Jak by s námi asi zacházely bezpečnostní složky Palestinského státu? Následovalo by zasedání Rady bezpečnosti OSN, byla by schválena rezoluce o spiknutí proti islámu a čeští diplomaté by byli zatčeni, vypovězeni a prohlášeni za „persony non grata“, přestože vídeňská úmluva ve článku 29 totiž říká, že diplomatický zástupce (tedy šéf mise či člen personálu, který má diplomatickou hodnost) nesmí být žádným způsobem zadržen nebo zatčen.

Podle článku 31 je diplomatický zástupce vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu. Podle článku 37 pak stejné imunity požívají členové rodiny diplomatického zástupce a členové administrativního a technického personálu mise spolu se členy svých rodin, nejsou-li občany přijímajícího státu nebo nejsou-li v něm trvale usídleni.

Vše by bylo zdůvodněno česko-izraelským spolčením, kdy Židé nesmí absolutně nic a Palestinci cokoli. Zároveň by se uskutečnily demonstrace proti Česku, Izraeli a satanovi jménem USA. Přihlásili by se rovněž první kandidáti mučednictví, kteří by chtěli pomocí sebevražedných náloží položit život za Jeruzalém a svobodu Palestiny.

Zatím se v Česku chodí kolem tzv. palestinské ambasády po špičkách, marné jsou petice obyvatel pražského sídliště Suchdol o přemístění ambasády. Nesmíme přece provokovat, když je teď jako hlavní otázka míru mezi Izraelem a Palestinou. Paradoxem je, že Palestina zatím vídeňskou úmluvu nepodepsala, takže je z obliga.

Jak je tedy možné, že Palestina, byť ještě není samostatným státem, má v Praze od roku 1989 své velvyslanectví? Je to dědictví komunistického režimu, který již v roce 1976 umožnil, aby teroristická Organizace pro osvobození Palestiny měla v Praze své zastoupení, které se později přejmenovalo na velvyslanectví neexistujícího státu Palestina. Pražský incident, a zejména informace o nalezení nelegálních zbraní, je jasným porušením Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích, zvláště pak čl. 41 odst. 1 a 3, jakož i příslušných českých zákonů.

Ovšem je zde navíc malá nejasnost; Tajsír Džaradát, náměstek palestinského ministra zahraničí, který přijel po výbuchu do Česka jednat se svým protějškem Jiřím Schneiderem, měl údajně v minulosti schvalovat sebevražedný atentát. Jeho dcera Hanadi, resp. dcera muže jménem Tajsír Džaradát, totiž 4. října 2003 vešla do restaurace Maxim v izraelské Haifě, vyhodila se do vzduchu a zabila 21 lidí včetně kojence, dalších tří dětí a tří Arabů. Pátrání nenasvědčuje tomu, že by šlo o pouhou shodu jmen, což mi potvrdil i Peter Bachrach, který žije v Haifě už šedesát roků a byl svědkem následků zmíněného atentátu..

Devětadvacetiletá Hanadi měla ukončit studia práv. Místo toho se vydala za pomstou: izraelští vojáci totiž předtím zabili jejího bratra Fadiho a bratrance Saláha, členy Islámského džihádu. Izraelské bezpečnostní složky je původně chtěly zadržet kvůli přípravě teroristického útoku.

Tajsír Džaradát tehdy stanici al-Džazíra řekl, že na čin své dcery je pyšný a odmítl kondolence. „Budu přijímat jen gratulace za to, co udělala. Byl to dar, který dala mně, vlasti a palestinskému lidu. Proto nepláču, i když jsem ztratil, co mi bylo nejdražší,“ citoval izraelský list Haaretz. Zatím však není stoprocentně prokázáno, zda je náměstek Tajsír Džaradát, totožný s mužem téhož jména  Tajsírem Džaradátem.

Inu, je to jako v pohádce o Perníkové chaloupce, kdy se ježibaba zapřísahala: „Já a jíst děti? No, dovolte, to je absurdní! To už byste mě rovnou mohli obvinit, že jsem snědla i ty tři pocestné, co tu byli loni přes zimu, než ztloustli a ztratili se…”

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-os