OSN a Amnesty International bych s chutí řekl něco od plic za jejich pokrytectví, s nímž nás kritizují za „diskriminaci“ Romů, ale především Izrael za jeho údajné „zločiny“; pomateně přirovnávají útoky Izraelců ke genocidě. Chtěl bych vidět oči a svěrače té zbabělé AI partičky, co se bojí smrti víc než čert kříže, kdyby proti ní stála armáda šílenců, kteří ze všeho nejvíc prahnou umírat pro Alláha. Málo kdo si však chce připustit v rámci odvěkého antisemitismu, že izraelská armáda v době válek patří k těm nejhumánnějším na světě. Neznám žádnou takovou, jež by hlásila dělostřelecké či raketové útoky obyvatelům budov, které má v Pásmu Gazy za své cíle. Izraelské způsoby jsou velmi sofistikované a trpělivé; říkají tomu “pinzetová metoda”, kdy odpálí pouze místo, kde je ukryt prokazatelný terorista tak, aby okolí bylo co nejméně poškozeno.

Navíc užívají způsob ve válkách nevídaný; telefony či megafony a letáky upozorní obyvatele, aby vyklidili onu část, která má být ostřelována. Jsou jedinou armádou na světě, která před svým útokem na nepřítele tento svůj záměr dopředu oznámí. Izrael také nikdy během své existence nezaútočil na Pásmo Gazy bez vyprovokování raketami, sebevražednými atentáty, únosy svých vojáků či stavbami pašeráckých tunelů. Před útokem obyvatele domu varuje telefonátem, poté stíhačka zasáhne střechu menší „varovnou“ bombou. Po čtvrt hodině je dům srovnán se zemí. Metoda má podle představitelů židovského státu pokud možno zabránit civilním obětem. Je slyšet rozhovor mezi Palestincem z Pásma Gazy a izraelským vojákem, který varuje, že na nedalekou budovu armáda za pět minut zaútočí. „Dobrý den, mluvíte hebrejsky? Jste v pořádku?“ ptá se na záznamu izraelský voják. „Chystáme se udeřit na budovu, která se nachází blízko vás.“Hamas

Civilisté mohou vděčit za svoji smrt Hamasu; tito teroristé totiž berou rukojmí tím způsobem, že si své střelecké hnízdo umístí ve škole, nemocnici nebo na balkoně obytného domu. Živé dětské štíty jsou nejúčinnější zbraní Hamasu. Čím víc pláčí matky zabitých palestinských dětí, tím pro Hamas lépe. Kdyby je Izraelci přestali zabíjet, Hamas by je sám nahnal před hlavně izraelských vojáků. V Izraeli se nesmí mrtvé děti fotografovat ani filmovat, pokud to nedovolí jejich rodiče, u Palestinců je to naopak; nosí mrtvé děti po ulicích, aby tak zneuctili jejich pietu a ukázali, jak jsou Židé krvelační. Natáčejí je na videa, fotografují, aby byla reklama izraelské genocidy.

A když není dost mrtvých vlastních dětí, jsou za ně na fotografiích vydávány děti z Egypta, Sýrie nebo Libanonu. A svět se pak děsí nad snímky zmasakrovaných dětí, které však byly doslova nahnány do největších bojů. Zcela vědomě je Hamas nechává chodit do škol a školek, kde má svá odpaliště raket, neevakuuje nemocnici ani mešitu, kde končí či začínají pašerácké tunely, nevystěhuje rodinu z bytu, na jehož balkoně má kulometné hnízdo. Čím víc mrtvých dětí, tím má Hamas větší reklamu. Morbidní, ale krutě pravdivé. Zvláště když obětí Palestinců jdou do stovek, zatímco Izraelců jen do desítek. Lze věřit slzám matek, jimž zahynou jejich děti, když samy touží po mučednické dráze svých potomků; palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny.

Podle muftího je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Sám říká: „Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka…” Senátor a primátor Teplic Jaroslav Kubera, aniž by zřejmě chtěl, nepřímo svými slovy přirovnal palestinské děti k těm našim cikánským, když řekl: „První, co bychom měli udělat, je omezit výrobu dětí za účelem zisku.“ A ziskem může být i „mírová“ foto či video propaganda z tragédie zabitých gazanských dětí…

K problematice používání lidských štítů AI píše: “Izrael tvrdí, že bojovníci Hamasu se usadili mezi civilním obyvatelstvem, z nichž tak vytvářejí “lidské štíty”. Využívání civilistů k zaštiťování bojovníků před útokem je sice válečný zločin, avšak podle mezinárodního humanitárního práva to nezbavuje druhou stranu povinnosti chránit civilní obyvatelstvo na straně nepřítele.” Jasná schizofrenie Amnesty International. Kdo je tedy ten zločinec proti lidským právům? Že by Izrael, co se jen brání, ale „nehumánně“ tím chrání své občany, kteří ho za to platí ze svých daní…?

teroristický tunel z Gazy do Izraele
Teroristický tunel z Pásma Gazy do Izraele…

Pozval bych šéfa „lidskoprávní“ Amnesty International Philipa Luthera nebo tajemníka OSN Pan Ki-muna, ať přijedou do Izraele a čekají, až poletí palestinské rakety, zazní siréna, aby pak stihli za dvě minuty doběhnout do protiraketového krytu. Ať na vlastní kůži pocítí paniku a hrůzu, kterou jsem zažil i já při svém pobytu v Tel Avivu a Jeruzalémě. Ať přemýšlejí, komu dávají finanční dary; Palestinci dostali nedávno přes sedm miliard dolarů, které využili k nákupu cementu v Egyptě. Stovky tun ho nakoupili, aby mohli stavět pašerácké tunely – jeden bratru za 50 tisíc dolarů, zisk šedesát tisíc měsíčně. Kdo chce být v Rafáhu milionář, ať staví tunel pod bezpečnostní zdí. Její celková délka by měla být přes 700 km, nyní je dokončených cca 500 km a poslední úsek je ve výstavbě; zeď má sto checkpointů…

Tak jsem zase v židovském státě, a opět mě provází blízkovýchodní paranoia. První okamžiky v Tel Avivu jsou trochu napínavé. Zpočátku vnímám ten samý ostych s mražením v zádech jako před lety. Zase cítím nejistotu hlavně v místech kousek od Jaffy, kde jich jsou tisíce turistů. Chodí si klidně, asi si už zvykli na potencionální nebezpečí. Nebo mají jistotu, že vojáci s M-16 kolem nich je ochrání. Zdálo se mi, že se někteří lidé snažili pod mým plnovousem odhadnout, jestli nejsem palestinský sebevrah. Šel jsem do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a vojáci s namířeným samopaly Uzi po mně při vstupu požadovali, abych jim ukázal obsah fotobrašny.

Potřeboval jsem si dát pro uklidnění kávu a jako minule zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Znejistili mě a odradili svým bondovským image. Bytostně jsem vnímal stresující napětí a přistihl jsem se, jak zase hypnotizuji kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem, vzdouvajícím se mu pod tričkem. “Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadla mě další paranoidní myšlenka. “A co támhle ten mladík s tím podezřelým balíkem pod paží? A co ten otlučený mercedes s osamocenou Arabkou za volantem, co zastavil na chodníku? Není naládovaný semtexem nebo alespoň dusičnanem amonným?” mručel jsem si vystresovaně…http://olser.cz/wp-content/uploads/izrael-2012-dsc_0674-24.jpg

Než byla postavena bezpečností zeď, oddělující Izrael od Palestinské autonomie, byly v židovském státě spousty krvavých atentátů; po jejím postavení ani jeden; zato přibylo pašeráckých tunelů pod nimi. Nyní by jich měly být už „jen“ stovky…  Snímek Břetislav Olšer

Chvíli jsem se procházel a měl protivný pocit, že mě někdo sleduje. Ale stejně jsem si v jiném baru kousek dál k Jaffě sedl na kávu. Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou. Arabsky neumím, ale poznám, když někdo nemluví hebrejsky. Zatrnulo mi, a když se uvelebili u vedlejšího stolku, zakrvácené červánky na obzoru byly rázem varovným mementem. Sáhli do igelitky… a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partičku, přesto to mé nervy nevydržely. Raději jsem zaplatil a kvapně odešel.

Cestou po nábřeží jsem minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Byla… Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých, tance a hudby dychtivých Izraelců, většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu šílený palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak pro satanskou hudbu roztrhat sebe i jednadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil. Vedle místa tragédie byl postaven pomník obětem. Když jsem tady byl naposled, k nebi ještě dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničeného tanečního sálu. Zastavil jsem se před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou jsem zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel; asi tam zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit.

Dne 15. května 1947 byl v New Yorku ustaven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), a 29. listopadu 1947 rozhodla OSN v rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Napjatá atmosféra toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, by se dala krájet. Arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu v budově OSN. Nervozita vrcholila, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu, který tvořil asi setinu území celého arabského světa…? Nic moc, spíš nic, než moc, ale Židé měli konečně znovu své území z dob Izraelského království a Judeje. Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea, rámovaná neplodnými Golanskými výšinami. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN…

Přes milion pět set tisíc je v židovském státě izraelských Arabů, jejichž byznys je hlavně v turistice… Snímek Břetislav Olšer

„Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly. Všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny,” vypráví mi Bobby David, který se na Blízký východ vystěhoval v roce 1946 z Ostravy.

„Založení státu Izrael bylo schváleno a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo a okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů…“ vzpomíná. „Arabové zničili všech 58 synagog v Židovské čtvrti a židovské náhrobní kameny z Olivové hory používali na stavbu silnic a latrín. Západní zeď (Zeď nářků) byla Židům nepřístupná, navzdory smlouvě o příměří, která zaručovala svobodu přístupu ke svatým místům…“

Rozhodně to nebyli Židé, kteří jako první po hlasování VS OSN napadli Araby, ale Arabové napadli Židy. Lokální Arabové, co si říkali Palestinci se zkrátka chopili násilí hned po vyhlášení výsledků hlasování. Jejich muftí ze svého egyptského exilu odmítl „miniarabský“ stát a na jeho výzvu se rozhořel násilný odpor vůči Židům, kteří ještě oficiálně svůj stát ani neměli. Martin Gilbert popisuje vznik židovského státu v “Dějinách Izraele” …Když nastal 11. březen 1948, na nádvoří budovy Židovské agentury v Jeruzalémě přijelo auto generálního konzulátu USA s vlající americkou vlajkou a řízeného arabským řidičem. Nikoho nic zlého nenapadlo. Když šofér odešel, automobil explodoval a výbuch zabil třináct lidí. Ve válce o Jeruzalém připadala na pět židovských dobrovolníků jedna puška. Sedm arabských států bylo vyzbrojeno britskými zbraněmi, tanky a kulomety…

Téhož roku jednal první izraelský vyslanec v Praze Ehud Avriel a uzavřel dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno. V Žatci se nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199. První dodávky zbraní dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4. Jednalo se o 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu. Na palubě bylo pro Haganu dalších 500 pušek, 200 kulometů a přes pět milionů nábojů…

“Tenkrát se mluvilo celkově o 6 000 puškách, 300 kulometech, dvou milionech nábojů a 600 samopalech. Nejdůležitější ze všeho ale bylo 74 Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války. Premiér Ben Gurion říkal, že bez toho by Izrael nemohl vyhrát,” vzpomíná Chanan Bachrich, letecký mechanik z Tel Avivu. Pak se ukázalo, že i česká nezištnost má své meze; celková suma za všechno, co Češi Izraeli poskytli, dělala víc než tři čtvrtě miliardy amerických dolarů, na tehdejší kurzovní hodnoty nebývalá suma. Češi navíc chtěli především peníze, zahraniční měnu v hotovosti, tedy v dolarech. Na úvěr neprodali nic. Byli to velmi tvrdí obchodníci. Při jedné příležitosti poskytli určitý úvěr, ale na velice krátkou dobu.

Pět a půl měsíce oboustranného teroru a násilí, jen během prvních dvanácti dnů od hlasování bylo zabito osmdesát Židů, v Tripolisu arabské davy zavraždily na 130 dalších vyznavačů judaismu. Už první den napadli tři arabští teroristé vyzbrojeni kulometem a ručními granáty autobus s židovskými civilisty a pět jich zabili; jednou z obětí byla Šošana Farhijová, jedoucí do Jeruzaléma na svoji svatbu. Vše jen netečně pozorovali britští vojáci, aniž by zasáhli. Marná byla snaha Židů po míru a podaná ruka Arabům; šest týdnů trvajícího násilí si mj. vyžádalo oběti 769 Židů a 128 Britů… A co to je Palestina a Izrael…? Palestina a Izrael…

Inu, což tak pozvat do nemocnice UNRWA v městě Khan Junisu s maskovaným vstupem do tunelu šéfa AI Philipa Luthera a tajemníka OSN Pan Ki-muna, aby jim za zadkem explodoval automatický nástražný systém. To by pak byly o dvě oběti navíc, byť by šlo pouze o celebrity na jedno použití… Ale třeba by si vše vysvětlili ve čtvrtém islámském ráji…

http://ivocerman.blog.idnes.cz/c/304867/V-Gaze-nastaly-verejne-popravy-kolaborantu.html

http://haslinger.blog.idnes.cz/c/419910/Potvrzeno-Tri-izraelsti-vojaci-zemreli-v-objektu-OSN.html

http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/343662-hamas-se-chlubi-videem-na-kterem-zabiji-izraelce.html

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os