Okudžava, Vysockij a Kryl už zpívají sóla na nebeském kůru, Nohavica pořád žije. Musí žít; lidská nesmrtelnost je totiž přímo úměrná lidské paměti. A čím déle bude mezi námi, tím déle budeme slyšet i písničky tří nanebevzatých písničkářů. Pak přišel koncert Krylových písní v podání Jaromíra Nohavici, uznávaného básníka, písničkáře a operního libretisty. Jeho pokora vůči Krylovi, kterého znal osobně a měl ho za svůj dokonalý vzor, je dojímavá. Na nic si nehraje, stejně tak se choval a chová k Okudžavovi či Vysockému, i když získal v San Remo stejné ocenění, jako kdysi oni.Karel Kryl

Karel Kryl… copyright photo: Martin Faltus Praha

V přeplněném Parníku byl včera večer Nohavica strohý a skoupý na slovo: „Když jsem začínal, byl mým učitelem, když jsem začal hrát, stal se mým kolegou, potom kamarádem. A tak, jak mi Karla nevzali včerejší zbabělci, tak mi ho nevezmou ani dnešní hrdinové!“ Kytara, klavír, harmonika a jednadvacet Krylových písní. Zazpíval si též polský akordeonista Robert Kuśmierský. V Nohavicovi Krylovy písničky uzrály jako víno, zmizely Krylovy drsné emoce, nabuzené bezprostřední okupační atmosférou srpna 68, nahradila je hebkost a poetičnost barvy Jarkova hlasu, čas nechal uležet konfrontační tón, byť stále jsou Krylovy texty nadčasové. Karel Kryl si na nebesích musel připadat dvakrát tak andělský, když slyšel Nohavicův brilantní výkon v čase svých nedožitých sedmdesátin.

Karel Kryl chtěl být zpočátku hrnčířem po pradědečkovi, posléze, kdy byli jeho rodiče zbaveni komunisty tiskárny, se vydává na cestu hudby a poesie. Jeho první vydanou písní byla Nevidomá dívka, kterou nahrál se skupinou The Bluesmen v roce 1968. Pak přišla první deska, vydaná půl roku po invazi sovětských tanků, přičemž titulní písnička „Bratříčku, zavírej vrátka“ vznikla naprosto spontánně v noci 22. srpna 1968, jako okamžitá reakce na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Karel Kryl poté emigroval z Československa 9. září 1969 a usadil se v německém Mnichově. Ostatní desky (kromě LP Monology) vycházely v exilu.http://olser.cz/wp-content/uploads/parnik-img_9203.jpg

Do vlasti se vrátil na pohřeb své matky 30. listopadu 1989 a navzdory tomu, že důvod jeho návštěvy byl velmi smutný, on sám týden strávený v rodné vlasti popsal jako nejhezčí týden svého života. Radost a nadšení z převratu ho rychle opustila z důvodu polistopadového vývoje. Ve svých kritických písních tedy bohužel pokračoval i nadále. Byl hlavně v šoku, že si „vězeň svědomí“ a antikomunista Václav Havel vybral za premiéra vlády právě komunistu Mariána Čalfu a mezi své poradce si povolal „skvělé osobnosti“, jako herečku Báru Štěpánovou či spoluvězně a bývalého horníka Sobase, ale ne jeho, Karla Kryla.

Byl i dalším odchodem z vlasti velice zarmoucen. Z tohoto důvodu také nikdy nepřijal německé občanství, po němž by se musel vzdát československého. Stále věřil, že se jednou situace změní a on se bude moci do milované vlasti vrátit. V exilu hodně publikoval, vydával desky, písně a psal básně. V Německu začal externě spolupracovat s redakcí rádia Svobodná Evropa, do kterého poté nastoupil jako zaměstnanec a spoluvytvářel hudební a sportovní pořady. Možná jedině Petr Cibulka ho pomstil, když veřejně Havlovi řekl: „Vašku, ty jsi prase, prase a hovado….”

Je to dnes móda, že si zpěváci moc nevšímají svých vzorů a jejich odkazů, ovšem když přijde čas se v jejich stínu ohřát, jsou hned ve středu. Týká se to zejména koncertů z písniček Karla Kryla. To nadejdou písničkářovy nedožité sedmdesátiny, a už se jede „hlava nehlava“; nové nosiče, DVD, CD, výstavy jeho obrazů a plastik; plkání o tom, jak měl Kryl pravdu, když zpíval proti Sovětům, co se dnes roztahují, kde se dá. Prý. A když přijde na koncert Českého rozhlasu – Radiožurnál, uslyšíme, že vše je proto, aby bylo možné Krylovy písně přiblížit současným posluchačům a „znovu je dostat do éteru“.File:Karel Kryl memorial plaque.jpg

Znamená to snad, že Krylův originál je pasé, jelikož tu správnou šťávu jeho písničkám dají zpěváci a zpěvačky, co nejenže nepoznali Kryla, ale ani dobu, v níž se rodilo jeho umění. Pak se ztrapňují dokonalí profíci jako napotřetí nepřipravený rychlokvašný Klus, jehož píseň mj. o „čtyřech letech v prd.li“ mu vynesla Českého slavíka, či génius Kouzelník Žito, zvaný Landa. Ten rozbalí největší krylovský hit Morituri te salutant, v militantně – metalové verzi. Raději už o dalších trapasech pomlčím, stejně jako o Divokém Billovi, co z Krylových písní udělal odrhovačky…

A zcela kulantně je vynechán fakt, že se nedávno prvních osmnáct prozkoumaných „účastníků třetího odboje“ potěšilo „stotisícovými“ odměnami. Mezi nimi byl i písničkář Jaroslav Hutka, co od druhé poloviny 60. let veřejně vystupoval proti totalitní moci, poté se z něho stalo v Nizozemsku něco mezi bezdomovcem a narkomanem. Mezi „prověřenou“ osmnáctkou však chyběl ten, který se nejvíc zapojil do boje proti komunistickému režimu – skutečný písničkář Karel Kryl, co by si ocenění zasloužil úplně nejvíc. Zřejmě neměl čas se přihlásit, jestli to ale nebude tím, že zemřel nečekaně na srdeční příhodu 3. března 1994 v Mnichově, měsíc před svými padesátými narozeninami. Pohřben je na hřbitově v Břevnově.

Jaromír Nohavica…

Z druhé cesty do Moskvy si Jarek přivezl kromě Bulatovy štamprličky, co mu darovala Okudžavova manželka, též své vnitřní uspokojení, že alespoň zažil atmosféru míst, kde žili Okudžava a Vysockij, ale hlavně si uvědomil, jak důležitá je role novodobých trubadůrů, šířících své písně všem, kdo se chtějí alespoň pokusit změnit svět. Nohavica si do Moskvy také přijel pro ocenění; do malého sálu na Tangance, který je spojen s písničkářem, hercem a básníkem Vladimírem Vysockým. U příležitosti koncertu písničkářů během projížďky Modrým trolejbusem na Sadové třídě, dostal cenu Ruské písničkářské asociace, Zlatý odznak k 75. výročí narození právě Vladimíra Vysockého. „Když nyní přišlo pozvání hrát v Moskvě, tak jako se říká vidět Neapol a umřít, já si uvědomil, že se něco završilo. Teprve když jsem si zahrál v Moskvě v Domě chudožnikov, tak jsem opravdový písničkář…“

V dokumentu režiséra Jiřího Vondráka „Jarek v Moskvě“ nezapřel svůj valašský původ po mamince, kterou vzpomenul, stejně jako svého tátu, syna, dceru a hlavně manželku Martinu. Písničkář, střídající kytaru s harmonikou i “heligonkou” a doprovázený též polským akordeonistou Robertem Kuśmierským.  „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně…

Inu, lze ho nějak smysluplně charakterizovat? Obchodník se skromností, vlastně ne tak komerčně – obchodník, ale jak by řekli indiáni – ten, co směňuje své srdce v písních za pohodu mu naslouchajících lidí…

Snímky: Pavla Olšerová

http://www.denik.cz/film/jarek-nohavica-v-moskve-ne-nebude-to-april-20140328-g23d.html

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os