Co víme o Arménii a její podobě se současnou situací na Ukrajině?  Začněme v lednu 1915, kdy se turecká III. armáda střetla s ruskými vojsky na arménském území a byla zničena. Arméni byli neoprávněně obviněni z toho, že byli příčinou turecké porážky. Strana Jednota a Pokrok začala připravovat genocidu, jakou Arménie nepamatovala. Z bývalých kriminálníků byly vytvořeny vojenská komanda, která od května 1915 deportovala Armény z východních provincií do koncentračního tábora v Aleppu. Většina z nich tento transport při drastických podmínkách, které panovaly (hlad, žízeň, nemoci), nepřežila. Ti, kteří měli větší předpoklady k přežití (mladí muži), byli odvedeni opodál a popraveni. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, a pokud ho přežili, vyhnali do pouště, kde neměli nejmenší šanci, nebo je zaživa upálili.

Představitelé Arménie dnes trvají na tom, že se jednalo o genocidu, odhadují počet zabitých až dva miliony, žádají po Turecku odškodnění a poučení do budoucna. Představitelé Turecka vnímají genocidu jako smrt několika set tisíc lidí obou národností v důsledku zmatků způsobených nutností rychle řešit problém kolaborace Arménů. Oba národy si většinově stojí za názory svých státních představitelů. Genocida je mezinárodně uznána jedenácti státy, mj. kromě Česka a USA. Stručně řečeno, většinou mimo státy, které jsou stejně jako Turecko v NATO.

Co k tomu dodat? Každý ví, jaký je rozdíl mezi Ukrajinou a Arménií, která není tolik v troskách, jako Majdanová Ukrajina, kde bojují Bandertovci pod hlavičkou strany Svoboda, což odporuje principům morálky Arménie. Vztah k Rusku rozděluje Ukrajinu od roku 1654, to byla levobřežní Ukrajina k Rusku připojena. Pravobřežní Ukrajina byla k Rusku připojena až po dělení Polska (1793 a 1795). Od Ruska se Ukrajina osamostatnila v první polovině 20. století, pak ji znovu pohltila sovětská moc; kolektivizace, velký hladomor a zničení ukrajinské elity. Následně ji ničila druhá světová válka, ve které část Ukrajinců marně hledala oporu proti sovětskému režimu na německé straně – Banderovci a spol.

Protivládní demonstrant na barikádách. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ukrajinští Banderovci na barikádách jsou mírumilovní lidé, žádní chuligáni… Foto Reuters

Nacisté proto tak rychle obsazovali Sovětský svaz, že měli na Ukrajině pátou kolonu, kam se hnuli. Válečné zvraty nakonec vedly k připojení Podkarpatské Rusi, Haliče, severní Bukoviny a jižní Besarábie k Ukrajinské SSR. Po skončení druhé světové války se Ukrajina ocitla znovu jako svazová republika v SSSR. Dnešní podoba ukrajinského státu byla dokončena v roce 1954, kdy Nikita Chruščov daroval Ukrajincům Krym u příležitosti 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku. Dnes má Lvov autonomii, Krym žádá o připojení k Rusku a to bude patrně budoucnost pomateného politického běsnění.

Západ a východ Ukrajiny je z pohledu historie i současnosti jako voda a oheň; mají jiný jazyk, náboženství, ekonomiku i politické směřování. Přirozenou geografickou hranicí, která zemi rozděluje na východní a západní část, je řeka Dněpr. Protéká ze severu metropolí Kyjevem, točí se na jihovýchod k Záporoží a vtéká do Černého moře. Historicky se východní části Ukrajiny říkalo “levý břeh” a západní části “pravý břeh”. Tomuto rozdělení přibližně odpovídá i současné rozdělení země na prozápadní a proruské regiony. Za zhruba 760 let “oficiální“ historie byl Lvov svědkem mnoha dobrodružných událostí; byl spoluvytvářen ukrajinskými, ruskými, polskými, rakouskými, německými a sovětskými vládci. S jejich střídáním měnilo město jméno Lvov, Lviv, Ľvov, Leopolis, Lwów, Lemberg. Dnes to bude myš, která zařvala. http://www.liveleak.com/view?i=34e_1392746107

Zatímco místní lvovští radikálové a nacionalisté usilovali o svržení legitimně zvolené moci v čele s prezidentem Viktorem Janukovyčem, stoupal v Maďarsku a Rumunsku zájem o strategicky významné oblasti Západní Ukrajiny. Nakolik reálná je hrozba pro celistvost země? Tady je mínění profesora Středoevropské univerzity v Budapešti Rubena Mnacakanjana: „V Zakarpatí existuje odedávna maďarská diaspora. Svého času vydávalo Maďarsko těmto ukrajinským občanům pasy etnických Maďarů. Jeho majitelé mají možnost bez překážek vycestovat do Maďarska a získat tam práci. V Zakarpatí byl vytvořen plný cyklus vzdělání v maďarštině, od mateřských škol do univerzity. Avšak jak bude reagovat Budapešť na ten či jiný vývoj událostí na Ukrajině, nedá se zatím dost dobře odhadnout…“

Jak to vše dopadne? Každý ekonom to ví; Ukrajina potřebuje momentálně „zálohu“ pro své přežití ve výši zhruba 40 miliard eur. Odkud brát a nekrást? Co bude dál? Ukrajinské parlamentní ovce, co ze strachu učiní cokoli, se už musí postarat sami. Jak, to už je ve hvězdách na praporu EU, která si jistě nenechá ujít takového úžasného člena… EU spláče nad tímto výdělkem; Ukrajina má letos splatit 17 miliard dolarů, ale EU jí nabízela jen 600 milionů eur. Víc prostě nemá, a to chce Ukrajinu do EU. Další řecký bankrot? Ukrajina se proto dohodla s Ruskem na odpovídající půjčce a na zlevnění ceny zemního plynu o třetinu. Opozice by měla Janukovyčovi líbat ruce. Přesto se vůči němu vzedmul odpor, který je však ve srovnání se skutečnými despotickými diktátory jako lilie. Je z něj štvaná zvěř, masový vrah, hledaný po celé zemi…

Své požadavky na složení nové vlády mají přitom i demonstranti z kyjevského náměstí Nezávislosti, zvaného Majdan. Požadují, aby se členem kabinetu nestal nikdo ze stovky nejbohatších Ukrajinců, nikdo z nejvýše postavených úředníků dosavadního režimu či spolupracovníků bývalého prezidenta Janukovyče. Každý z ministrů by přitom měl mít za sebou nejméně sedmiletou praxi v oboru s výjimkou ministrů vnitra, obrany a šéfa tajné služby. Nepřichází v úvahu žádný uchazeč o křeslo, který se zapletl do porušování lidských práv, ani do korupce. Jako česká iluze. A opět došlo na tvrdé prověrky, jejichž kriteria si diktují opoziční aktivisté z Majdanu, nás to byly lidové komise. Nikdo však ani slovo o tom, zdali v nové vládě mohou být členové fašisticko-nacistické a antisemitské strany Banderovců Svoboda; řeč se nevede ani o eventuálním potrestání vrahů několika desítek policistů.

Přijde rozpad Ukrajiny? Nebylo by to poprvé, kdy se bývalé republiky SSSR rozpadaly. Od Moldávie se v devadesátých letech odtrhlo Podněstří, pak to zkoušela Gagauzie, fakticky dodnes ovládaná důstojníky tam v té době dislokovaných jednotek bývalé sovětské armády. Den před Štědrým večerem 1994 přijal moldavský parlament Zákon o zvláštním statutu Gagauzie, kterým jí byla zaručena autonomie. Definitivní hranice Gagauzské autonomní oblasti byly stanoveny referendem v jednotlivých obcích o rok později. Na několik etap se za pomoci Moskvy odtrhávaly od Gruzie Abcházie a Jižní Osetie, s následnou podporou Moskvy se ve válku změnilo už na konci let osmdesátých etnické napětí mezi Armény a Azery, které na jižním Kavkaze vytvořilo stále nevyřešený spor o Náhorní Karabach. Ukrajina je samozřejmě daleko větší sousto. Zdejší stále více než statisícová armáda má za sebou plno bojových zkušeností a dvě desítky let spolupráce s NATO, kam chtěla Ukrajina reálně ještě před deseti lety vstoupit a po „oranžové revoluci“ nebyla od členství daleko.

Nejnapjatější situace je nyní na Krymu; tamní autonomní parlament chce odhlasovat neplatnost dohody o připojení Krymu k Ukrajině z roku 1954, kontrolu nad situací ve městě přebírá proruská domobrana a Rusko má v Sevastopolu obří vojenskou a námořní základnu, kterou nezbytně potřebuje ke kontrole Černého moře. A právě v Sevastopolu na některé z lodí může být ukrytý Janukovyč. Krymští proruští politici totiž prohlásili, že považují kroky kyjevského parlamentu za nelegitimní a neuznají výsledek předčasných voleb. A že v případě rozpadu Ukrajiny požádají o přičlenění k Rusku. Nic s tím nenadělá ani hrstka krymských Tatarů, její síly na to nemají, aby odvrátily ruský scénář. Krym holt není Salvador…

Nebudu už otravně vypisovat všechny nadávky, kterých se mi dostalo od buldočích rudobijců po kritice prezidenta Gruzie Michaila Nikozoloviče Saakašviliho za jeho submisivně anální politiku. Klidně vtrhl s armádou do jižní Osetie a sváděl to na Rusko, které mělo tento kout světa napadnout. Lhal a jeho lživý charakter se ukázal, kdy nechal vysílat fiktivní reportáž o ruské invazi do Gruzie a o svém zabití, kterou odvysílala před osmi roky gruzínská televize Imedi. Vyvolala pobouření nejen mezi Gruzínci, ale též mezi diplomaty. Byly totiž zneužity také záběry tehdejšího českého ambasadora v Tbilisi Ivana Jestřába, britského velvyslance Denise Keefea a jejich francouzského kolegy Érika Fourniera.

Gruzínská televize Imedi v reportáži použila jejich dřívější vystoupení a zasadila je do kontextu zprávy o fiktivním napadení země Ruskem. Ve fiktivním paskvilu novináři zastavují diplomaty, kteří vycházejí z budovy ministerstva zahraničí, kde měli jakoby konzultovat postup po napadení země. Výsledky údajných jednání pak na mikrofon komentují. Záběry nebyly autentické, nýbrž pocházely z období rusko-gruzínské války asi rok předtím. Pobouření byli také ostatní zneužití velvyslanci. A o čem byla skandální reportáž? Bylo v ní mj. uvedeno: “Dnes ráno byl v Cchinvali spáchán atentát na hlavu Jižní Osetie Eduarda Kokojtyho, po kterém ruská vojska vtrhla do Gruzie,” uvedla bez varování Imedi. Po několika minutách přinesla další zprávu, že prezident Saakašvili padl a šéfem “lidové vlády” se stala Nino Burdžanadzeová, vedoucí představitelka gruzínské opozice. Informaci komentátora doprovázely záběry válečných operací a lidí prchajících z Tbilisi. Až po skončení půlhodinového pořadu hlasatel oznámil, že šlo o “speciální fiktivní reportáž o možném vývoji událostí”.

Kdoví, jak reagovala televize poté, co svět obletěly její skandální záběry útočících ruských tanků a pohřeb Saakašviiho. Co řekne na děsivou fikci i zneužití mnohých výpovědí velvyslanců…? „Bohužel to mělo negativní vliv na pověst vaší stanice a vyvolalo to otázky, které musí bezodkladně projednat Gruzínská národní komise pro komunikaci,“ shrnuli fiktivní televizní vysílání diplomaté a žádali o okamžité dementi. To se ovšem netýkalo naší žurnalistky Petry Procházkové, která dnes stejně „objevně“ informuje o událostech na kyjevském Majdanu. „Západní svět má možnosti, jak potrestat Rusko za agresi v Gruzii“, řekla tenkrát v on-line rozhovoru bulvární hvězda. “Od mezinárodní izolace přes ekonomické sankce až po přerušení diplomatických styků. Například zrušení olympiády v Soči by mělo být naprostou samozřejmostí.” Zaperlila opět naše geniální žurnalistka, a jako vždy se „trefila“ do černého. T.A.T.U. na úvod ZOH v Soči zpívalo jasně: “Nas nědogonjat”!

V souvislosti s rozkladem SSSR zesílily separatistické tendence Osetinců usilujících o spojení se sousední Severní Osetií. Dne 28. listopadu 1991 vyhlásila Jižní Osetie nezávislost na Gruzii. Ruská Duma nabádala prezidenta Vladimíra Putina, aby ve světle uznání samostatnosti Kosova uvažoval o tomtéž opatření pro Jižní Osetii, která má asi 100 000 obyvatel, s hlavním městem je Cchinvali. Mluví se zde většinou rusky, o něco méně osetinštinou, platí se ruským rublem či gruzínským lari.

K tomu říká Oskar Krejčí, profesor a politolog, prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha: „Zmíněný summit Ukrajina – EU byl ze strany Evropské unie trestuhodně špatně připraven. Asociační dohoda byla sepsána až hrozivě nevýhodně pro Ukrajinu. Neobsahovala ani příslib odstranění vízové povinnosti, natož hospodářské pomoci zemi, která stála a stojí před bankrotem. Přitom volný vstup levného a často i kvalitnějšího unijního zboží by přes volnou hranici s Ruskem ničil nejen ukrajinskou výrobu, ale i ruskou – což vedlo Moskvu k varováním, že svoji obchodní hranici s Ukrajinou uzavře. V situaci, kdy statistiky říkají, že závislost Ukrajiny na obchodu s Ruskem je vyšší než na obchodu s Evropskou unií. Už před summitem ve Vilniusu tak byla pro ukrajinskou vládu matematika jasná: Kyjev potřebuje 160 miliard eur a Evropská unie nabídla pomoc ve výši 620 milionů eur. V takovéto situaci by asociační dohodu nepodepsal žádný trochu odpovědný státník. Pak teprve, poté, kdy summit Ukrajina – EU selhal, přišla Moskva s nabídkou půjčky 15 miliard dolarů Kyjevu…“

„My jsme Majdan, barikády zůstanou až do konce voleb, žádné chození do práce a úklid, ty jsi jen úředník, my jsme bojovali,“ řekli mladí z Majdanu pověřenému vládci země, jimž je nyní nový šéf parlamentu Oleksandr Turčynov, který chtěl po vítězství zase pořádek. Tak už dnes večer bude nová vláda Ukrajiny. Kandidátem na prezidenta bude Vitalij Kličko, bývalý šéf Ukrajiny Viktor Andrijovyč Juščenko a jeho strana Naše Ukrajina prý nemá šanci. Kličkův UDAR navrhl „občanské komise“ dle našeho vzoru, takže v každém ministerstvu vznikne „rada veřejnosti“, jejíž delegát by měl být nominován do funkce náměstka ministra. Rada Majdanu, nejdůležitější orgán složený ze zástupců demonstrantů, rovněž jmenovala tříčlenný výbor, který má napříště o klíčových otázkách státní správy jednat s politickými stranami.

Inu, jak to tedy dopadne? Půjde Ukrajina do EU? Probůh, to už raději Turecko,  kde sice žije 99 rocent muslimů, ale když to říkám, vzpomínám na Mustafu Kemala řečeného Atatürk – „Otec Turků“, zakladatele moderního Turecka. Zamítl chalifát, dovolil ženám dle vlastního výběru, zda chtějí nosit hidžáb nebo ne, vedl nesmiřitelný boj proti analfabetizmu, zavedl latinku, prosadil západní kalendář… Místo panenství jen náhražka blány a rudá barva simulující krev…?

http://www.liveleak.com/view?i=34e_1392746107

http://www.youtube.com/watch?v=ie0rj0l85Q4

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os