“Arabové jsou naprosto nevyzpytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci… Proto považuji za katastrofálně naivní izraelské levicového hnutí Mír hned – Shalom Aschav, co tvrdí, že “mír lze uzavírat pouze s nepřáteli” a marně požaduje už desítky roků mír s Palestinci, kteří vyznávají Hamás. A čím víc tato teroristická organizace vojensky trpí pod Izraelci, tím je Palestinci uctívanější…”

Amnesty International kritizuje cokoli, mezi jiným též metodu varovných bomb. „Odpálení rakety na civilní dům v žádném případě neznamená účinnou formu varování,“ uvedl šéf této lidskoprávní organizace Philip Luther. Organizace prý má informace o řadě případů, kdy obyvatele domu zabila právě „varovná“ střela. Co je humánní? Ohlášený útok nebo sebevražedný atentát, který přichází absolutně nečekaně, stejně jako jedna raketa za druhou z Pásma Gazy do židovského státu. Našich pět zabitých vojáků v Afghánistánu přesně na takovou zákeřnost sebevražedného atentátníka doplatilo… Kdyby nebylo Irone Dome, která ničí rakety, jak by Izraelci mohli bezpečně žít ve městech, na něž nečekaně dopadají kassámy či grady a jiné rakety? Zákeřně, bez ohlášení, jen s jediným úmyslem zabít, ne pouze zničit. A kde je pak AI, když Izraeli nabídne příměří a Hamás se mu vysmívá a útočí dál? A pak slaví každého mrtvého Žida, pořádají karnevaly, děti cpou bonbony. Co by se asi dělo, kdyby nějaká raketa z Gazy trefila sídlo Amnesty International? Jaké humanistické kecy by poté její představitelé měli?

Připomeňme si pasáž z mého nedávného textu; malí Arabové, co si říkají Palestinci, již ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj do poslední kapky krve s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Jeruzalémský mufti má na dětské házeče jasný názor: “Je těžké to vyjádřit slovy. Není pochyb, že dítě-mučedník předpokládá, že nová generace a jeho nástupci budou v tomto poslání dál pokračovat. Čím je mladší mučedník, tím je větší a tím víc si ho vážím…” A dodává: “Jeden chlapec napsal na kousek papíru své jméno ještě těsně předtím než zemřel: Mučedník Muhammad. A takové lístky si dávají do svých kapes všichni, aby se vědělo, kdo že se to stal opěvovaným hrdinou, kterého čeká svatba v nebi,” rozplývá se muftí nadšením, z něhož naskakuje husí kůže…“Proto palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny. Je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka…”

Jak se dál bojovat proti těm zrůdám, co se těší na čtvrtý ráj s řekami medu, vína a mléka, kde jim budou k dispozici černooké panny? Co říkají ochránci lidských práv na heslo: „Vy milujete život, my umírání“? Myslím si, že proti míře brutality “Palestinců” jsou izraelské způsoby velmi sofistikované a trpělivé; říkají tomu “pinzetová metoda”, kdy odpálí pouze místo, kde je ukryt terorista tak, aby okolí bylo co nejméně poškozeno. Navíc užívají způsob ve válkách nevídaný; telefony či megafony a letáky upozorní obyvatele, aby vyklidili onu část, která má být ostřelována.

Faktem je, že ne vždy se tato snaha setká s úspěchem; teroristé si berou rukojmí tím způsobem, že si své střelecké hnízdo umístí ve škole, nemocnici nebo na balkoně obytného domu. Zásadní je však de facto mikroskopická rozloha státu Izrael a počet jeho obyvatel ve srovnání s muslimským světem resp. proti nečekaným sebevražedným atentátům se těžko brání. Viz. atentáty na USA z 11. září 2001. Než byla postavena bezpečností zeď, oddělující Izrael od Palestinské autonomie, byly desítky krvavých atentátů muslimských sebevrahů; po jejím postavení ani jeden.

Izraelská armáda zveřejnila video svých úderů v Pásmu Gazy. Před útokem obyvatele domu varuje telefonátem, poté stíhačka zasáhne střechu menší „varovnou“ bombou. Po čtvrt hodině je dům srovnán se zemí. Metoda má podle představitelů židovského státu pokud možno zabránit civilním obětem. Je slyšet rozhovor mezi Palestincem z Pásma Gazy a izraelským vojákem, který varuje, že na nedalekou budovu armáda za pět minut zaútočí. „Dobrý den, mluvíte hebrejsky? Jste v pořádku?“ ptá se na záznamu izraelský voják. „Chystáme se udeřit na budovu, která se nachází blízko vás,“ varuje Palestince.

Druhá část záznamu ukazuje takzvané „klepání na střechu“, tedy shození menší bomby na střechu domu. Pro obyvatele je to poslední varování. Rodiny dostanou asi patnáct minut na útěk, pak izraelské stíhačky dům srovnají se zemí. Po patnácti minutách po vypálení varovné střely přilétají dvě stíhačky F-16 a pálí na dům; část budovy exploduje, do vzduchu vyletí oblak dýmu a sutin. Když se prach  usadí, je vidět již pouze torzo zadní části domu. Izraelská armáda útoky zaměřuje na objekty, o nichž předpokládá, že mají nějakou spojitost s radikálním hnutím Hamás.

Denně však přibývá obětí mezi civilním obyvatelstvem Pásma Gazy. Týden konfliktu si podle Palestinců vyžádal přes sto šedesát mrtvých a tisíc raněných. OSN odhaduje, že 77 procent zabitých jsou civilisté. Hamás na druhou stranu podle Izraelců vypálil na Izrael  asi 800 střel. Nikoho nezabily, zranily desítku Izraelců. Dokáži se vžít do jejich pocitů, byl jsem loni při jednom z náletů; za dvě minuty po siréně musí být v protiraketovém krytu. Ukončení vzájemných útoků je zatím v nedohlednu.

Jakto, že umírají většinou jen Palestinci? Jsou prostě hůř vyzbrojeni. A jakto, že jsou hůře vyzbrojeni, přestože mají stovky tunelů, který si pašují zbraně z Egypta? Mají prý na nákup zbraní málo peněz? Málo? Jen donorské konference jim už zajistili desítky miliard dolarů; mají přece Evropskou unii a satana USA. Nemalé finanční sumy byly cílem další jednodenní dárcovské konference 17. prosince 2007 v Paříži. Pomoc Palestině poskytlo 68 států a více než dvacet mezinárodních organizací. Palestinci během ní získali od západních zemí dar ve výši 7,4 miliardy dolarů, jež byly použity na „realizaci snu“ palestinské samosprávy o Palestinském státu. Vždy připraven... Foto: Břetislav Olšer

Nejvíce peněz věnovala navzdory vlastnímu dluhu Evropská unie – 650 miliónů dolarů. Následovaly Spojené státy s 555 miliony dolarů a Saúdská Arábie s 500 miliony dolarů. Velká Británie poskytla 490 miliónů dolarů, Francie 300 miliónů a Německo ve stejné době 290 miliónů. Japonsko dodalo dalších 150 milionů dolarů. (United Nations Relief and Works Agency), která je součástí systému OSN a poskytuje pomoc Arabům v Judeji, Samaří a Gaze. USA jsou největším samostatným dárcem agentury a peníze jsou dalším příspěvkem k miliardě dolarů, které Palestinské správě darovaly státy Evropské unie. UNRWA uvedla, že peníze jsou určeny pro školy, na potraviny, budování krytů a pracovních míst. A sotva první miliony dolarů už ke “zbídačelým” lokálním Arabům dorazily, bylo třeba si nakoupit pořádné zásoby. Kde jinde, než v Egyptě…

Statisíce Palestinců proto pronikly na egyptské území. Neznámá skupina v noci u ochranné zdi u Rafáhu, jediného hraničního přechodu mezi Pásmem Gaza a Egyptem, odpálila sedmnáct bomb a způsobila v zátarasech trhliny, kterými se davy Palestinců vydaly do Egypta nakoupit zboží. Český Tuzex v egyptském provedení. Jen se nenakupovalo za bony. Palestinci se vraceli s taškami plnými jídla a cigaret a plastovými nádobami s benzínem. Pak se vydali na další nákupní výlet – bylo třeba ještě magnetofony, pneumatiky či pytle s cementem.

Egyptský Tuzex prostě jel na plné obrátky. Představitelé sinajského města Al Ariš oznámili, že gazanští Arabové ve městě od prolomení hranice utratili na 480 milionů dolarů, tj. okolo 8,6 miliardy korun  – cca 500 USD na osobu. Měli z čeho rozhazovat, jejich západní satanové se totiž praštili přes své kapsy a prkenice. Odhaduje se, že do Egypta během tří březnových týdnů přišlo z Gazy 700.000 lidí, což je polovina obyvatel Pásma. Většina útraty byla za stavební materiál, zejména cement. Jeho cena v Al Aríši vzrostla ze 430 egyptských liber za tunu na 1.200 liber. Obyvatelé Sinaje už začali dávat najevo svoje rozhořčení z extrémního růstu cen, způsobeného omezeným množstvím zboží a přílivem Arabů z Gazy. Vypukly jejich střety se sinajskými Beduíny, kteří se pokusili vyhnat gazanské Araby ze svých měst.

Cement je důležitý pro stavbu pašeráckých tunelů. A takový tunel, to není jen obyčejná díra v zemi. Musí se napřed vybagrovat do hloubky deset i více metrů, pak udělat dřevěné obložení na “šalunk”, aby se dalo betonovat. Těžká práce a hlavně pěkně drahá. Jeden tunel stojí přes 60 tisíc USD. A k vybudování takové pašerácké chodbičky je zapotřebí alespoň dvacet dělníků, kopáčů, zedníků a betonářů, ale rovněž pašeráků. Dělník dostává plat 300 dolarů měsíčně, pašerák mnohonásobně víc. Průměrný zisk už z fungujícího tunelu činí měsíčně více než 50 tisíc USD. Pro majitele i “obchodníky”. A zájem o “dodávky” zboží je veliký. Skoro všechno, co se prodává na tržištích Gazy, jde do Pásma právě přes tunely, částečně po moři, ostřelovanými “rybářskými” čluny. Město Rafah, které bývalo nejchudším městem Pásma Gazy, se postupně stává městem milionářů. Gazou už prý zdomácnělo přísloví: „Chceš-li být milionářem – kopej tunel!“

A jak dotyční multimilionáři ke svému bohatství přišli? U Arafata se to dá vyčíst už z kávové sedliny – jen EU mu posílala měsíčně několik desítek milionů USD na administrativu Palestinské autonomie, včetně platů pro úředníky. Tím se též vysvětlují dvě záhady: Proč je dnes Arafatova francouzská exmanželka Suha (50) jednou z nejsolventnějších vdov a proč nikdy nebylo dost peněz na založení státu Palestina…? Časopis Forbes ve svém seznamu státnických miliardářů umístil Arafata na šestou pozici, dvě místa za britskou královnu. Jásir Arafat byl velkým akcionářem mj. firmy Coca Cola, tuniské firmy prodávající mobilní telefony, a majitelem velkého množství účtů v daňových rájích … Velmi štědrý byl ke své manželce, které měsíčně vyplácel 200.000 dolarů…

Inu, kdy mně nějaký tlučhuba „amnestyinternationalní“ vysvětlí, zda není náhodou nehumánní bránit Palestincům v jejich svobodném odhodleném prahnutí po umírání, aby se mohli stát mučedníky a obcovat s černokými pannami ve čtvrtém muslimském ráji? Jak se tato nehumánnost srovnává s parametry této lidskoprávní organizace…?

Snímky Břetislav  Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os