Landsbergis přebírá v Parlamentu Litvy norskou Národní cenu Za mír…

Sedli jsme tenkrát s Mirkem Kačorem, novinářem, scénáristou a režisérem, do expresní rychlíku směr Vilnius a po dvou dnech, plní dojmů i ruského čaje od chodbové děžurné, jsme dorazili na místo. Bylo to měsíc poté, kdy 13. ledna 1991 ruské tanky komanda Alfa vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými vojáky, a třináct Litevců zahynulo. Na místním lesním hřbitově jsme v pietě postáli u ještě čerstvých hrobů. Měl jsem to štěstí, že jsem se ocitl v Litvě počátkem 90. let zrovna v jejím procesu boje o nezávislost na SSSR. Pár týdnů mého litevského pobytu stačily na to, abych si tuto pobaltskou republiku projel z Vilniusu až po města Kaunas a Šiauliai u Hory křížů, plážovou Palangu a přístav Klajpedu.

Ceremoniál skládání slibu věrnosti litevské domobrany byl jeden z cílů mé návštěvy Litvy. Jejich nepřítelem byly speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem Parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků. Paradoxy; na území Vilniusu je 56 kostelů. Nejstarším je barokním kostel sv. Kazimíra, klenotem litevské gotické architektury je červený cihlový kostel sv. Anny. A najednou pro samé tanky a barikády bylo po půvabech…

http://olser.cz/wp-content/uploads/litva-parlament-e28093-kopie2.jpg

Vilnius se podobal městu v obležení. Na ulicích pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a Parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak mě napadlo udělat rozhovor s prezidentem Vytautasem Landsbergisem.

“Předcházela ho vždycky pověst, že je inteligentní, citlivá hudební duše a profesor hudby, jeho žena je skvělou klavíristkou. Třeba nás pochopí!” shodli jsme se s Mirkem a našim průvodcem Audriusem Danilevičiusem, měli jsme akreditaci, tak jsme šli na sekretariát. Moc šancí jsme si nedávali; na chodbách už několik dnů bivakovali korespondenti z New York Times, Reuters, BBC a ještě bůhví odkud.

U prezidenta Vytautase Landsbergise…

Byl to příjemný šok, když nás Vytautas Landsbergis přijal hned druhý den. Chvíli jsme čekali v předsálí jeho kanceláře. “Počkejte, prosím, malou chvíli. Pan prezident má nečekanou návštěvu…” Zdvořilostní fráze. Za pár minut se ale otevřely dveře a z nich vyšla šedovlasá žena středního věku – Jelena Bonnerová, manželka sovětského disidenta akademika Sacharova a mírová aktivistka, která rovněž podepsala protestní dopis proti pronásledování na Kubě.

Proč nám dal prezident přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel. Podle protokolu jsme museli položit první otázku v litevštině, přeložil ji Audrius, pak to šlo v ruštině. Část našeho rozhovoru nyní uvedu…

Litevská Hora křížů

Máte v celé kanceláři jedinou fotografii a jde o prezidenta Václava Havla. Máte k tomu nějaký důvod?

“Je to můj velký vzor. Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu…”

Trochu mě zamrazilo, že se na dálku budu stydět, když se tak nestane. Měl jsem pravdu. Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR; 11. února 1991 Island jako první uznal nezávislost Litvy. V únoru téhož roku jako první navázal diplomatické styky s Litvou. Československá vláda uznala nezávislost Litvy a druhých pobaltských republik 29. srpna 1991. Diplomatické styky byly obnoveny 9. září 1991, byli jsme až jako dvacátá země.

Znáte se s Jelenou Bonnerovou už dlouho?

„Byla tvrdou kritičkou režimu od konce 60. let, kdy jsme se poznali; odmítla totiž mimo jiné podpořit sovětskou invazi do Československa v roce 1968. Po sedmiletém členství vystoupila z KSSS. Pak se vdala za akademika Sacharova, byl jejím druhým manželem, „otcem“ sovětské vodíkové bomby; když před několika lety zemřel, Bonnerová začala aktivně vystupovat na obranu lidských práv…“ (Taťjána Jankelevičová, její dcera z prvního manželství, nedávno oznámila, že Jelena Bonnerová zemřela ve věku 88 let v americkém Bostonu.)

Nejtragičtější předehra začala již 8. ledna 1991, kdy se ve Vilniusu pod záminkou zajištění nástupu litevských branců do sovětské armády objevily sovětské zvláštní jednotky. Napřed Michail Gorbačov požadoval obnovení účinnosti sovětské ústavy. Podpořila ho demonstrace rusky hovořících obyvatel u budovy parlamentu. Oznámil jste, že iniciátorem demonstrace bylo promoskevské hnutí Jednota a vyzval všechny vlastence, aby přišli hájit budovu parlamentu; co se všechno stalo?

„Napřed rádio Sovětská Litva vysílala opakovaně provolání Výboru národní spásy o vyhlášení výjimečného stavu a zákazu nočního vycházení v celé Litvě. Občané neměli opouštět bydliště, pořádat mítinky, demonstrace, shromáždění a stávky, používat zbraně stejně jako filmové a záznamové techniky. Byla taktéž zakázána činnost ozbrojených a polovojenských seskupení, jejichž existenci neschválilo sovětské zákonodárství…“

Byli jsme se poklonit mrtvým na hřbitově…

„Gorbačov se projevil v tom nejhorším světle; poslal na nás komando, které právě řádí ve Vilniusu. Oddíl Alfa 13. ledna 1991 obsadili televizní věž, zabili třináct Litevců a sedm set jich zranili, některé přejely tanky. Viděli jste, že celé sídlo je obehnáno barikádami. Naši lidé jsou ale stateční. Gorbačov je populista s perestrojkou a glasností. Viděli jste tanky v ulicích, to je ta jeho glasnost. Faktem je, že jsou hodně slyšet…“ řekl a tiše se zasmál, stejně jako jeho hlas zněl tichounce, tak i smích měl jen chichotavý zvuk, vsadil bych se, že si dal na jeho pošetilosti a sarkasmu dost záležet.

Nezávislost; jakou o ní máte představu? (Založení Iniciativní skupiny Sąjudisu 3. června 1988 tvořilo 35 významných osobností litevské vědy a umění, z nich 17 členů komunistické strany. Právě hlasy poslanců a Landsbergise ze Sąjudisu rozhodli o přijetí Zákona o obnovení nezávislosti Litvy dne 11. března 1990…)

„Litevský boj proti Sovětskému svazu má svoji statečnou tradici; ozbrojený odpor vůči SSSR vedli litevští partyzáni, přezdívaní “Litevští bratři”. Dokázali jsme to tenkrát, dokážeme to i dnes…“ Pobaltské země

Litevská žena pod pásem tanku, který ji připravil o obě nohy, přesto svolila, abychom ji navštívili ve vilniuské nemocnici…

Co by si zasloužil Gorbačov za své agresivní chování?

Jednou se to stane, měl by před soud…“

Máte ještě čas si někdy zahrát na klavír?

„Máme tady v Parlamentu v přízemi klavír, je chráněný pytli s pískem. Někdy jen tak pohladím jeho klávesy, raději si poslechnu svoji ženu, třeba budu zase chodit na její koncerty…“

Když jsem si byl omrknout pupek světa – sál Rady bezpečnosti OSN v New Yorku, stál jsem jak opařený a modlil se za konec všech válek a lidských nepravostí…

Dnes má pan Landsbergis už 82 let. Nemá rád Gorbačova, ani Putina, asi ví, že Putin zase nesnáší Gorbačova, možná víc než on. Přišlo mi na mysl, skoro ani nevím proč, moje setkání s bývalým a posledním prezidentem Jugoslávie Stipe Mesičem. Hrál v Umagu tenis, když umírali lidé v Kninu, u Maslenického mostu, v Krajině či Slovinsku. Nechal mi čas na pár otázek během přestávky po vítěznému fiftínu. „Co říkáte na Ustašovce?“ Usmál se a pokčil rameny: „Jsou to dnes už neškodní staří lidé. Kdy skončí v Jugoslávii válka? Až řekne USA a mezi její nové státy rozdělí jugoslávské peníze…“ Vzal poté raketu a šel na kurt do dalšího setu.

Stipe Mesič…

(Množství Srbů zabitých v Jasenovaci bylo 59,589. Od roku 1943 do března 1944 bylo v Chorvatsku zavražděno 350 tisíc Srbů. Vjekoslav Luburić, vrchní velitel všech chorvatských táborů, v říjnu 1942 pyšně řekl: “My jsme zabili tady u Jasenovace více lidí, než kolik jich byla schopná Osmanská říše v Evropě zaměstnat…“ To vše Ustaša – Chorvatské revoluční hnutí; neštítili se stahovat lidi z kůže, znásilňovat dívky před očima jejich matek, popravovat malé děti a vyřezávat lidem oči zaživa… Prostě „neškodní staří lidé…“)

Po rozhovoru s Vytautasem Landsbergisem jsme si zašli na kopec nad Vilniusem do televizní věže. Vojáci s kalašnikovy proti nám. Chtěli jsme velitele. Po chvíli váhání a domluv ho přivedli, sedli jsme si v hale věže a vedli řeči. Proč mrtví, k čemu vlastně přijeli do Litvy… A připomnělo mi  to, co říkal už Landsbergis, ale poněkud v jiném duchu; Litevci byli na straně německých nacistů, jejich tzv. partyzáni zabili stovky sovětských vojáků… Odpovědi byly strohé, ale jasné. Jde pořád o republiku SSSR, ústava se prý musí dodržovat. Přijeli chránit tisíce ruských obyvatel. Mrtví? První prý byl zabit sovětský voják, pak po půlnoci došlo ke snahám protestujících zabránit tankům v postupu. Ve tmě tankista neviděl před sebe, několik osob proto přejel…

Poslanci Státní dumy za různé frakce nedávno připravili generálnímu prokurátorovi RF Juriji Čajkovi požadavek provést prověrku událostí v době rozpadu SSSR a zahájit trestní stíhání, mj. vůči Michailu Gorbačovovi. Žádost uvádí, že přes 76 procent sovětských voličů se v referendu vyslovilo pro zachování SSSR, ale představitelé i tak provedli řadu nelegálních kroků, jež vedly k rozpadu země. Sovětská prokuratura chtěla koncem roku 1991 Gorbačova stíhat, ale pod nátlakem Kremlu od tohoto záměru ustoupila.

Sevastopol, Moskva, pak ze Šeremetěva do Volgogradu, následně do Irkutsku a lodí po Angaře až do Listjanky u Bajkalu. Čekal jsem koncem roku 1987 na odlet Tu 154. Byl jsem nedočkavý a naštvaný, jelikož mně borci s kalašnikovy zabavili film, na který jsem si vyfotil kotvící vojenské lodě v přístavu. Už jsem měl na jazyku sdělení, že jsem nedávno byl v italském Janově na křižníku NATO, který měl Den otevřených dveří a fotek jsem měl na kila.

Naštěstí se ozval z reproduktoru hlas, co oznamoval, že let bude opožděn, jelikož bude mít v televizi mimořádný projev Michail Gorbačov. Nuda. Ješita, co byl šťastný, že ho proslavila “glasnost” a perestrojka”. Tvářil se veledůležitě, jak bedna kytu a sdělil národu, že mu zachránil mír, když 8. prosince 1987 podepsal ve Washingtonu Smlouvu o úplné likvidaci raket středního doletu (500-5000 kilometrů). Zahrnovala zničení především sovětských SS-20, amerických Pershing 2, a řízených střel s plochou dráhou letu (Cruise Missile).

Rozloučení a poslední sbohem zabitým Litevcům…

“Kašmar. Eto durak, katorij vljulbilsa do halyvudu i Reagana,” zafuněl vedle mě na barové židličce statný Sergej, veterán afghánské války, co se chystal na vánoční svátky do Moskvy. “Dejte nám láhev šampaňského – Sovětskoje polosuchoje,” zavelel symbolicky a hrdě si poplácal na medaile na svátečním sáčku. “Napřed “suchý zákon”, pak vodka Gorbačov. Durak – nevěděl, že už báťuška car Petr Veliký dával každému, kdo přijde do muzea, stakan vodky a hrst kaviáru…?” A pak ještě vztekle dodal, že na havárii AE Černobyl Moskva zareagovala až za tři týdny. Tovaryšť Michail Gorbačov v rámci “glasnosti” mlčel jako hrob. Po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov: “Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí…”

Dnes už bych se pana prezidenta Landsbergise zeptal, jestli též nenávidí prezidenta Reagana, co si obtočil Gorbačova kolem prstu a ten se zamiloval do amerického stylu života, byl na sebe hrdý, jak spoluovládá svět. Udělal jsem chybu, když jsem se ho nezeptal ještě na jednu věc; proč mu nevadilo, že jím nenáviděný Gorbačov měl za kamaráda prezidenta Reagana, který svoji demokracii projevil krvavou invazí na Grenadu v roce 1983 se stovkami zabitých, aby si napravil chuť po fiasku ve Vietnamu…? Byl Gorby jako Reagan jen psem s vrtícím ohonem, co občůrává patníky, aby si vyznačkoval své teritorium…? Pane Landsbergisi, pokud je tragédie, že Rusko už nemíří k demokracii, tak co říkáte na to, že NATO a Západ už dávno ani neví, co to demokracie je… Nebo že by pan exprezident nesledoval internet? 200 let…

Inu, a nyní to všechno odnáší ve zlém Putin, zatímco to byl Gorbačov, jenž poslal zabijáky Alfy do Vilniusu a Jelcin zase začal krvavou válku v Čečensku. V souvislosti s nezávislostí Litvy a jejím odtržením od SSSR mi přišlo na mysl referendum o Krymu. Také se odtrhl, protože několik století byl ruský, ale bez jediného mrtvého a celý svět křičí: Fůůj, agresivní anexe…

Snímky Břetislav Olšer (11) a jeho archiv (3)

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereaddetail-knihy/izraelske-