Důkaz? Průzkum veřejného mínění, který v uplynulých dnech provedl Mezinárodní sociologický institut v Kyjevě. Zúčastnilo se ho 3232 dotazovaných v osmi regionech na východě Ukrajiny. Proti připojení oblasti k Rusku je 52,2 procenta z nich, 27,5 procenta je pro. Ale jsou soudní; všichni už ví, co je to Majdan, jak fungovalo nelegální sesazení prezidenta Janukovyče, všichni slyšeli zuřící Tymošenkovou, jak křičí, zabij Rusa, stejně jako každý zná rozhovor dvou vrcholných politiků EU, v němž přiznávají, že snipery najímala opozice. Proto je třeba průzkumy vhodně řídit a přizpůsobovat okolnostem.

„Průzkum“ tak „ukázal“, že lidé na východě z velké většiny neuznávají nynější ukrajinské vedení; 74 procent respondentů uvedlo, že považuje současného úřadujícího prezidenta Oleksandra Turčynova za nelegitimního, 72,1 procent má za nelegitimní vládu vedenou Arsenijem Jaceňukem. Zkrátka, jsou proti majdanské politické elitě, avšak Rusko nesnášejí. Jakou zvláštní schizofrenii nám chce tento „průzkum“ vnuknout? Nedávná mystifikace o ruském antisemitismu dopadla opět stejnou ostudou; podle představitelů doněcké židovské obce chtějí extremisté s pomocí letáků vyprovokovat konflikt, po němž by mohli židovské organizace obvinit z násilných útoků. Leták, který byl vylepován v blízkosti doněcké synagogy, je opatřen znakem „Doněcké lidové republiky“ vyhlášené separatisty a podpisem „lidového gubernátora“ Denise Pušilina. Sám Pušilin v rozhovoru s ukrajinskými novináři označil leták za padělek a provokaci. Kdo je za šíření letáků zodpovědný, prý neví. A kdoví, jak to bude rovněž s tím protiromským násilím a rabováním, které, i kdyby bylo pravdivé, zločinům z Majdanu by se stejně rovnat nedalo…

Povedený padělek je další provokací Majdanu…

A jsme doma, kde máme historickou zkušenost; je nutné být vždy v „první linii“ boje za ideály čehokoli a kohokoli, kdo je aktuálně na straně „pokroku“. Za první republiky se u nás pomáhalo komunistům, za německého protektorátu nacistům, posléze za sovětského režimu Sovětům, dnes si hýčkáme v Praze velvyslanectví USA, z něhož je řízen každý politický krok. Zopakujme si historickou chronologii českého pokrytectví. Po tzv. sametové revoluci s ním byli v kontaktu „havlisté“, kteří pomáhali v Česku nastolit bruselský „zázrak“, což ovšem požadovalo vzdát se patolízalské oddanosti Moskvě a změnit své oddání se Rusku za podlézání Washingtonu. Rusy zcela programově nenávidíme, stydíme se, že jsme Slované jako oni, místo „dobrý den“ volíme „good morning“ a naše křivé charaktery skrýváme za lustrační a jiné zákony, kolaboraci říkáme někdy „svobodné rozhodnutí“ a zradu nahrazujeme právem „žít nad poměry“. Ovšem pouze, když se nám to hodí. Jestli by krapet té špíny, co hážeme na Rusko, nemělo dopadnout též na nás…?

Perspektiva tohoto našeho vývoje? Až Evropu dobude islám, budou z nás islamisté, po nich se klidně změníme v Číňany nebo Marťany, jen když to posype. Že nevěříte; kam vítr, tam plášt a že máme ve skladech spousty Ferdyšů Pištorů? Stačí pár banálních připomenutí české historie; napřed třeba Protektorát, počátek 40. let minulého století a Havlův AB Barrandov, resp. říšskoněmeckou společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů. Filmy v německém jazyce byly primárně určeny pro říšský trh. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další… A co fotky hajlujícího Högera či Kubišové a Čáslavské s Dubčekem..?

Během 2. světové války udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému. Oceňování bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. A pak v den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům; spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další; celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942.

Poté přišla poválečná komunistická éra těch, co prahli po rudé knížce, aby si pomohli k dobrému živobytí. A máme tady tři hrdiny; Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout. Ten maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinským komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová, se kterou se na Kohoutovo vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…

Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že Milan Kundera žijící ve Francii měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. A Kundera, bývalý aktivní svazák a člen KSČ, je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí”. https://www.youtube.com/watch?v=KkcjRG_mPt4

A nastala doba Charty 77, kterou řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo na čtyřicet střídajících se mluvčích. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových,  Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… Všechny tyto rodiny byly exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři. Dnes jsou desítky členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…

Když ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě komunisty Čalfy lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel proto nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, jehož přičiněním „zmizelo“ přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Napadlo mě, kolik českých “hrdinů” se po „sametu“ bránilo tvrzením, že do KSČ vstoupili, jelikož museli, aby uživili své rodiny a zachránili si své životy, přitom na schůze prý nikdy nechodili, StB ani neviděli… http://www.czechfreepress.cz/podoteky/miroslav-dolejsi-analyza-17-listopadu-a-zmen-ve-vychodni-evrope-v-roce-1989-cast-3.html

Dnes je ale na tapetě Rusko. Chceme vůbec vědět, že carské Rusko bylo ve skutečnosti první a největší obětí sovětského systému? Že bolševismus tam byl i s Leninem importován po intervenci Německem, Spojenými státy a Velkou Británií jako Pátá kolona, jež zařídila ruskou kapitulaci na konci 1. světové války? Že Stalin nebyl Rus, ale Gruzínec? Že Leninovým mužem na špinavou práci byl od prosince 1917 do července 1926 polský šlechtic Felix Edmundovič Dzeržinskij, zakladatel Čeky, Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR, první ze série tajných sovětských policií? Že se to „exportérům“ nakonec vymklo z rukou a stvořili si jako jiní Frankensteini svá monstra, resp. si ze světového komunistického hnutí udělali hlavního protivníka, což stálo životy další milióny Rusů…?

Tak složitou úvahu od našich chrabrých „rusobijců“ z diskuze nečekám; potřebují jen svého úhlavního nepřítele. Západ je v hluboké hospodářské a politické krizi, jež je důsledkem krize hodnotové, mravní a duchovní. Rovnice Rusko = Sovětský svaz je pro ně jediným mýtem současné nové kampaně „studené války“. Do Doněcka také rychle přiletěla Tymošenková, aby falešně horovala pro nové pořádky. Že se nebála, že ji tam vypískají jako mírotvůrce Klička? Zapomněla, jak vykřikovala, že by Rusy postřílela a miliony by jich zlikvidovala atomovými zbraněmi?

Má však jednu jistotu; ví o Kličkových spojencích, jimiž jsou američtí konzultanti, kteří se stranou UDAR spolupracují. Při navazování těchto stěžejních kontaktů s americkým establishmentem se nejvíc snažila Fiona Hill, která patří do nejreakčnějšího křídla amerických neokonzervativců. Během úřadování George W. Bushe byla Fiona Hill v Národní bezpečnostní radě národním zpravodajským činitelem pro Rusko a Eurasii. Udržuje si úzké vazby na ukrajinskou diasporu a považuje se za velkého přítele Ukrajiny; ovšem jen pouze té nacionalistické části – hlavně Banderovců. Hledali se, až se našli; účel světí prostředky…

Inu, jak se dělají průzkumy veřejného mínění? Všude stejně podvodně – příklad z Česka; zatímco agentura STEM udává, že volby by vyhrálo hnutí ANO s osmiprocentním náskokem před ČSSD, agentura Median však tvrdí, že by zvítězili socialisté s náskokem jednoho procenta před Babišovci. A tak je to se vším; koupíš cedník – teče, dáš ho spravit – necedí…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os