Proč nikdo nikdy nespatří svou vlastní tvář…?

24. Srpen, 2008 – 16:24

Včera jsem se na sebe podíval do zrcadla a napadla mě znepokojující věc; co jsem vlastně věděl o tom, jak vypadám? Měl jsem o tom přece jen zkreslené informace, jako každý, zvláště po sedmičce Pinot noir.

Faktem bylo, že svou skutečnou živou tvář nikdo nikdy nespatřil a nespatří, jedině že by se spolehl na svoji fotografii, amatérské video či svůj odraz v zrcadle, jež však prokazatelně klamalo.

I jedinečné sklo z Carl Zeiss Jeny byla jen nedokonalá tavenina s mnoha vadami, navíc je v něm tvář viděna zrcadlově, tedy obráceně. Nevěděl jsem, jestli to byl záměr, poťouchlá Boží hříčka, nebo čirý amaterismus, že Stvořitel zamkl lidskou tvář do zakázané třinácté komnaty.

Každý měl přece povoleno spatřit ze svého obličeje jen špičku nosu a to vždy pouze jedním okem a ještě ze strany. Jinak nic. A v tom jsem viděl přičinu všeho zla. Bylo to tak; vývoj lidstva byl přibrzděný.

Představil jsem si život lovců mamutů bez zrcadel, videokamer a fotografií. V čem mohli zhlédnout svoji tvář, pokochat se svými silnými řezáky, vystouplými lícními kostmi a nadočnicovými oblouky, když louže kolem nich byly bahnité a kalné a většinou zamrzlé, když jejich řeč byla skřekavá a mysl nekloudná?

Nepůsobilo to negativně na utváření osobností pralidí, neutrpělo tím jejich sebevědomí? A co jejich ženy? Chudinky méněcenné a opomíjené; ke všemu bez make-upu, nastavovaných řas, plastických operací svých pysků a svůdných rtěnek…? Nevlekly se proto doby předledové i ledové až příliš a nezaostal vývoj člověka jen proto, že pro neznalost svého image došlo ke zpožděnému přerodu homo erektus v homo sapiens? Ještě, že se objevil šikula, jenž smíchal křemičitý písek, potaš, vápenec, sodu a kdoví co ještě, aby z toho všeho vytavil sklo.

Vzpomněl jsem si na ulice v Kábulu, kde ženy nesměly spatřit ani tu inkriminovanou špičku svého nosu a pochopil jsem důvod islámského tmářství. Zahalené v burkách se mohly svýma očima jen ve velmi zúženém úhlu pohledu přesvědčovat, jak je ten svět kolem nich bez ďábelských zrcadel, fotografií a satanských kamer nedovinutý. Jako embryo, jemuž ještě nezačal fungovat mozek.

Nezbylo mi než doufat, že čas pokřivených zrcadel jednou pomine a že se naši potomci konečně spatří v tom pravém světle. Kdysi jsem chtěl být Saint-Exupérym a věřit romantickému alibismu, že nejkrásnější věci jsou neviditelné a že spatřit je může pouze srdce. Pak jsem se ale začal spoléhat na rozum, jenž se na rozdíl od srdce ještě transplantovat nedal a už jsem Saint-Exupérym být nechtěl. Navíc jsem se vždycky výšek bál.

Mozkové závity měly absolutní rozhodovací moc, jako principál nad svými loutkami na motouzcích. Vše, co dělal život životem se líhlo pouze v mozku, v němž se utvářel celý vnější svět. Život lidské bytosti přece začínal nastartováním mozku a končil, když mozek definitivně vypověděl službu.

Přemítal jsem a přitom vzpomínal na nepálské hinduisty, kteří tvrdili, že kdyby velký Šiva zavřel i své třetí oko, celý svět by náhle zmizel. Něco na tom bylo. Když mi jednou doslouží mozek, copak celý svět rázem nezmizí? A co když já i všichni kolem mě vzájemně existujeme jen ve svých šedých mozkových kůrách…?

Ač jsem si hlavu lámal, jak chtěl, na nic kloudného jsem už nepřišel, než na to, že všechno je fikce, i vlastní podoba. Připadalo mi to najednou nespravedlivé, že tolik proklamovaná všemocnost lidského bytí je jen kašírka. A tak jsem si vzpomněl na Moliérova slova:

,,Spravedlnost je na mé straně, ale svůj proces prohrávám!”

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *