Druhá zpráva: Výše zmíněná „břidlicově-plynová“ dohoda byla podepsána v lednu 2013 v Davosu na dobu padesát let. V této souvislosti uvedl ještě pučem nesesazený ukrajinský prezident Janukovyč, že dohoda s Chevronem umožní Ukrajině, aby se stala do roku 2020 energeticky nezávislou. Janukovyčova Ukrajina tak podepsala smlouvu s anglo-nizozemskou společností Shell taktéž v objemu deseti miliard ohledně těžby plynu z břidlice v lokalitě Juzivska na východě země. Ve společném podniku bude mít 50 procent firma Shell, druhá polovina bude patřit ukrajinské firmě. V ní má stát 90procentní podíl a 10 procent vlastní soukromá firma.

Podle odhadu Úřadu pro energetické informace (EIA) má Ukrajina třetí největší zásoby břidlicového plynu v Evropě, a to v objemu asi 1,2 biliónu metrů krychlových. Janukovyč též naznačil, že by se jeho země mohla podílet na výstavbě úseku mířícího z Anatolského poloostrova do plynových zásobníků na ukrajinských hranicích. Tento krok by výrazně snížil aktuální závislost země na dodávkách ruského zemního plynu. Projevil též zájem o Azerbajdžánský zemní plyn. To vše nasvědčuje tomu, že Janukovyč myslel na svoji Ukrajinu, jejíž byl prezidentem. Ukrajina tím učinila první krok ke snížení své závislosti na dovozu plynu z Ruska. Nyní je na nástupci Porošenkovi, zda podepíše asociační smlouvu s EU, aniž by z ní vyškrtl zmíněné dohody s Shellem a Chevronem.

Přestože se ukázalo, že jde o plochy převážně v Doněcké a Charkovské oblasti, o rozloze téměř osm tisíc kilometrů čtverečních. Zcela sem spadají velká města Slavjansk, Izjum, Barvenkovo, obrovský kus Kramatorska, část Družkovki a Balaklei, a také desítky a stovky menších osad. Ukrajinci však patrně ani netuší, že jim jejich majetek již nepatří. Podle článku 37.2 (b) dohody to stát dovoluje. Lze to vysvětlit stručně a jasně: Pokud Shell prohlásí, že pod vaším domem, firmou, sadem nebo polem se může nacházet břidlicový plyn, budete povinni prodat Angličanům svůj majetek za cenu, kterou oni nabídnou. Veškerý cynismus situace nespočívá ani v tak metodách, uvedených v dohodě s Shell, ale hlavně v tom, že náklady Angličanů na „získání území“ jim budou kompenzovány státem, na úkor zisku z vytěženého plynu. Pokud se tam neobjeví farmářka Havránková…Grafické schéma způsobu těžby břidlicového plynu - Foto:  ČTK

Evidentní je, že odstranění Janukovyče, přes jeho evidentní snahu zachránit Ukrajinu, bylo jen plánem EU a Spojených států, jak prezidenta zdiskreditovat, vyřadit energetickou moc Ruska a místo jeho plynu začít dovážet břidlicový plyn z USA. Přitom Janukovyč měl situaci ukrajinského zásobování plynem plně v rukách. Nebylo by žádných tahanic u švédského soudu, zastavení plynu, dvoumiliardový dluh za plyn vůči Rusku, jež mělo prodloužen pronájem sevastopolské základny do roku 2042. Moskva za to Janukovyčovi poskytla devítiletou třicetiprocentní slevu na ruský plyn. Ukrajina je na něm životně závislá a díky slevě mohla ušetřit až 40 miliard dolarů (800 miliard Kč). Teď vše padlo; vytrhnout plynový trn z paty měl Ukrajině americký břidlicový plyn. Ovšem, ouha. Nejdřív do čtyř let. Pokud vůbec; jeho těžba totiž hrozí silným zemětřesením. Tankery, terminály, plynovody také něco stojí, přitom jediný způsob, jak dostat plyn do evropských plynovodů, je jeho zkapalnění a přeprava lodí přes Atlantik do evropských přístavních terminálů, kde se opět přemění na plyn. Náklady na transport však jeho cenu více než zdvojnásobí a zatím – z českého pohledu – není vybudována ani potřebná infrastruktura. Ačkoliv přístavních terminálů na kapalný plyn je v Evropě už přes dvacet, všechny se nacházejí na západě a jihu kontinentu.

A nyní klasika; za opět vším shledej multimilionáře jménem George Soros. Viktor Janukovyč byl poprvé zvolen za premiéra v roce 2004, ale Soros zorganizoval veřejné nepokoje, tzv. „oranžovou revoluci“, která vynesla k moci proevropské politiky Viktora Juščenka a Julii Tymošenkovou. Také „díky“ Sorosovým penězům a politickému vlivu se protesty na Ukrajině koncem minulého roku vyostřily a nakonec vedly k Janukovyčovu útěku do Ruska a nástupu dnešní pučistické vlády v Kyjevě. Politický filantrop a maďarský Žid Soros už hrál klíčovou roli v asijských krizích 90. let a „barevných“ revolucích v bývalých sovětských republikách. Sorosův oblíbený výrok zní: „Nejde o to, jestli máte pravdu nebo ne, ale o to, kolik vyděláte, když máte pravdu, a kolik proděláte, když se zmýlíte“. Podle The Executive Intelligence Review je Soros veřejnou tváří Rotschildových bankéřů. Sám Soros o sobě prohlásil:

„Pokud někdy existoval muž, který by mohl být vzorem žido-plutokratického bolševického sionistického světového spiklence, jsem to já.“ Sydney Morning Herald, rozhovor z 15.listopadu 1997. Petro Porošenko hned poté, co 25. května zvítězil v prezidentských volbách a zavřel hranice s Ruskem, se tajně sešel s americkou delegací vedenou ředitelem Národní služby pro skryté operace Frankem Archibaldem, bývalým šéfem CIA na Ukrajině Jeffrey Eganem, současným ředitelem CIA Ramymondem Marken Davisonem, Markem Buggym (CIA Istanbul), Andrzejem Derlatkou – CIA agentem v Polské zpravodajské agentuře a členem CIA Kevinem Duffinem, vedoucím viceprezidentem pojišťovny Brower.

Bohatýrské setkání se Sorosem, na němž přišla řeč i na smlouvy s Shellem a Chervonem, se odehrálo ihned potom, kdy v červnu 2014 Porošenko s Archibaldem podepsali „Dohodu o vojenské spolupráci mezi USA a Ukrajinou“. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen řekl, že proces rozšiřování aliance na Východ bude pokračovat. NATO využívá Ukrajinské krize jako kouřovou clonu pro své válečné plány a USA už rozhodly o trvalém umístění vojsk ve Východní Evropě. Dvě „diplomatické zprávy“ z platformy Wikileaks dokazují, že nově zvolený prezident Ukrajiny Petro Porošenko byl agentem USA. Jak je možné, že lze lidem krást půdu doslova pod jejich nohama? Nic není nemožné; pokud jste zadluženi až po uši, je pro násilníky snadné vydírat chudáky, kteří již nic nemají a jsou rádi, že přežijí. Proto se podvolí i brutalitě potenciálních věřitelů.

Poznal jsem začátky nové Ukrajiny, ministra pro životní prostředí Ščerbaka, později velvyslance v Izraeli, byl jsem na zakládajícím sjezdu Republikánské strany Ukrajiny, u náměstka ministra zahraničí i v černobylské “zóně smrti” a v Gomelu u šéfa bělorusko-ukrajinské komise Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni. Objevil jsem též v kulturáku na Lvovském náměstí svlékající se komsomolky v Divadle erotiky a sexu Afrodita i psychoterapeuta Sergeje, kterého jsem přivezl do Ostravy, kde se šťastně oženil a žije zde dodnes. Znal jsem Kyjev dokonale, nejen jeho asi dvanáct stanic metrem z Kreščatiku, poznal jsem také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou, nové kamarády ve Lvově, Charkově, Sokolově, Doněcku a Oděse či Sevastopolu, všude tam jsem projížděl, když jsem jel po trase Kurta Lanzera a Jana Rosenbauma, co se dali jako prchající Židé před nacisty z ruských gulagů ke Svobodově armádě v Buzuluku… Jak se získávají území cizích států a za jakých podmínek se na tom dá navíc vydělat? Agresivní anexí; nemluvím o Krymu a Tibetu, které byly odjakživa Ruska, resp. Číny.

Násilím si Tibet podrobili i Britové. Když v roce 1901 přijeli do Tibetu britští studenti, přirovnali tento kout mezi horstvy Himaláje k “smradlavému” rozpadajícímu se feudalismu, o který neměl nikdo zájem. Až se po půl století Čína rozhodla vyčistit tento Augiášův chlév, podobný dezolátnímu smetišti všech cikánských ghett Česka, a přesto si dnes Češi připomínají výročí „okupace“ Tibetu čínskými vojáky vyvěšováním tibetské vlajky… Proč si nepřipomínáme třeba vpád Tibeťanů do Číny, nebo Mongolů či Nepálců do Tibetu? K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy 3 000 britských vojáků a 7 000 šerpů střílelo ze svých kulometů do zad prchajících Tibeťanů a přes tři tisíce jich zabilo. Poté byla v 23. září 1904 ve Lhase podepsána násilím vynucená dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů. Tibet se zavázal k otevření hranic pro volný obchod, už tenkrát byl byznys number one, a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy.

USA postupně okupují celý svět, kromě Číny, ale i na ni mají do budoucna zálusk. Rusko je jen chudý příštipkář. A jak se dostali Američané na Kubu, aby si zde navěky „vykolíkovali“ své území? Obvyklý postup – brutální armáda a za její vítězství nad Španěly kubánské území. Napřed v roce 1823 přišel tehdejší státní tajemník John Adams s doktrínou tzv. “politiky uzrálého plodu“; v roce 1884 vyvezla Kuba do USA desetkrát více zboží než do Španělska. Americké investice na Kubě představovaly na svou dobu obrovskou částku 52 milionů zlatých dolarů. Santiago de Cuba, tehdy nejsilnější vojenské pevnosti ostrova. Po porážce španělské flotily vstupují za americké intervenční oddíly do města. Na základě Pařížské smlouvy získaly USA Portoriko a Filipíny a převzaly ochranu nad Kubou, jež však za to musela přijmout tzv. Plattův dodatek k zákonu o financování americké okupační armády.

V červenci 1903 byla mezi Kubou a USA podepsána dohoda, upravující pronájem námořních a uhelných stanic v Guantánamo a Bahia Honda. Tato dohoda neobsahuje přesný termín pro ukončení své platnosti. Kuba ale musí žádat o souhlas USA v otázkách dohod s cizími mocnostmi, při jednáních o veřejném dluhu. Uzná právo USA intervenovat za účelem ochrany Kuby a stability její vlády. Uzná platnost všech aktů okupační správy. Poskytne části svého území ke zřízení uhelných a námořních stanic za účelem plnění předchozích závazků a zajištění vlastní ochrany. Zcela demokratické zásady, typické pro USA a nepřípustné pro Rusy. Kdyby dnes Kuba využila možnost, kterou nabízí Charta OSN a předložila tento spor Valnému shromáždění, skončil by v nejlepším případě v Radě bezpečnosti, kde mají USA právo veta. A šmytec…

Číňané mají v nájmu ukrajinskou obilnici Evropy, tisíce metrů čtverečních pole pro pěstování pšenice, americko-anglicko-nizozemský dravec zase získal území pro těžbu poblémového břidlicového plynu, což totálně zbaví Ukrajince půdy, dalšího jejich hodnotného majetku. Před deseti lety měla Ukrajina 51,7 milionu obyvatel, jichž však o sedm milionů ubylo. Důvodem byla především masová emigrace na Západ za výdělky. Z milionů Ukrajinců, kteří pracují v zahraničí, jich je podle odhadu 60 procent v zemích Evropské unie. Další pak v Severní Americe a tři miliony v Rusku…

Inu, tak se stane Ukrajina definitivně pouhým exportérem pracovní síly do širého světa gastarbeiterů…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os