Dnes za hodinu čórknu víc, než dřív za celý den; díky Ostravo!!!

21. Prosinec, 2013 – 9:14
Když se policii zadaří... Foto: Břetislav Olšer

Když se policii zadaří... Foto: Břetislav Olšer

Občas se to stane a našinec se reinkarnuje. Sranda musí být, i kdyby na cikánskou lichvu nebylo. Nejednou jsem pocházel ze starého olašského rodu. Naší tradicí byla i čórka, tedy kradení, které provázelo náš rod od nepaměti. Když jela moje babička do Německa, vždy mi hrdě přinesla nějaké čórknuté autíčko, aby potvrdila rodové geny.

Dny kolem Vánoc a oslav Nového roku nám vždy přály, za čtyřiadvacet hodin se dalo vydělat i deset tisíc korun. Ovšem letošní svátky jsou výjimečně a to hlavně zásluhou Ředitelství městské policie v Ostravě. Když jsem přišel ráno na „čórkšichtu“ do podzemního parkoviště jednoho supermarketu, byl jsem mile překvapen; dvě sličné dívky tam na automobily umísťovaly závěsná papírová oznámení, podobná těm, co se dávají na kliky dveří hotelových pokojů, když tam máte babu a chcete ji…

Na cedulkách bylo napsáno: „Kde nic není, zloděj neuspěje“. Otočíte ji a na druhé straně pak stálo: „Vem si mě!“ a k tomu seznam věcí, které jsou k mání – „notebook, kabelka, kufřík, GPS, autorádio a jiné…“ Bylo to pro mě velké překvapení, a příjemné.  Zásluhou toho označení automobilů jsem se mohl lépe orientovat a nemusel jsem bloudit v nevyhřátém prostoru.

Prostě, skvělý nápad, jak nám pomoci dodržovat cikánskou rodovou tradici. Dostat se dovnitř, moucha; po desetilé praxi…? Ve fordu byla kabelka, v oktávce jen mobil, v peugeotu foťák, ale v meďouru bylo jako na krámě; vzal jsem však jen, co bylo napsané – notebook, GPS, kufřík a autoradio. Holící strojek jsem tam nechal, stejně jako „empetrojku“ přehrávač, bo jsem slušný člověk a řídím se tím, co je psáno… Za hodinu nebylo co řešit, kamery nekamery…

Tak se mi povedlo ukrást za půl hodiny víc, než jindy za celý den. Je to jeden ze způsobů, jak pomoci sociálně vyloučeným občanům, kteří se jinak musí spoléhat jen na sociální dávky. Jistě pochopíte, že pro mladého Roma je necelých dvacet tisíc z úřadu práce a ze sociálky přece jen málo. Proto oceňuji skvělý nápad Magistrátu Ostravy, že nám zefektivnil dodržování tradiční cikánské čórky.

Z vděku za tento bohulibý čin jsem si z aut bral jen to, co bylo napsáno na upoutávce. Moji parťáci v zastavárnách budou mít kšeft. Všem jde o jedno; dát lidem nejen práci, ale také mzdové prostředky, které nejdou z peněz daňových poplatníků, ale dávají nám možnost působit jako dávní Jánošíci či Robini Hoodové, kteří bohatým brali, aby se měli cikáni líp. Navíc jsem byl rád, že amatérští nadšenci s papírovými věšáčky byli k nerozeznání od těch, kdo jen kradou, naštěstí tam chyběli policisté…http://olser.cz/wp-content/uploads/romove11.jpg

Rozhodně je věšení cedulek lepší, než nějaká sociální inkluze. Prý: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou. Musíme je vzít mezi sebe a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný…“ Tak jsem, já vůl, šel pracovat; dali mi lopatu, krumpáč a kopej kanál pro nějaké elektrické kabely. Za hodinu mě tam nebylo…

V každé romské demonstraci se nad hlavami hrdých potomků Indů nesly transparenty: “Chceme práci!” Tak ji dostali tento týden. Výplatu mezi 13 až 16 tisíci korunami hrubého mohli brát ostravští nezaměstnaní Romové, kteří neměli dlouhodobě práci. Dostali proto rekvalifikaci a nabídku práce v těžkém strojírenství, sociálních službách a ve stavebnictví. Město Ostrava se v rámci v Česku unikátního programu Sociální inkluze praštila přes kapsu. Ovšem ouha: Nám to ale bylo málo a nastoupit do práce odmítli.

Akce a proto přišla reakce; razantní krok a čtyři romské rodiny byly z programu vyškrtnuty, dvě z nich i musely opustit městský byt. Dobrovolně se pak vystěhovala z městského bytu do severních Čech čtvrtá romská rodina. Dnes je výsledek ročního „inkluzování“ velmi tristní. Ze třinácti sociálně vyloučených rodin, které letos v Ostravě do programu začlenili, tak nyní zůstává devět rodin a dva jednotlivci, kterým se všichni snaží pomoci vrátit se zpět do společnosti. Z celkem dvaapadesáti osob jich v současnosti v sociálním programu zůstává pětatřicet. Šest z nich práci od města přijalo a už normálně pracují. Další dva procházejí rekvalifikací a brzy do zaměstnání nastoupí… Prý…

A rovněž já jsem praštil s lopatou a doma na mě: „Kdybys nebyl lenoch, práce je všude dost… tu sal lenivo buči hyn but te…“ Já se hájil: „Když nejsem inženýr, nikdo po mně ani neštěkne… Sar me nasom inzenyr, ani o rikono pan ma nahavkynla…“ Prý by se hodilo umět alespoň číst a psát… „A džanes aspon tegenel a tepisinel“…

Obojí umím, jinak bych si tolik nevydělal. Navíc krást, to je naše rodinná tradice. „Tečorel, oda amari tradicia…“ Pojedu do Kanady, tam nejsou rasisti, tam budu člověk… „Džava adre kanada, odoj nane o rasisti, odoj dživava sar manus…“

Na sociálce jsou rasistky, co mně závidí zasloužené peníze… „Pre socialka hyne o rasistit so mange nadoprajinen mire love…“ Proč bych děcka posílal do školy, když ani já do ní nechodil… „Soske me bichavava le čhaven adre skola,te me tyz kodoj naphyravas…?“

A do školy nechodil ani další cikán. Přes 150 krádeží a vloupání měl v Ostravě za sebou Rudínek, jak říkali policisté nepřizpůsobivému 14letému mladíkovi. Ten často utíkal z výchovných domovů a diagnostických ústavů, aby vykrádal automobily. Celkem za pět roků svého “zbojničení” způsobil škodu za více než 2,5 milionu korun. Kolik by to bylo dnes s reklamou pro naditá auta? Chlapec je vlastně hrdina, „mladý zbojník socialista“, který bohatým bral, chudým dával. Mladý Jánošík z Ostravy je návodem pro ostatní nepřizpůsobivé, jak nerespektovat zákon a „inkluzovat“ do většinové společnosti. Chlapec zůstal na svobodě, kde ho pospolitá a početná rodina dokonale in(ex)kluzivně kryla.

Měl jsem včera šťastný den; v supermarketu se zase jiné brigádnice pokoušely opět kontraproduktivně rozdávat nakupujícím v předvánočních tlačenicích letáky, na nichž je napsáno, že si nemají odkládat kabelky do nákupních vozíčků, jak si mají velké části peněz rozdělit a nastrkat po malých částkách do různých kapes, aby poté mohli při placení sledovat svůj nákup… Tak se mi jich několik podařilo připravit o pár maličkostí, včetně peněz, když si právě četli v letácích… Byl jsem tak rozrušený, že jsem se zapomněl zeptat, kdo je autorem tak skvělých nápadů. Určitě se ale zeptám příště…

Bohužel, ale nebyl to sen, zvláště, že jsem jako reinkarnovaný Rom měl ještě skromný návrh; nemohly by se podobné cedulky s popisem drahocenností dávat také na opuštěné chaty, aby se naši hrdí Robinové Hoodové nemuseli zbytečně obtížně vlamovali někam do rekreačních obydlí, v nichž jejich majitelé nic nenechali. Jednou vidíme v televizi návody, jak se za pár sekund vloupat do auta, jindy zase, jak obelstít bankomat… Zkrátka, musíme si přece pomáhat a chránit se, to vše pro bezpečnější Ostravu!!!

Inu, jsou u nás pouze tři procenta romských spoluobčanů, ale ve věznicích tvoří více než desetinásobek tamního osazenstva; také my, cikáni, jsme ale přece jen lidé, řada z nás jsou invalidé a mají početné rodiny, milované nebohé děti, co trpí hlady, takže: Nepřizpůsobiví a sociálně vyloučení ti proto za jedinečný nápad, jak pomáhat a chránit, děkují, Ostravo!!!

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *