným dokumentům vrchního velitele rakouských ozbrojených sil arcivévody Fridricha.

Prostředníkem mezi ním Masarykem byl zpočátku básník Josef Svatopluk Machar žijící ve Vídni. Dalším cenným zdrojem byl rytmistr Vilém Hoppe ze sborového velitelství v Praze, který byl důvěrně zasvěcen do rakouských mobilizačních plánů.

Nakonec se Masarykovým hlavním stanem se stal Londýn, kam přibyl v září 1915 se srbským cestovním pasem vydaným vyslanectvím Srbského království v Paříži. Krátce poté byl uveden k dvěma úředníkům britské armádní zpravodajské služby, kde jim Masaryk předal informace o rakousko-uherské armádě.

Pak přišlo na řadu Rusko, kde Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou (socialistickou) revoluci. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty.

Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát.

Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik odmítali, že se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch.

Jsou tedy významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou. Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně:

„Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“

Historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, popsal ve svých „Dějinách Evropy“ vznik ČSR takto:

„Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží.

Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“

V Americe poté krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 USD, v Clevelandu 30 000 USD, v Chicagu 400 000 USD, v Cedar Rapids 25 000 USD, v Texasu 54 000 USD a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku.České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů…

I první černošský prezident USA Barack Obama, který dokázal získat pro svoji kampaň přes 600 milionů dolarů, by byl na Masarykovo manažerské umění bez počítačů, internetu, mobilů a letadel asi krátký…

Reklama:
  1. 58 reakce na “Byl „tatíček“ TGM špiónem, aneb Odkud se vzalo slovo „průšvih“?”

  2. Tak já už nevím,jak se mám vlastně na T.G.Masaryka dívat.Byl to opravdu jenom velký hráč na politickém bojišti,kdy mu šlo o naplnění jeho vlastního ega,nebo to byl „president osvoboditel“,či buržoázní představitel kapitalistického státu,kdy se střílelo do vyhladovělých dělníků?Nebo to byl jenom člověk,který naplno využil styky Štefánika,aby se dostal k moci?

    od Frantisek Salajka v Říj 23, 2009

  3. Vážený pane Salajko, je třeba se zbavit iluzí. Nikdo nejsme dokonalý, natož politici. Moje babička mi říkávala, když lidé pomlouvali pana faráře, že má něco se svojí kuchařkou – když prý půjdu po cestě, přijdu k ukazateli. Byla to tenkrát lidská ruka ze dřeva, jejíž prst ukazoval směr. Každý, kdo šel kolem, si na tento ukazatel z kratochvíle rád plivl, hodil po něm kamenem, až byl celý otlučený a špinavý. Podstatné ale bylo, že ukazoval správný směr. A to je i případ T. G. Masaryka…

    od olser v Říj 23, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *