Je na sebe náramně pyšná, že započala éru „read my pins“ („čtěte mi z broží“). Všechno ale vlastně začal irácký diktátor Saddám Husajn. Přirovnal totiž tehdy ještě vyslankyni USA při OSN k hadovi. Albrightová si pak na hlasování o sankcích proti Iráku vzala právě brož ve tvaru hada. Brož ve tvaru orla jí připravila horké chvilky; měla ji dokonce na sobě, když skládala slib jako ministryně zahraničí. Brož si ale špatně připnula a pak se po dobu slavnostní přísahy strachovala, že jí před kamerami a prezidentem spadne na Bibli. 

K nejzajímavějším patří brož s modrým ptáčkem, kterou si v roce 1996, když Kuba nad Floridou sestřelila v mezinárodním letovém prostoru letadlo se čtyřmi Američany kubánského původu, Albrightová připíchla na sako tak, že ptáček směřoval hlavou k zemi. Jakou brož by si připnula, když J. F. Kennedy vyslal žoldáky do kubánské Zátoky Sviní proti Fidelovi a pak zamířil z Turecka americké rakety s jadernými hlavicemi na Sovětský svaz? Nejlíp nějakou zmiji. Vyniká prostě „brožománií“, kdy si věší do své klopy zásadně nějaké symbolické brože kýčovitého původu. Při setkání s Kim Čong-ilem si připíchla výraznou brož ve tvaru americké vlajky. Myslela si, že když tam bude stát s ním s největší vlajkou, kterou mohla najít, bude vidět, že musí stát společně s Amerikou.

Budova OSN v New Yorku… Snímek Břetislav Olšer

Na setkání s někdejším palestinským vůdcem Jásirem Arafatem si vzala loajalní včelu jako symbol toho, že může být užitečná a hodná, ale může i bodnout. Na jednání s Vladimirem Putinem o problematice Čečenska si připnula trojici opic, které symbolizují rčení „nevidím, neslyším, nemluvím“. Chtěla upozornit na stav lidských práv v Čečensku a připíchla si tři opičky. Jedna si zakrývala oči, druhá pusu a třetí uši. Když se jí Putin zeptal, proč si vzala tuhle brož, odpověděla mu: „Kvůli tomu, co děláte v Čečně.“ Prý zuřil až se třásl. Na schůzku s Nelsonem Mandelou si připnula zebru. Vůbec nejmilejší je ale pro Albrightovou brož ve tvaru srdce, tu ji totiž vyrobila a věnovala její tehdy pětiletá dcera Katie.

Taková je „brožománie“ exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové, která ještě nedávno spolu se Švejkem vykřikovala: „Na Bělehrad“. Ta letecká zrůdnost z roku 1999 trvala 78 dní a vyžádala si tisíce obětí. Škody na infrastruktuře Srbska šly do desítek miliard dolarů. Operace Allied Force byla první velkou bojovou akcí Severoatlantické aliance proti svrchovanému státu a jednou z největších operací na území Evropy od konce druhé světové války. Rozkaz k zahájení leteckých útoků dal generální tajemník NATO Javier Solana 23. března 1999. Přes tisíc letadel NATO svrhlo na bývalou Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. Napadány a ničeny byly rafinérie, elektrárny, mosty i továrny, byť nepracovaly pro ozbrojené síly…

V takové milé společnosti…

Nezávislost Kosova považuje Albrightová za svůj největší politický úspěch, ale objevují se i pochybnosti. Zejména vzhledem k jejím obchodním aktivitám, které v Kosovu poté měla. Jak by také ne; všemožné angažování na straně Albánců se bývalé šéfce americké diplomacie na stará kolena vyplatilo. Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl. Finanční zručnost a politický protekcionismus i známost s Thacim udělaly své. Při oslavné vzpomínce na sedmnáct let od svého započetí šéfování ministerstvu zahraničí USA si může Maruška ze Smíchova spokojeně zamnout ruce… Inu, já na bráchu, Thaci na mě…

„Podnikání v Kosovu je úplně jiná věc. Už patnáct let s Kosovem nic nedělám. Na začátku jsem tam dělala nějaký Telekom, ale to už nedělám,“ zaznělo z úst exministryně, načež řekla otráveně a dodala, že se angažovala hlavně v kosovských uprchlických táborech. Pokrytecky zalhala; když je země v problémech, tak se jí musí pomoct. Tak jako se teď bude muset pomáhat Ukrajině. Ani se nezačervena, když nějak opomněla říct, že vždyckym myslela hlavně na sebe. Kosovský Telekom má více než milion předplatitelů v mobilní síti a asi 100 000 uživatelů pevných linek.

Že vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) a dnes je z toho slušná miliardička, to už neví. A nebyla sama, kdo využil Kosova a Thaciho; generál NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí. Kosovo je páté ve světovém žebříčku nalezišť lignitu, ale výrobě paliva se ve světě věnují jen čínští experti. Jutarnji list Clarkův záměr považuje za nebezpečné experimentování v balkánském teritoriu. Asi už též asi zapomněla na chvíle na postu velvyslankyně USA v Radě bezpečnosti OSN v letech 1993–1997, kdy OSN nedokázala nijak bezprostředně zasáhnout ve Rwandě, v níž se odehrávala děsivá genocida. Sama to komentovala nedostatečnými informacemi a nepřehlednou situací na místě, což prý znemožnilo přijmout účinnou akci. A co její působení v bývalé Jugoslávii, která se její židovské rodiny ujala po útěku před nacisty…?

Symbolicky zauzlovaný kolt namířenáý na velvyslanectví USA před budouvou OSN v New Yorku… Snímek Břetislav Olšer

Na své dětství a na to, jak to vlastně všechno bylo s Československem v letech 1937–1948, vzpomíná v „osobním příběhu o paměti, Československu a válce“ – tak zní podtitul jejího bestselleru „Pražská zima“. Nedávno jej v češtině vydalo nakladatelství Argo. Nedávno ho křtila v pražském knihkupectví. S několika demonstranty dorazil i poslanec Jaroslav Foldyna (ČSSD), jinak také čestný předseda občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří dlouhodobě upozorňují na porušování základních lidských práv v této jihosrbské provincii. Chtěli někdejší ministryni zahraničí USA vyjádřit svůj negativní postoj vůči její tehdejší balkánské politice, jež vyvrcholila bombardováním civilních cílů v Jugoslávii a to včetně nemocnic či škol.

Dokumentarista Václav Dvořák během autogramiády věnoval Madeleine Albrightové DVD se svým filmem „Uloupené Kosovo“, na což se prý exministryně zahraničí USA ještě vstřícně usmívala. Když však viděla plakáty, které zobrazovaly důsledky její zahraniční politiky, tedy umírající srbské děti, kontroverzní obchody s kosovskou telekomunikační společností IPCO nebo etnické čistky na Srbech v Chorvatsku, dovedlo ji to k nepříčetnosti. Členové sdružení totiž chtěli na plakáty také její autogram. Albrightová začala na aktivisty hystericky řvát: „Get out, get out!“ A obrázky roztrhala. Aktivisté Albrightové vmetli do tváře, že je „balkánskou řeznicí“. Ta přešla do češtiny a označila je za „válečné zločince“…. Proč tolik nenávisti k této dobré ženě? Nebo není dobrá, protože s NATO zbytečně rozbombardovala Srbsko…? Kdyby ji viděl Putin, jak prská vzteky, asi by si připomněl směšnou epizodku s opičkama…

Zbytky náletů NATO… Snímek Břetislav Olšer

Byla vůbec první ženou v historii Spojených států, která zastávala funkci ministryně zahraničí. Tou se poprvé stala 23. ledna 1997. A také první Češkou. Narodila se totiž jako Marie Jana Körbelová v Praze-Smíchově. Ze Smíchova se rodina Korbelova, poté, co otec Körbel změnil své příjmení na Korbel, stěhovala nejdříve do Londýna, kde otec Josef pracoval pro českou exilovou vládu. Pak ho čekal post velvyslance v Bělehradu v Jugoslávii, odkud ho nepřímo přiměl k emigraci Klement Gottwald se svým Vítězným únorem…

Byl jsem k ní nejblíž, prakticky asi tak padesát metrů, když jsem se v New Yorku snažil o kontakt s ní v budově velvyslanectví USA, vypínající se přesně naproti mrakodrapu OSN. Těšil jsem se, jak si konečně odpočinu od své valašské spartakiádní angličtiny a že si popovídám ve své mateřštině… Marie-Madelein však byla právě v Jugoslávii, v níž jsem si projel její bojiště; od Maslenického mostu, Knin, Srbskou Krajinu, Vukovar, až po Dubrovník; od Bosny, Černou horu, Kosovo, až po Srbsko a Bělehrad… V Umagu jsem dělal rozhovor s prezidentem Stipe Mesičem. Dnes ji mám raději kdykoli po ruce, resp. její knihu “Nejlepší ze všech možných světů” i s fotografiemi z jejího dětství až po současnost. Poutavá literatura faktu, zaujme třeba úryvek o bombardování Miloševičova Srbska vojsky NATO…

“V pátek 7. května 1994 jsem právě skončila schůzku s Kofi Annanem, když mi můj výkonný tajemník Alex Wolf doporučil, ať se raději posadím. “Nevíme to určitě,” spustil, “ale CNN hlásí, že NATO bombardovalo čínské velvyslanectví v Bělehradě.” Brzy jsme se dozvěděli, že bombardéry B2 shodily bomby na budovu, kterou naši piloti považovali za jugoslávskou agenturu pro vyzbrojování. Naši zaměřovači agenturu tragicky zaměnili za podobnou budovu poblíž – čínské velvyslanectví… Osudný omyl způsobil smrt čtyř Číňanů a zranil dalších dvacet. Skutečnost, že velvyslanectví bylo zasaženo několikrát, vedla Peking k tomu, že nás obvinil z úmyslného útoku…”

Největší pozornost vzbudily civilní oběti. Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Útoky přitom byly často podnikány na nevojenské cíle. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 čtrnáct cestujících ve vlaku. Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu.

Při rozsáhlé akci použilo NATO zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (shlukové třaskavé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný, BBC uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí… Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než dva tisíce těchto bomb, které rozprášily 380 tisíc jednotlivých výbušnin. NATO přiznává, že z nich nejméně 20.000 kusů doposud nevybuchlo. Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie. O život přišlo na 1 800 civilistů a přes šest tisíc jich bylo zraněno…

Nejnovější výsledky vyšetřování “vražedné kosovsko-albánské kauzy” ukazují, že nynější kosovský premiér Hashim Thaci se asi vidí v “metodách” chorvatských Ustašovců; vydělal si nejmíň čtyři milióny dolarů na prodeji orgánů srbských a romských zajatců. Místopřísežně to prohlásil anonymní svědek K-144, chráněný haagským tribunálem, jak napsal švýcarský list Tagesanzeiger. Svědek K-144 tvrdí, že ochod s orgány zajatců se odehrával přes Itálii, v přímé režii Kosovské osvobozovací armády (UCK) a s tichým souhlasem albánské vlády a pod záštitou vojsk NATO.

Vyšetřování obchodu s lidskými orgány začalo v Srbsku poté, co vyšla kniha “Lov: Já a váleční zločinci” bývalé vrchní prokurátorky haagského tribunálu Carly del Ponteové. Uvedla v ní, že kosovští Albánci unesli po 12. červnu 1999, po příchodu sil NATO do Kosova, a převezli do severní Albánie 100 až 300 Srbů. Švýcarská vláda informovala Kosovo, že jeho nově jmenovaný velvyslanec Naim Mala, Thaciho blízký přítel, není v zemi vítaný. Podle kosovských médií má Mala policejní záznam z doby, kdy ve švýcarské emigraci v letech 1998 až 1999 shromažďoval peníze pro UCK.

Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl podle mnohých indicií a svědectví sám Hashim Thaci, jeden z předáků UCK, který je dnes premiérem tzv. samostatného Kosova. Srbové měli smůlu také u soudního tribunálu v Haagu. Proč vzala Ponteová po smrti Miloševiče do zaječích a odešla dělat raději velvyslankyni Švývarska do Argentiny? Šlo snad o snahu utéct před opovědností a svojí knihou si vyřešit potíže s vlastním svědomím a vydělat si na honorářích…?

Hashim Thaçi studoval filozofii a historii na univerzitě v Prištině. Po studiích emigroval do Švýcarska, kde se seznámil s představiteli albánské komunity. Byl jedním ze zakladatelů albánského hnutí odporu, napojeného na albánskou mafii. V březnu 1994 se stal politickým velitelem UCK, kde dostal přezdívku „Snake” (Had). V roce 1998 zahájil tajná jednání s americkými vyjednavači, v kontaktu byl s tehdejší ministryní zahraniční věcí USA Madeleine Albrightovou. Díky těmto kontaktům si vysloužil přezdívku “miláček Albrightové.”

Ale, pojďme k příjemnějším věcem. Albrightová byla v Česku naposled předloni na podzim, kdy Václav Havel slavil pětasedmdesátiny. Pozval si také svého dlouholetého kamaráda, saxofonistu své oblíbené kapely Plastic People Of Universe, Vratislava Brabence (68). Ten na večírku naplnil pověst nespoutaného hipíka. Nejprve laškoval s exministryní zahraničí USA Madeleine Albright (74), která z jeho vizáže byla totálně v šoku, pak do sebe naházel množství skleniček dobrého pití a při odchodu se seznámil s tím, jak v pražských Holešovicích působí gravitace.

Pád naštěstí přežily jak jeho brýle, tak i saxofon. Jeho doprovod ve spolupráci s ochrankou posbíral nejen krabičku cigaret, ale také jeho saxofon a brýle. Starý hipík Brabenec ale vypadal, že na pády je zvyklý a seznámení s tvrdou zemí nijak nenarušilo jeho klid. Přičemž ovšem zřejmě neudržel svoji moč. Možná za to může bulvár, kdyby ho nebylo, byla by asi zrušena též inkontinence. Holt, v tak dobré společnosti Marušky ze Smíchova se stávají věci přerůzné.

Inu,  kdybych byl „brožoman“, připnul bych si brož ve tvaru kejhající husy, aby se na mě Maruška ze Smíchova mohla vydovádět a povykovat své oblíbené: „Get out, get out!“, přičemž bych byl asi pasován na „válečného zločince“… A revoluce ukrajinského Majdanu se podle jejího prohlášení  v zásadě neliší od toho, co se v roce 1989 dělo na Václavském náměstí… http://www.youtube.com/watch?v=ie0rj0l85Q4

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os