Jediný generál, který nikdy neztratil svoji lidskou tvář…

26. Únor, 2009 – 8:30

V úterý 24. února se uskutečnil v Domě knihy Kanzelsberger v Praze na Můstku křest knihy „Deník z doby válečné“ Ludvíka Svobody. Rukopis k vydání připravila jeho dcera Zoe Klusáková-Svobodová. Jde o první úplné vydání válečných zápisků významného československého důstojníka z období červen 1939 až leden 1943.

Deníkové záznamy Ludvíka Svobody patří k nejdůležitějším pramenům pro mapování historie československého zahraničního odboje na východní frontě.

Den 8. prosinec 1941 je datum, kdy se pod jeho vedením začala organizovat v Buzuluku první samostatná československá jednotka na území Sovětského svazu. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech koutů Sibiře mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti.

Bylo jim řečeno, že už pro ně v táborech není jídlo ani práce a jestli se chtějí najíst a vrátit se domů, ať odjedou do Buzuluku…

Přihlásit se mohly též osoby, které měly československé státní občanství; z Podkarpatské Rusi, Židé, nebo i Němci – antifašisté. Ti, co reagovali na tuto výzvu, byli propuštěni z pracovních táborů – gulagů, a taktéž byli uvolněni ti, co byli ve vyhnanství ve Střední Asii nebo na Sibiři.

Při závěrečném cvičení předvedl Svobodův prapor svou výbornou připravenost a před šedesáti pěti roky 27. ledna 1943 slavnostně obdržel bojové zástavy, které mu předal tehdejší velitel vojenské mise plk. Heliodor Píka, později komunisty pověšen, paradoxně za vlastizradu.

Tak 30. ledna 1943 na tisíc československých vojáků opustilo Buzuluk a odjelo směrem na západ, na frontu do prostoru Charkova. Tam 8. března při obraně Sokolova podstoupili první bojový křest. Mezi vojáky byl též ještě nezletilý Kurt Lanzer, jehož židovská rodina se v roce 1939 rozhodla k útěku z Ostravy před Němci.

Chtěli na východ, co nejdál od Německa. Záchranou jim měl být Sovětský svaz. Místo toho je čekala internace do sibiřského gulagu. Jako americké Japonce věznění v USA po zničení Pearl Harboru kamikadze…

Přes rok bydleli Lanzerovci v lágru uprostřed nehostinné tajgy. Dostali jeden dřevěný srub, o který se dělili s utečeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve třech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Pak dělal z kůry lipových kmenů ,,laptě“, nuzné boty pro náhodné zájemce.

Koncem roku 1941 se začaly skupinky utečenců stěhovat z Kavkazu na jih za teplem. Tak i pětičlenná rodina Lanzerů přešla do Uzbekistanu, kde byli ubytování v táboře u Tadžických hranic. V tamním kolchoze už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt. Až se dozvěděli, že se v Buzuluku tvoří československá armáda.

„Můj otec i s bratry odjeli v otevřených vagónech mezi prvními. Setkali se tam s dalšími Židy. Byli to právě Židé, kteří vytvořili základ Svobodovy armády. Během deseti dnů cesty do Buzuluku však můj otec onemocněl uplavicí, přesto narukoval, stejně jako bratři, z nichž ten starší musel podstoupit amputaci několika prstů na nohou, které mu silně omrzly,“ popisuje Kurt jedinou jistotu své rodiny, již se stala armáda.

„Já s maminkou jsme ještě zůstali v lágru. Pak jsme si ale podali písemnou žádost, že chceme jako dobrovolníci ke Svobodovi. Museli jsme žádat, bylo mi teprve patnáct. V srpnu 1942 jsme přijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, že můj otec již nežije. Zemřel na následky těžké infekční choroby dysenterie, odmlčí se a zhluboka se nadechne, když si v Ramat Jicchak u Haify povídáme.

„Byl jsem přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i můj bratr Valter. Jako příliš mladý jsem zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři padli hned první den bojů u Sokolova, kde zahynula polovina vojáků české jednotky…,“ pokyvuje vážně hlavou.

Mezitím prodělal parašutistický výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda však jako jeho veliteli osobně Kurtovu účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera. Tak se stal radistou…

S týlem armády postupovala přes Duklu jako zdravotní sestra i Kurtova maminka. Když se dostali do Boskovic, přišel konec války. Celá jejich jednotka pak byla převelena do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky.

Pochodovali ze Staroměstského náměstí až na Pražský hrad. Koncem září téhož roku byl od svého praporu v Turnově propuštěn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy a z ní po dvou letech do Izraele, kde mu o rok později premiér Ben Gurion gratuloval jako jednomu z členů první izraelské paradesantní brigády nového židovského státu.

To už měl po mnoha tahanicích konečně vízum do Československa, kde po něm tesknila jeho matka. Měl také lodní lístek do Janova a pak vlakem na Moravu. V době, kdy měl odcestoval, vypukla ale 30. října 1956 Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojů, takže to nestihl. Až o mnoho let později, když už jeho maminka zemřela, a první, co udělal, byl telefonát generálu Ludvíkovi Svobodovi.

„Měl jsem jeho privátní telefon od kamarádů. Zavolal jsem mu: Tady je Lanzer, který sloužil pod vašim velením v Buzuluku. A on na to: Kterej Lanzer? Říkám: Malý Lanzer. Nás bylo totiž narukovaných v Buzuluku sedm Lanzerů. Tři bratři, náš otec, dva přímí bratranci a jeden vzdálený bratranec. Vyřídil jsem mu pozdrav od jeho důstojníků, kteří žili také v Izraeli. Tak mě pozval k sobě. Poznal mě, znal naši rodinu. S mojí maminkou se setkával skoro při každé své návštěvě Ostravy. Ať už tam přijel jako ministr národní obrany nebo prezident…” říká s dojetím Kurt.

Z jeho slov je znát, jak rád na toto setkání vzpomíná. Jak by ne. Generál Ludvík Svoboda byl jako jeho druhý táta. Prožili společně všechno dobré i zlé. Byl svědkem Kurtova dětství. Zrání v muže…

Jediný generál, který nikdy neztratil svoji lidskou tvář…

Reklama:
  1. 19 reakce na “Jediný generál, který nikdy neztratil svoji lidskou tvář…”

  2. Ehm a co ten jeho podpis v Moskvě legalizující okupaci.Tvář tam neztratil jen František Kriegel…

    od Vlastimil Kornas v Bře 16, 2011

  3. Takových podpisů už bylo, mám vám připomenout McCarthyho, nebo Kohouta, Pelikána či Havla a jeho kámoše Čalfu…? Neznám nikoho, kdo by měl svoji tvář…

    od olser v Bře 16, 2011

  4. Jeho úmysl byl asi dobrej. To že se podílel na masakru u Dukly, to se odpustit nedá. Poslat ve dne vlastní vojáky do kopce proti měsíce zakopanému po zuby ozbrojenému nepříteli může jen magor, nebo sovětský generál. Jo a Svoboda.
    V padesátejch letech se za vojáky , který zavírali a věšeli asi moc nebral, jinak by byl v base taky. Pro mě byl Svoboda přisluhovač Rusů, nic víc.

    od Zdeněk Hlásek v Bře 19, 2011

  5. Na svůj názor máte plné právo, bez ohledu na to, jestli je to blbost nebo ne…

    od olser v Bře 20, 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *