A pak už dostaly věci rychlý spád. Počátkem roku 1938 vznikl Svaz Poláků v Československu, který po vzoru henleinovců vystoupil s požadavkem rozsáhlé autonomie, směřující k revizi hranic na Těšínsku. Zástupci polské menšiny koordinovali na pokyn z Varšavy svůj postup s německou menšinou a slovenskými autonomisty.

V Polsku se mezitím rozvinula mohutná propagandistická kampaň za připojení československé části Těšínska k Polsku. Polsko organizovalo bojový a diverzní výcvik československých Poláků, kteří měli podpořit polská vojska v případném válečném konfliktu s Československem. Varšava zaslala vládě ČSR ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Poláci anektovali část Těšínska o rozloze 869 km². Nadpoloviční většina obyvatelstva obsazeného území se hlásila k české národnosti.

Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány. Přes 30 000 Čechů a více než 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Möhren. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř, než později nacisté…Zajatci v koncentračním táboře v Mauthausenu dávají do pece tělo mrtvého

Zajatci v koncentračním táboře v Mauthausenu dávají do pece tělo mrtvého spoluvězně. | foto: Profimedia.cz

Když pak přišli Němci, bylo třeba, aby se “Šlonzáci” zapsali do tzv. “volkslisty”. Přihlíželo se k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Stačilo pak místo podpisu otisknout svůj palec a byla “palcuvka” a šance, že nepřijdou o svůj majetek a že nepůjdou do koncentráku. V rozhovoru s historikem Mečislavem Borákem z Ostravské univerzity jsem však rovněž zjistil, že docházelo k častým projevům úředního nátlaku a mnohde i teroru vůči osobám, které se odmítaly zapsat, přestože údajně byly německého původu.

„Volkslista“ dělila do ní zapsané lidi s různým právním postavením na ty, kteří vystupovali už před začátkem okupace jako Němci, nebo si alespoň uchovali německou národní příslušnost. Ti ihned získaly německou státní příslušnost i práva říšských občanů, ale jen někteří z nich směli být přijati do nacistické strany NSDAP. Další skupině byla udělena německá státní příslušnost, ale na zkušební dobu deseti let.

Tajné plány nacistů však počítaly s jejich přesídlením do čistě německého prostředí „staré říše“, kde teprve měl být proces jejich znovuponěmčení dokončen. Mnozí z nich se odmítali hlásit jako Němci a vraceli se ke své polské nebo české národnosti. Zvláště Polákům pak za odmítnutí zápisu hrozilo věznění, vysídlení, deportace do koncentračního tábora a jsou známy i případy jejich fyzické likvidace. Tato atmosféra nejistoty a strachu hrála významnou roli při rozhodování o podání přihlášky.

Kdyby nebylo Mnichovské dohody, ČSR by nepřišlo o pohraniční území, která na jejím základě zabrali Poláci (Těšínsko), Němci (Sudety) a Maďaři (Podkarpatská Rus). A Hitler by neměl k dispozici též českou “zbrojnici Evropy”. Možná by, hypoteticky, vůbec nebyly ani koncentrační tábory v Lodži, Osvětimi a v celé Evropě, z čehož by neprofitovali hlavně polští šmelináři, když za zlatý prsten nabízeli vězněným Židům půlku bochníku okoralého chleba…

Vzpomněl jsem si na to vše nad knihou „Zlaté žně“ od amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse. Píše třeba o tom, jak po válce lidé z vesnic v blízkosti někdejších nacistických koncentračních táborů rozkopávali popel židovských obětí a hledali zlato a další cenné předměty. Na místech hromadných nacistických vražd a vyvražďování v Polsku kopali místní “hyeny” v zemi a hledali tam cennosti, jež při sobě měli umučení lidé vyhlazovacího tábora Treblinka. Celá oblast byla poseta dírami do země. Ty byly i několik metrů hluboké a všude kolem byly rozházeny lidské kosti. Lidé, kteří prosívali hromady popela, se vůbec nenamáhali odpovědět na otázku, co tam vlastně pohledávají. Areál byl ohromný, stejně tak ohromný byl rozsah vykopávek.

„Chodili tam jako do práce. Celé dny hledali zlato a drahokamy, které ušly pozornosti nacistů,“ napsal autor. „Zlatokopové“ si podle něj například až k pohřebišti natáhli vodovod, aby mohli lidský popel a ostatky promývat. „Hledali cennosti a nacházeli je, protože vesnice v okolí se pak viditelně zvedly – místo dřevěných chatrčí vyrostly zděné domy, slaměné střechy nahradily plechové,“ shrnuje Gross.

Lidé, co zbohatli na zlatě, které vykopali z hrobů, v noci rabovali u svých sousedů, kde třeba mučili ženu hořící pochodní, aby prozradila místo, kam si schovala zlato a další cennosti. Spisovatelka Rachel Auerbachová nazvala jednu z kapitol své knihy o vyhlazovacím táboře Treblinka – “Polské Colorado aneb O zlaté horečce v Treblince”. Všude byli nesčetní rabovači s lopatami. Kopali, hledali a vytahovali ze země kosti a zbytky těl. V mazlavých zbytcích rozkládajících se ostatků pátrali po lebkách, nosili si je domů a hledali v nich zubní korunky ze zlata. Domů si je nosili proto, aby sousedi, kteří kopali kolem nich, netušili, zda něco našli, či ne.

Také o pogromu v Jedwabnem napsal objektivně až Jan Tomasz Gross v knize: “Sousedé” a v pojednání “The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne”, vydané Princeton University Press, 2001. Dnes vyučuje historii na University Princeton, kde je profesorem na fakultě Normana B. Tomlinsona a přednáší na téma „Válka a společnost”. Jedwabne patří k části Polska, která v roce 1939 po Paktu Ribbentrop – Molotov připadla SSSR. Byla to součást bývalého carského Ruska. V roce 1941 však počala válka a ruskou okupaci nahradila německá, k níž v krátkém počátečním období obyvatelé vzhlíželi s naivní nadějí. Když totiž Němci ukázali na Židy, jako na původce všeho zla, někteří Poláci to přijali a rádi, jelikož za tím viděli židovský majetek, který vyrabují.

To už ale platil také pro polské Židy zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti, poté zákony o zdravém manželství, vlajce a státním znaku. Stačilo tak málo pro perzekuce tzv. „rasově méněcenného obyvatelstva”… Navíc Polákům bylo sděleno, že nebudou za násilnosti a krádeže na Židech potrestáni a 10. července 1941 se na výzvu polsky mluvícího Němce, starosty Karolaka a německé policie, shromáždilo několik desítek mužů z Jedwabneho a nahnalo místní Židy na náměstí.

Zhruba čtyřicítka Židů s rabínem v čele musela rozbourat za vynuceného ponižujícího zpěvu sovětských písní místní Leninův pomník. Pak bylo židovské obyvatelstvo včetně žen i malých dětí nahnáno do stodoly. Ta byla uzamčena, polita benzínem a zapálena. Zaživa tak bylo upáleno přes 340 lidí. Masakr v Jedwabnem byl vyšetřován dvakrát. Soud v roce 1949 odsoudil několik Poláků za spoluúčast při incidentu, další pro nedostatek jasných důkazů obžaloby zprostil. V letech 2002 – 4 znovu oficiálně vyšetřoval událost polský Institut národní paměti. Vyslechl více než sto svědků. Byla potvrzena aktivní účast etnických Poláků i přítomnost německé policie. Konzervativní polské kruhy ale takový přístup odmítají.

Polsko-americký sociolog Jan Tomasz Gross ale naopak dokazuje, že dva z polských organizátorů akce byli původně agenty NKVD. Navíc má vyjít jiná kniha pod názvem “Zlatá srdce”, kterou Grossovi kritici chtějí ukázat, jak jsou Poláci hodní a kolik zachránili Židů. Situaci nepomohlo ani vyjádření polského primase Josefa Glempa, který sice událost přiznal, ale užil nevhodné přirovnání k palestinskému konfliktu. To kontrastuje s dlouholetým vztahem bývalého polského papeže Wojtyly z Wadovic – Jana Pavla II. k podobné tématice. Jako hlava katolické církve demonstrativně navštívil Osvětim, aby byl pro katolíky ve vztahu k šoa příkladem. Vstoupil jako první papež do synagogy, v Muzeu Holocaustu v jeruzalémském Yad Vašem vyjádřil nejhlubší lítost nad pronásledováním Židů. Řekl o nich, že jsou křesťanům staršími bratry. Dostalo se mu za to na sklonku života mimořádné cti: požehnání židovských rabínů.

Vášnivým, brilantním slohem a s nelítostnou průkazností přináší J. T. Gross na světlo také pravdu v další knize pod názvem “Strach”, pojednávající tentokrát o pogromu na Židy v Kielcicích v roce 1946, tedy po válce… Bylo zabito 37 Židů jen proto, že se ztratil osmiletý chlapec Henryk Blasczyk. Když ho policie našla a přivedla domů, vypověděl, že byl zavřen ve sklepě Židem, který na něm chtěl spáchat rituální vraždu, a jeho krev měli Židé použít do nekvašeného chleba macesu. Polská “hilsneriáda” však nepřinesla údajnou rituální vraždu dívky Anežky Hrůzové, ale vraždy takřka čtyř desítek nevinných židovských obětí…

Kdo se vtípí, ten se cítí; Polsko pohrozilo německému deníku Die Welt soudním procesem za to, že použil obrat „polský koncentrační tábor Majdanek“. List už sice zveřejnil na svém webu opravu, Varšava chce ale procesu využít k prosazení citlivého problému do mezinárodního veřejného mínění. V korespondenci z Izraele totiž deník připomínal návštěvy současných Izraelců “ v bývalém polském koncentračním táboře Majdanek“, přičemž by se nikdo nemohl divit, kdyby byla řeč i o polských koncentrácích v Osvětimi či Treblince a Lodži…. Problém je v tom, že tábory vybudovali nacisté během druhé světové války a vina za zločiny v něm spáchané padají na vrub Německa, ačkoli území, na němž stojí, je polské… Náhodou…?

Inu, nebýt Mnichova, rozhodně by nebyl ani stalinský masakr v Katyni, třeba by nevzniklo ani “konečné řešení židovské otázky” ve Wannsee, ani holocaust, konference v Teheránu a Jaltě či Postupimi, bipolární svět a studená válka…? Sladké mámení…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os