Proč nespáchali sebevraždený atentát na zasedání ÚV KSČ?

17. Listopad, 2008 – 22:22

S režisérem Miroslavem Kačorem se známe snad odněpaměti. Scházeli jsme se na Masarykově náměstí v Ostravě, kde organizoval v listopadu 1989 natáčení a vysílání demonstrací přímo ze studia Krákého filmu, jehož byl též scénáristou.

Byli jsme spolu točit reportáž ve věznici Mírov, protestovalí jsme s Litevci ve Vilniusu proti ruským vojákům Omon. Psali jsme rovněž pro Českou televizi, pro jejíž ostravské studio nyní pracuje.

Do povědomí televizních diváků se zapsal několika seriály. Nejvíc upoutaly dokumenty v cyklu „Zapomenté výpravy“ o putování československých občanů do nejrůznějších zemí světa, které byly ve své době výjimečné, ale jež už dnes zavál čas

„Osudové okamžiky“ byl další dokumentární seriál, zobrazující rekonstrukce tragických československých událostí z let 1926 až 1983. Nyní rozpoutal vášnivou polemiku svým publicistickým filmem „Svědomí hrdinů“.

Snímek pojednává o teroristických činech bratrů Josefa a Ctirada Mašína a jejich kompliců, z nichž ještě žije a pochybné aureoly si užívá Milan Paumer. Ve filmu hovoří také pamětníci a pozůstalí Mašiny zavražděných nevinných českých občanů, ale i lidé, kteří mají pro zločiny Mašínů pochopení.

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z vojenského hlediska.

Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí.

Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ. Ta druhá strana by byla o desítky komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků…

„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

Josef Rošický jet s penězi původně neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník.

Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi…“

Ve filmu vypovídají i pozůstalí po policistovi Jaroslavu Honzátkovi. „Oni teď udělají z Mašínů hrdiny, ale vždyť to byl teror,“ říká syn policisty Honzátka Karel.

„Film nebyl v žádném případě vytvořen na zakázku. Politici do scénáře vůbec nehovořili,“ odmítá námitky Miroslav Kačor a dodává, že ti, co mluví o Mašínech jako o hrdinech, málokdy třeba ví, že v noci z 12. na 13. září 1951 byl zavražděn strážmistr Oldřich Kašík v Chlumci nad Cidlinou, který nepodlehl ráně ocelovou tyčí, ale až po třetím výstřelu a svém zranění z pistole.

V noci z 27. na 28. září 1951 po násilném odzbrojení strážmistra Jaroslava Honzátka a přesilou pod hrozbou zastřelení na stanici byl Honzátko omámen chloroformem a pak byl podřezán skautským nožem Ctiradem Mašínem.

Druhého srpna 1952 bylo přepadeno auto s výplatami pro hedvíkovský Kovolis a přitom byl zastřelen zmíněný pokladník Kovolisu Josef Rošický, který se ukradení peněz snažil zabránit.

Na jaře 1953 bylo odcizeno sto kilogramů donaritu z dolu Kaňk u Kutné Hory, který měl sloužit podle svědků k vyhození vlaku plného cestujících do povětří. Pátého září 1953 po zapálení jedenácti stohů na Olomoucku Mašínovci těžce zranili hasiče Leciána, který jel tyto hořící stohy hasit, přičemž mu zranili jedno oko a oslepl.

A v říjnu 1953 přešli hranice do tehdejší NDR, kde zastřelili několik příslušníků Lidové policie, přičemž jednoho z nich ze zálohy, aniž je vůbec ohrožoval. Jména těchto policistů jsou známa a v Německu stále platí zatykač na oba bratry Mašíny.

Radní města Sadská Petr Skála zase nachází porozumění pro zločiny Mašínovců, pro něhož nebyli lupiči, neboť peníze si opatřovali na odboj a prý nekradli proto, aby se sami obohatili. Také Přemysl Sobotka, předseda Senátu, má ve filmu pro české teroristy pochopení a hrdě se hlásí i k tomu, aby jim bylo uděleno prezidentem ČR vyznamenání.

Je dosti mrazivý pohled na film, v němž z popudu svého vedoucího požádali mladí skauti z 53. střediska Junáka v pražských Vysočanech bratry Mašíny, žijící v USA, aby jejich jménem mohli poctít svůj oddíl, k čemuž od nich pochopitelně dostali souhlas.

Je to divná doba, kdy jsou původci justičních vražd souzení, zatímco jiní vrazi dostávají premiérské medaile…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *