Promiňte, že se musím opakovat, ale opravdu nejsem rasista…!

22. Listopad, 2008 – 10:12

S Romy jsem v „mimořádném režimu“ od února 1997, kdy jsem byl v Torontu u jejich tzv. exodu do Kanady. A od té doby musím neustále vysvětlovat, že nejsem rasista.

S dovolením bych reagoval na některé blogy, které brání poctivé Romy, kteří pracují, slušně bydlí a příkladně vychovávají své děti.

Také znám takové, není jich moc, ale jsou takoví. Třeba houslistka Loutkového divadla v Ostravě Editka, manželka gadžovského chlapce. Vůbec se za ni nestydí, mají nádherného chlapečka, z něhož bude jistě stejně vynikající houslista, jako jeho máma.

Nikdo přece nehaní tento druh romských spoluobčanů, ale copak kritici, co mě považují za rasistu, nevidí a necítí, že obyvatelé Chánova, ostravských deseti ghett, Teplic, Vsetína a nepřizpůsobiví občané z dalších míst Česka, jsou přece jen z jiného těsta?

Už jste si zkusili jít někdy bydlet vedle nich do litvínovského Janova nebo do ostravského Přírozu či do kolonie Bedřiška v Mariánských Horách…? Vřele doporučuji všem aktivistům lidských práv…

Jednou to zkusila paní doktorka Chalupová, poradkyně prezidenta Václava Havla, a než aby se brodila po kotníky v odpadcích, raději šla spát jinam.

Že za to může vláda? Která, ta první, druhá, desátá nebo snad ta dnešní Topolánova. Co vím, každá vláda se snažila po zlém i dobrém romský problém řešit, ale kde nic není, ani čert nebere, říkávala moje valašská babička, co si nechávala od cikánských dráteníků brousit nůžky i nože a sekyrky a nedala na ně dopustit…

Musím vzpomenout několik již publikovaných úryvků z mého rukopisu o Kanadě – Piknik u Niagary… Snad se jejich opakováním se zlou nepotážu…

Cestou do Toronta jsem se při mezipřistání v Paříži seznámil s ostravskou romskou rodinou Krosčenových, kteří se rovněž rozhodli požádat Kanadu o status uprchlíka. Romští manželé a jejich čtyři děti ve věku od osmi do třinácti let utíkali z Česka podle jejich vlastních slov hlavně před Romy.

Děti této rodiny patřily ve škole k nejlepším a rodiče nechtěli, aby skončily v nějaké romské bandě, která krade, bere drogy a přepadá lidi. Matka, jež byla ze třinácti dětí, ani její manžel nebyli nikdy trestáni. Vezli si sebou do Kanady čistý výpis z trestního rejstříku. Navíc hlava rodiny osvědčení o svářečských zkouškách a učebnice angličtiny hlavně pro děti, které chtěli v Kanadě začít nový život.

„V Ostravě jsem měl plat něco přes sedm tisíc, ale jen za byt jsme platili měsíčně asi čtyři tisíce. Přesto jsem nikdy nevzal ani korunu sociální podpory,“ podotýká otec Vladimír. ,,Byt jsme ale prodali a 90 tisíc dali za letenky. Cesta zpátky pro nás neexistuje…“

„Ráno syna zbili romští kluci, že chodí do školy a ne s nimi krást, odpoledne měl problémy s výrostky od gadžů, kteří ho šikanovali za to, že je Rom. V Kanadě si nás prý nikdo nevšimne, budeme-li poctivě pracovat. Když jsme odjížděli, tak pošťačka v našem domě plakala. Měly jsme se rády, klidně mi svěřila i velké sumy peněz, když jejich adresáti-sousedé nebyli doma. Prostě mně i jako Romce věřila,“ řekla mi jeho žena Denisa.

Musím vzpomenout i to, co jsem psal do Moravskoslezského dne během záplav roce 1997. Psal jsem o tom, jak lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, byli dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě.

Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.

Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala.

To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.

Zdevastovali též interiér základní školy, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby. Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště.

Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.

V Torontu jsem se sešel se spisovatelem Josefem Škvoreckým a samozřejmě, že padly i otázky týkající se Romů…

„Jaký je váš vztah k českým Romům, žádajícím v Kanadě o azyl?“

„Kdysi dávno jsme s manželkou chtěli v Praze vyměnit byt za větší a ozvali jsme se na inzerát lidí, kteří měli zájem prodat své pětipokojové apartmá za menší,“ začíná zeširoka.

„Když jsme přišli na patřičnou adresu, otevřela nám slušně a čistě oblečená paní, za ní na nás vykukovaly z elegantně zařízeného bytu její děti jako z cukru,“ říká obdivně.

„Byli to Cikání, ale velmi spořádaní. Byt jsme s nimi ale k našemu smutku nevyměnili. Když totiž ta dobrá romská žena zjistila, kde bydlíme a kam by se měla s dětmi stěhovat, odmítla to, protože tu naši čtvrt a ulici prý dobře zná. Žili v ní podle ní špinaví Cikání a ona se bála, že by se její děti s nimi hrávaly a zkazily se…“, zakroutí nechápavě hlavou.

„Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit….“

Znovu se odmlčí; v Kanadě se musejí některé formulace zvažovat.

„Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržuazie a inteligence,“ usmál se mému údivu.

„Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.“

Omlouvám se, ale musel jsem znovu oprášit některé své starší blogy a sestavit z nich mozaiku o Cikánech, co šli do nebe zvaného Toronto…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *