Politika: Které státy nejsou v NATO?

Evropa mimo NATO

V Evropě existuje jen několik států, které si zvolily neutralitu a nestaly se členy Severoatlantické aliance (NATO). Mezi tyto země patří Rakousko, Irsko, Finsko, Švédsko a Švýcarsko. Každá z těchto zemí má své vlastní historické a politické důvody pro neutralitu.

Rakousko si neutralitu zakotvilo ve své ústavě po druhé světové válce. Irsko si dlouhodobě udržuje politiku vojenské neutrality. Finsko a Švédsko si po desetiletí udržovaly politiku neutrality, ale ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 je přiměla přehodnotit své bezpečnostní postoje. Finsko se stalo členem NATO v dubnu 2023 a Švédsko podalo žádost o členství. Švýcarsko je známé svou dlouholetou tradicí neutrality a svou politikou neúčasti ve vojenských spojenectvích.

Tyto země, ačkoliv nejsou členy NATO, často spolupracují s aliancí v různých oblastech, jako je například boj proti terorismu nebo účast na mírových misích. Neutrality těchto zemí neznamená, že by byly nezajímavé z hlediska bezpečnosti. Naopak, jejich strategická poloha a stabilita z nich činí důležité partnery pro NATO i pro Evropskou unii.

Neutrální státy Evropy

V srdci Evropy leží několik zemí, které si zvolily cestu neutrality a nestaly se členy Severoatlantické aliance (NATO). Mezi tyto státy patří Rakousko, Švýcarsko, Irsko, Finsko, Švédsko a Malta. Každá z těchto zemí má své vlastní historické, politické a geografické důvody pro neutralitu.

Rakousko si neutralitu zakotvilo ve své ústavě po druhé světové válce. Švýcarsko je proslulé svou dlouholetou tradicí neutrality, která sahá až do 16. století. Irsko si udržuje politiku vojenské neutrality. Finsko a Švédsko, ačkoliv spolupracují s NATO, si i nadále zachovávají status neutrum. Malta se k neutralitě zavázala ve své ústavě.

Neutralita neznamená, že by se tyto země neúčastnily mezinárodní spolupráce. Naopak, aktivně se zapojují do mezinárodních organizací, jako je Organizace spojených národů, a podílejí se na mírových misích. Jejich neutralita jim umožňuje hrát roli nestranných mediátorů v mezinárodních konfliktech.

Rakousko a jeho specifika

Rakousko, země s bohatou historií a kulturou, zaujímá v srdci Evropy specifické postavení i co se týče obrany a bezpečnosti. Na rozdíl od mnoha svých sousedů není Rakousko členem Severoatlantické aliance (NATO). Tato neutralita, zakotvená v rakouské ústavě od roku 1955, je pro Rakušany otázkou národní identity a historické zkušenosti. Po druhé světové válce se Rakousko rozhodlo pro cestu neutrality jakožto záruky své nezávislosti a svobody.

I když není členem NATO, Rakousko aktivně spolupracuje s aliancí v rámci programu Partnerství pro mír a účastní se mezinárodních mírových misí. Rakouská armáda prochází modernizací a země investuje do své obrany, ačkoliv její vojenský rozpočet zůstává v porovnání s členskými státy NATO nižší.

Rakouská neutralita neznamená izolaci. Země je aktivním členem Evropské unie a podílí se na budování společné bezpečnostní a obranné politiky EU. Rakousko vnímá bezpečnost jako komplexní pojem, který zahrnuje nejen vojenské, ale i ekonomické, sociální a environmentální aspekty.

Švýcarsko: tradice neutrality

Švýcarsko je často uváděno jako příklad země s dlouhou tradicí neutrality. Tato neutralita je zakotvena v mezinárodních smlouvách a je součástí švýcarské identity. Díky své neutralitě se Švýcarsko neúčastní vojenských aliancí, jako je NATO. Neutralita však neznamená nečinnost. Švýcarsko se aktivně zapojuje do mezinárodních organizací, jako je OSN, a podporuje mírové řešení konfliktů. Švýcarská neutralita je založena na principu nestrannosti a nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států. Tato politika umožnila Švýcarsku udržet si mír a stabilitu i v dobách, kdy Evropu zmítaly války.

Švýcarsko není jedinou zemí v Evropě, která není členem NATO. Mezi další státy patří například Rakousko, Irsko, Finsko a Švédsko. Každá z těchto zemí má své vlastní historické a politické důvody, proč se rozhodla pro neutralitu nebo pro nezařazení do vojenských aliancí.

Irsko a otázka neutrality

Irsko je již dlouhou dobu spojováno s politikou neutrality. Tato politika má své kořeny v historii země a její zkušenosti s konflikty. Irsko není členem NATO a tato otázka je v zemi předmětem opakujících se debat. Zastánci neutrality argumentují, že tato politika pomohla Irsku udržet si mír a stabilitu a že vstup do NATO by zbytečně vtáhl zemi do konfliktů, které se jí netýkají. Poukazují také na to, že Irsko má omezené vojenské kapacity a jeho zapojení do NATO by bylo spíše symbolické. Odpůrci neutrality naopak tvrdí, že v dnešním globalizovaném světě je neutralita neudržitelná a že Irsko potřebuje silnější bezpečnostní záruky, které mu může poskytnout pouze členství v NATO. Argumentují také tím, že Irsko již spolupracuje s NATO v rámci programu Partnerství pro mír a že plné členství by bylo logickým krokem. Otázka neutrality je v Irsku komplexní a emotivní téma. Neexistuje na ni jednoduchá odpověď a je pravděpodobné, že debata o ní bude pokračovat i v budoucnu.

Srbsko a vztah s Ruskem

Srbsko zaujímá v otázce vztahu s Ruskem specifické postavení. Ačkoliv usiluje o členství v Evropské unii, udržuje si s Ruskem tradičně blízké vazby, založené na sdílené slovanské kultuře a pravoslavné víře. Tyto vazby se projevují v mnoha oblastech, od ekonomické spolupráce, přes energetiku až po vojenskou oblast. Srbsko není členem NATO a dlouhodobě deklaruje svou neutralitu. Vzhledem k historické zkušenosti s bombardováním Jugoslávie silami NATO v roce 1999 panuje mezi částí srbské veřejnosti vůči Severoatlantické alianci nedůvěra. Rusko tuto situaci sleduje a snaží se svůj vliv v Srbsku posilovat. Nabízí ekonomické výhody, dodávky energií za zvýhodněných podmínek a podporuje Srbsko v jeho postoji ke Kosovu, jehož nezávislost Rusko neuznává. Pro Srbsko je tak vztah s Ruskem komplexní záležitostí. Na jedné straně si uvědomuje důležitost spolupráce s EU a NATO pro svou budoucnost, na straně druhé nechce rezignovat na tradiční partnerství s Ruskem. Tato ambivalentní pozice je pro Srbsko charakteristická a do budoucna bude muset hledat způsob, jak sladit své zájmy s oběma stranami.

Bývalé sovětské republiky

Z patnácti bývalých sovětských republik jsou pouze tři – Litva, Lotyšsko a Estonsko – členy NATO. Tyto pobaltské státy vstoupily do Aliance v roce 2004, čímž završily svůj odklon od Moskvy a orientaci na Západ. Zbývajících dvanáct zemí, které dříve tvořily Sovětský svaz, do NATO nevstoupilo.

Ukrajina a Gruzie usilují o členství v NATO, ale jejich snahy narážejí na odpor Ruska. Obě země čelí ruské agresi – Ukrajina od roku 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, a Gruzie od roku 2008, kdy Rusko vojensky zasáhlo na podporu separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie.

Bělorusko je úzce spjato s Ruskem, s nímž tvoří Svazное государство (Sjednocený stát). Arménie je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), vojenské aliance vedené Ruskem.

Zbývajících sedm zemí – Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldavsko, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán – se snaží o udržení neutrality a vyhýbají se úzké spolupráci s NATO i s Ruskem.

Státy Střední Asie

Střední Asie je region s bohatou historií a kulturou, který se skládá z pěti bývalých sovětských republik: Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Žádný z těchto států není členem Severoatlantické aliance (NATO). Tyto země si udržují politiku neutrality a vojenské neangažovanosti. Po rozpadu Sovětského svazu se tyto státy zaměřily na budování vlastních nezávislých zahraničních politik a bezpečnostních strategií. Spolupracují s NATO v rámci programu Partnerství pro mír, který umožňuje zemím, které nejsou členy NATO, rozvíjet spolupráci s Aliancí v oblastech, jako je obrana, bezpečnost a krizové řízení. Státy Střední Asie se potýkají s řadou bezpečnostních výzev, včetně terorismu, extremismu, obchodu s drogami a organizovaného zločinu. Země regionu se snaží posilovat svou bezpečnostní spolupráci, a to i prostřednictvím regionálních organizací, jako je Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB).

Blízký východ a severní Afrika

Blízký východ a severní Afrika představují region s komplexní geopolitickou situací, kde se nachází několik států, které nejsou členy Severoatlantické aliance (NATO). Mezi tyto země patří například Alžírsko, Egypt, Maroko a Tunisko v severní Africe, dále pak na Blízkém východě Jemen, Sýrie, Irák a Írán. Tyto státy se rozhodly pro neutralitu v rámci bipolárního rozdělení světa během studené války, nebo si udržují úzké vztahy s Ruskem, jako v případě Alžírska a Sýrie.

Absence členství v NATO v tomto regionu má několik důsledků. Zaprvé, tyto země nenesou závazky kolektivní obrany, které plynou z členství v alianci. To znamená, že v případě útoku na jejich území nemohou automaticky počítat s vojenskou pomocí od ostatních členů NATO. Zadruhé, neúčast v NATO omezuje jejich přístup k některým vojenským technologiím a programům spolupráce v oblasti obrany. Na druhou stranu, tyto státy si zachovávají větší míru autonomie v zahraniční politice a nejsou vázány strategickými zájmy NATO.

Asie a Oceánie mimo NATO

Asie a Oceánie představují obrovskou a rozmanitou oblast s mnoha zeměmi, které nejsou členy Severoatlantické aliance (NATO). Tyto země mají různé důvody pro neúčast v NATO, od neutrality po geografickou vzdálenost.

V Asii najdeme významné mocnosti jako Čína a Indie, které si udržují nezávislou obrannou politiku. Japonsko, Jižní Korea a Austrálie, ačkoliv jsou blízkými spojenci USA, nejsou členy NATO z geografických důvodů. Státy jihovýchodní Asie, jako Vietnam, Thajsko a Indonésie, se soustředí na regionální bezpečnostní struktury.

V Oceánii je situace podobná. Nový Zéland a ostrovní státy v Tichomoří se primárně zaměřují na spolupráci v rámci regionu.

Absence členství v NATO neznamená automaticky nízkou úroveň obrany. Mnoho z těchto zemí má silné armády a aktivně se zapojuje do mezinárodních mírových misí.

Latinská Amerika a Karibik

Latinská Amerika a Karibik představují specifický region z hlediska členství v NATO. Žádný stát z této oblasti není členem Severoatlantické aliance. Tato skutečnost má historické a geopolitické kořeny. Během studené války se většina latinskoamerických zemí hlásilo k politice nezapojování se do vojenských bloků a usilovalo o neutralitu. Po pádu železné opony se sice vztahy s NATO změnily a rozvinula se spolupráce v různých oblastech, jako je boj proti terorismu nebo drogová kriminalita, ale přímé členství pro tyto země není na pořadu dne.

Mezi významné státy Latinské Ameriky a Karibiku, které nejsou členy NATO, patří Brazílie, Mexiko, Argentina, Kolumbie, Venezuela a Kuba. Tyto země disponují vlastními armádami a bezpečnostními strategiemi, které reflektují jejich specifické zájmy a hrozby. Například Brazílie klade důraz na ochranu amazonského deštného pralesa a svých námořních hranic, zatímco Kolumbie se dlouhodobě potýká s vnitřním konfliktem a drogovými kartely.

Absence členství v NATO v Latinské Americe a Karibiku neznamená automaticky nízkou úroveň bezpečnosti v regionu. Spolupráce s NATO se rozvíjí v rámci programu Partnerství pro mír a Dialogu o spolupráci.

Výhody a nevýhody členství

Státy mimo Severoatlantickou alianci (NATO) zvažují různé faktory, když posuzují výhody a nevýhody případného členství. Pro některé země představuje neutralita a nezapojování se do vojenských bloků tradiční pilíř zahraniční politiky. Členství v NATO by mohlo být vnímáno jako provokace vůči sousedním zemím a mohlo by vést ke zhoršení bezpečnostní situace.

Na druhou stranu, nečlenské státy postrádají bezpečnostní záruky, které plynou z kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy. V případě vojenského útoku by se musely spoléhat na vlastní obranné kapacity nebo na bilaterální dohody s jinými státy. To může být problematické zejména pro menší země s omezenými vojenskými rozpočty.

Členství v NATO s sebou přináší i závazky, jako je finanční příspěvek do společné obrany a účast na vojenských operacích. Pro některé země mohou být tyto závazky příliš vysoké, ať už z ekonomického, politického nebo společenského hlediska.

V neposlední řadě je třeba zmínit i politický rozměr členství v NATO. Pro některé země představuje členství v Alianci symbol západní orientace a demokratických hodnot. Pro jiné země může být členství v NATO kontroverzní otázkou, která rozděluje společnost.

Budoucnost NATO a jeho expanze

Expanze Severoatlantické aliance je téma, které vyvolává vášnivé debaty. Zatímco některé země usilují o členství v NATO, jiné zůstávají mimo alianci z různých důvodů. Mezi země, které nejsou členy NATO, patří například Rakousko, Švýcarsko, Irsko a Finsko, které si historicky zachovávají neutralitu. Srbsko a Bosna a Hercegovina, nacházející se na západním Balkáně, čelí složitým vztahům s NATO kvůli dědictví konfliktů v 90. letech. Země jako Arménie a Ázerbájdžán se nacházejí v geopoliticky komplikovaných regionech a jejich případné členství v NATO je nepravděpodobné. Ukrajina a Gruzie, které čelí ruské agresi, usilují o členství v NATO, ale jejich cesta je ztížena probíhajícími konflikty na jejich území. Budoucnost NATO a jeho expanze tak zůstává otevřenou otázkou, která bude i nadále formovat bezpečnostní architekturu Evropy a světa.