Ukázka z cestopisných črt z Izraele „Píše se rok 5769“: Obsluhovala jsem izraelskou premiérku Goldu Meirovou…

28. Únor, 2009 – 8:56

V Jeruzalémě je i kus Ostravy. Lze ho objevit v bytě Evy Alterové. Ještě nedávno tvořili s manželem Ariem jeden z nejstarších manželských párů českých Židů v Izraeli. Měli za sebou půl století společného života, když Arie zemřel.

Utrpení, které prožil jako dítě v sovětských lágrech a na bojištích, jimiž se probojoval zpět do vlasti se Svobodovou armádou, ho zdolalo.

„Moji prastrýcové Salo a Jindřich Krämerové a jejich matka, tedy moje babička Anna, byli vlastníky velkoobchodu s uhlím a velké mlékárny v Ostravě – Přívoze. Už před sedmdesáti lety uměli pasterizovat mléko, které nakupovali v okolních vesnicích Petřkovicích a Ludgeřovicích. Produkovali mléko, máslo, sýry a smetanu,“ říká rozšafná paní Eva.

Vysoká štíhlá žena, jejíž čeština je snad tou lepší mezi českými Židy v Izraeli, dává tušit svým vzezřením, byť už poznamenaným téměř osmi křížky, že jako dívka patřila k ostravským kráskám. Také jako jedna z mála českých Izraelek si vzala za manžela Čech. Tak doma mohli se synem vždycky mluvit nejen hebrejsky a anglicky, ale také česky mezi sebou.

„Rodiče pak těsně před válkou dokoupili auta a mlékárnu zmodernizovali. Otevřeli si také obchod se smíšeným zbožím a postavili rodinný dům. V roce 1942 Němci zakázali všem židovským dětem chodit do školy. Tak nám Židovská obec zařídila školu v budově u kostela sv. Václava.“

V roce 1939 přijeli Němci, zahajlovali, zacvakali okovanými holínkami po betonu dvora a všecko nám zrekvírovali. V mlékárně bylo ustaveno „árijské vedení“. Měli dvě sekretářky. Jedna v českém jazyku, druhá Němka. A právě z ní se stala nová paní šéfová. Další pohromou pro rodinu byl zlověstný první transport Židů do polského Niska.

Byl v něm nejen Evin otec, ale také její nastávající Arie Alter, jeden z posledních účastníků tohoto Eichmannem naštěstí špatně organizovaného pokusu začít s likvidací Židů. Evin budoucí muž stihl utéct do Ruska, její otec přišel na hranice pozdě. Zrádná dohoda Ribentrop-Molotov posunula hranice Polska a Rusové ho od svých nových hranic vrátili do Niska, odkud se putoval domů.

,,Můj strýc byl předsedou Židovské náboženské obce v Ostravě a ve dvaačtyřicátém ho Němci povolali do Prahy, aby tam řídil vyklízení bytů po Židech, kteří museli do čtyřiadvaceti hodiny opustit své domovy a odevzdat klíče od nich u Veletržního paláce, odkud byly organizovány transporty do Terezína. U mnohých zůstala i večeře na stole, voda ve vaně, tak rychle byli přinuceni se rozloučit se svými domovy a svým majetkem,“ připomíná paní Eva ponurá léta.

Evě bylo čtrnáct let. Přestože byl rok 1942 a zuřila válka a v holocaustu zmíraly tisíce Židů, měla pocit, že má krásný život. Najednou mohla jako Židovka chodit večer tajně po Praze, jezdit tramvají s ostatními „čistými“ cestujícími, jít do kina i si večer číst, takže si chvíli připadala znovu jako člověk. Ale jen do června 1943. „Přepych“ skončil.

Byty byly vyklizeny, Němci vše rozebrali, od nočníků, přes nábytek, koberce, příbory, šperky, obrazy i vařečky. Židé museli za svými ,,nečistými“ spoluobčany do Terezína. Rodinu Evy nevyjímaje. Včetně strýce. Už ani protekce nepomohla. Ale opět měli štěstí.

Zatím. Dostali samostatný pokoj jen pro sebe. Tedy kumbálek pro pět osob. A Eva ještě práci v zemědělství, což byla výhra. Maminka jako nemocná pracovat nemohla. Zato otec dostal práci v pekárně.

„Chodili jsme za zdi Terezína dělat Němcům na pole. Bylo to báječné. Mohla jsem si nakrást brambory, rajčata i zelí. Najednou jsem byla holčička plných tvarů. Dávala jsem si totiž ukořistěné plody do podprsenky, mezi nohy, prostě kam se dalo. Někdy jsem domů přinesla z rajčat rajský protlak. Hlávky zelí jsem vždycky rozřízla a strčila si je do podpaží. Bylo to blaho…“ zasnila se.

„Otec dostával v pekárně jako plat za každou šichtu půl bochníku chleba. Navíc jsme měli v pokojíku kamna. Maminka byla umělkyně v čachrování. Dokázala cokoli vyměnit za dřevo, uhlí, margarin a jiné potraviny. A pak z toho něčeho dokázala chutně navařit,“ vypráví paní Eva, až se sbíhají sliny.

„Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo vypraveno z Terezína prvních dvanáct transportů do Osvětimi. Konečná fáze naší likvidace. První z rodiny šel můj otec. Bylo řečeno, že nejdřív půjdou muži. Namlouvali nám, že jedeme na východ do nového lágru. Pak se dostala na řadu i maminka. Dlouho potom jsem si vyčítala, že kdybych nebyla zbabělá a schovala ji někde v podkroví, že bychom to toho půlroku do osvobození nějak přežili,“ odmlčí se. Zamyšleně přerovnává pomeranče v misce na ovoce.

,,Byla jsem ale mladá a hloupá. A málo odvážná. Když jsme přijeli do Osvětimi, hned na železničním nástupišti byla selekce. Jedni doprava, druzí doleva. Byla jsem vybraná mezi asi dvě stovky relativně zdravých dívek. Na práci. Znamenalo to život. Ostatní šly hned do plynu? krčí paní Eva rozpačitě rameny.

„Ostříhali nás dohola a oholili všude, kde bylo nějaké ochlupení. Dostali jsme dřeváky, jednu hadrovou košili, kterou jsme si navlékly na oblečení, které nám ještě zůstalo a nerozpadlo se na nás. Vehnali nás do baráků, deset lidí na jednu palandu. Byl říjen. Zima a dešťová plískanice,“ bezděčně se otřese zimou.

S dalšími vybranými děvčaty pak pracovala při přestavbě textilní továrny na výrobnu munice. Bylo zapotřebí tam přivést také elektřinu. Když kopla krupáčem do země, létaly jiskry.

Vše bylo zmrzlé na kost. Jídlo bylo mizerné. Polévka a kousek chleba. A k tomu nakradený tuřín a řepa z nedalekého nádraží, kam chodily skládat vagóny.

„Z rodiny jsem přežila jen já a Arie, který byl u Žiliny jako voják od Sokolova zraněn. Tím pro něho válka skončila. Naštěstí to nebylo vážné,“ vzpomíná paní Eva.

Když se po válce vrátila do Ostravy, nezbyly na jejich majetku ani řetězy, na nichž byly uvazovány čtyři páry koní. Pacholci s jejich pomocí rozváželi mléko po městě. Všechen majetek byl rozkraden…

Její muž Arie pořád trpěl pocitem chladu. Z dob, kdy si jako voják několikrát léčil v Rusku své omrzliny. Ze sibiřského mrazu v lágru i z nekonečné bojové cesty se Svobodovou armádou od Buzuluku až do Čech

Dnes bydlíme v Jeruzalémě doslova pár metrů od sídla izraelského prezidenta,“ říká paní Eva. „Je to na jedné straně dobré, protože tady máme zajištěnou ochranu stejně jako cela tato čtvrt, ale je to také riziko, protože tady mají Palestinci důležitý cíl…“

Paní Eva se vrátila. Předčasně dospěla. V nové domovině se proto vrhla do práce. S živelností sobě vlastní. Chtěla zapomenout, nasytit se blaženým pocitem, že je zase člověkem.

Pak se vzali s Ariem, jenž se osamostatnil jako malíř pokojů a natěrač. Zakázky se jen hrnuly. Určitý čas pak dělal i ve zbrojním průmyslu. Narodil se jim syn. Když trochu odrostl zastesklo se Evě Alterové znovu po společnosti. Každý šekel se hodil.

,,Měly jsme partu dívek, s nimiž jsme pořádaly pro zákazníky různé oslavy, svatby, recepce či svátky u příležitosti „bar micva“. Tak jsem se seznámila s řadou lidí, mezi jiným také s paní Goldou Meyrovou, brzy na to ministerskou předsedkyní Izraele. Určitou dobu jsem ji obsluhovala, jako bych byla její neoficiální sekretářkou. Byly jsme totiž obě slovanského původu a dobře jsme si rozuměly.“

Eva Alterová se práce nebála. Kdo přežil ghetto a koncentrák, ten práci na svobodě miloval. Po číšnici, organizátorce slavností a pomoci Goldě Meirové dělala také čtrnáct let provozní ve starobinci na Olivové hoře, dalších šestnáct let byla vedoucí jeruzalémské kafilérie, aby místo pense šla ještě půjčovat čtenářům knížky do univerzitní knihovny…

Reklama:
  1. 3 reakce na “Ukázka z cestopisných črt z Izraele „Píše se rok 5769“: Obsluhovala jsem izraelskou premiérku Goldu Meirovou…”

  2. Tuto pasáž z knihy Krev na meči..jsem právě včera četla.Jen malý dotaz:kdy vydáte své črty Píše se rok 5769 a druhou 5767.??Aby mi neušlo vydání.Zdraví Hugouš.

    od hugous.z.lipek v Úno 28, 2009

  3. Nerad bych to zakřikl, ale asi za rok, tedy když Bůh dá zřejmě v lednu 2010. Jinak správný název je „Píše se rok 5769“. Ten 5767 je pouze překlep v letopočtu… Díky.

    od obr v Úno 28, 2009

  4. Hmmm,bylo mi to hned divné,ty letopočty,proto je uvádím.Ale byly 2 ukázky a každá s jiným letopočtem.Sleduji podrobně..

    od hugous.z.lipek v Úno 28, 2009

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *