USA, B-52 a atomové hlavice

15. Prosinec, 2013 – 13:22

Po konsolidaci vztahů s Japonci po 2. světové válce si USA uvědomily, že pokud chtějí být i nadále světová velmoc, musí zastavit pronikání komunismu a postavit se mu čelem. Východní Asie se tak stala rozhodujícím místem střetu dvou světových ideologií.

Tzv. Dullesova pyramidová teze, že padne-li za oběť komunistického tažení další země, vyvolá to lavinovou reakci, jejíž konec by měl pro světovou stabilitu nedozírné následky. Nastínil ji jeden z vysoce postavených státníků v USA. Prohlášení CIA se týkalo ochrany iihu Koreje, který se tak stal akutním ohniskem boje proti komunismu. Hranicemi nově vzniklých území měla být 38. rovnoběžka, která dělila Severní Koreu, výspu stalinistického režimu, a Jižní Koreu, vychovávanou západně orientovanými státy.

Důvod rozdělení byl prostý; zatímco jižní část Koreje byla zbavena fašistických armád spojeneckými jednotkami, jejich severní soused byl osvobozen Rudou armádou a čínskými polovojenskými jednotkami. Smyslem války bylo sjednocení Koreje, v nekomunistický poloostrov. Z iniciativy Sovětských vůdců ale došlo po třech letech krvavých bojů naštěstí k několika mírovým schůzkám znepřátelených stran – Severní a Jižní Koreje. Z nich vzešla 27. června 1953 dohoda o příměří, byl z toho však jen smír, nikoliv mír, který ve své křehkosti trval až do těchto dnů, než ho Kim zrušl na protest proti sankcím OSN. A válečné ztráty bojů, které k ničemu nevedly, protože sever zůstal komunistický a jih proamerický? USA přišly o více než 50 tisíc vojáků, Jižní Korea o 1 250 000, Severní Korea ztratila na 500 tisíc bojovníků, Čína  900 tisíc a OSN skoro o tři tisíce; celkem padlo přes 2,7 milionů vojáků. SSSR rovněž přiznal ztrátu 120 pilotů…

A napjatá situace se opakuje dál a dál; v těchto dnech létají nad Korejským poloostrovem bombardéry B-52, uzpůsobeny potenciálně nést jadernou nálož. A prý ji tentokrát skutečně měly. Severokorejský režim má nůž na krku; prý musí počítat i s dalšími americkými vojenskými kapacitami a ne jen s 28 tisíci vojáky, kteří jsou momentálně rozmístěni v Jižní Koreji. A znovu tady máme opakování děsivých částí dějin lidstva. Světové agentury přinesly nedávno šokující zprávu; ve snaze vynutit si mír a konec komunistického severního Vietnamu, sáhl americký prezident Richard Nixon v duchu militantních vizí McNamary po jaderných zbraních.

Na nikoho je sice neshodil, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový psychologický prostředek. V říjnu roku 1969 zamířily na Nixonův přímý rozkaz bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu. Obří „vzdušné pevnosti“ prolétávaly několik dnů podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki.http://olser.cz/wp-content/uploads/_0151obr-5004.jpg

„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má smysl dělat, jak zahájí třetí světovou válku,“ napsal historik Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý strategický střet. Jako během Kubánské krize. Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.

Nixon prohlásil, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války. Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ řekl Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi. V Kremlu měli ale silnější nervy. Americký poker není ruská ruleta. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na své základny. Když se historik Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“

Teprve po více než 40 letech se USA rozhodly, že odškodní Vietnam za herbicid Agent Orange. Kromě padlých Američanů, je jich dodnes  na dva tisíce nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy od 72 miliónů litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army má poruchy zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…

A za to všechno se stalo, že boj proti komunismu skončil tím, že po deseti letech zběsilé válkY byl komunistický nejen sever Vetnamu jako na začátku války, ale pod rudýmn praporem byl už celý Vietnam. A tak je tomu podnes. K čemu tedy bylo ono nesmyslné zabíjení…?

Zkrátka bylo, nebylo, někdy v roce 1960 trávil Nikita Sergejevič Chruščov dovolenou v Oděse, možná v Soči. Seděl na pláží v chládku slunečníku, popíjel staličnou vodku, zakusoval ji vařenou kukuřicí a díval se přes Černé moře směrem k Turecku. Nasupeně si bručel pod vousy:

„Zatímco tady nasávám, Američané támhle za tou louží si v Turecku instalují rakety středního doletu s atomovými hlavicemi. Drzost! Mně pod nosem, doslova na našich sovětských hranicích. A já se na to jen bezradně dívám. Když pošlu těm zatraceným Amíkům protestní nótu, jen se mi smějí…”

Pak si nalil ještě jeden stakan staličnoj, hodil ji do sebe, chroupl si vařené mičurinské kukuřice a hned věděl, co udělá… Pár měsíců na to se vydal přes Atlantik konvoj sovětských lodí s ,turisty”, jejichž rekreační bagáž skrývala vše nejnutnější pro postavení raketové základny na Kubě. Fidel byl nadšený, když mu Chruščov poslal tajnou depeši. Konečně bude mít proti Kennedymu obranu, jak se patří a sluší na revolucionáře.

“Bude z toho třetí válka!” říkali Nikitovi s obavami jeho poradci.

“Žádná válka! Je to jen poker! Kdo bude mít silnější nervy, ten vyhraje… A rakety z Turecka pofrčí zpátky do Států!” smál se Nikita a plácal se do stehen, jakoby bubnoval na tympány. “Já přece hraju i rozdávám…!”

“John si ale jedno ráno přihne víc amfetaminu, k tomu přidá kortizol, co bez něho nemůže existovat, a v amoku zmáčkne červené tlačítko!” varovali Nikitu poradci.

“Nezmáčkne! Třeba ne …” pokrčil rameny Nikita a začala kubánská krize.

Jak předvídal, brzy jejich rakety na perle Antil objevily americké špionážní letouny a začalo hektické dopisování mezi Kremlem a Bílým domem. Občas jedna strana sestřelila té druhé špionážní letadlo a naopak… Ne nadarmo měl Nikita svého ruského agenta přímo v rodině Kennedyů. Chvíli dělal, že míní nechat rakety na Kubě až do konce světa, který ale nemusel být v té situaci zase až tak daleko. Pak si začal klásl podmínky:

“Vy stáhnete rakety z Turecka a my z Kuby!” napsal v jednom z dopisů.

“Ani náhodou!” vzkázal mu Johny a nařídil blokádu Fidelova postbatistovského panství.

“Johny, chceš snad třetí světovou válku? První atomovou…?” fixloval Nikita, jako správný pokerový hráč ze Sibiře.

“Jestli ty rakety neodklidíš, tak to zmáčknu!” trval na svém pán Bílého domu a sršel imperátorskými imperativy.

“Nezmáčkneš! Řekli by, že je to tvým problémem s nadledvinami a stresovým hormonem kortizolem!” licitoval Nikita. “Údajně nezvládáš napětí, máš potíže s dýcháním a pícháš si amfeťák, k tomu prý ještě polykáš sedativa proti bolesti páteře a pak seš dočista nevyzpytatelný…”

Uběhlo pár dnů napětí a stěhování do protiatomových krytů a Nikita se svojí dvojičkou dvojek v ruce přeblafoval Johnova esového pokera.

“Mám ale jednu podmínku!” vzkázal mu John. “My ty rakety stáhneme, ale nikdo se nedozví, že to bylo za Kubu! Alespoň ne za mého života. Vítězové musíme být my! Neporazitelní Američané a mé neodolatelné státnické charisma!”

“Měli jsme prvního sputnika a máme dělat, že jsme se potentovali strachy?” durdil se naoko Nikita.

“Vždyť i váš bohatýr byl Čurila Plenkovič,” dobíral si ho John.

“Co řeknu svým taváryščům…?”

“Že zvítězil zdravý americký rozum!” chlácholil ho nitrožilně podpořený John.

“Něco za něco!” opáčil mazaný Nikita. “Dáme to na papír; my to neřekneme a budeme dělat spráskané psy, ale vy se zavážete, že nikdy vojensky nenapadnete Fidelův ekonomický skanzen!”

“Jenom to?” zamnul si ruce John a přivoněl k Marylin. “Stejně máme svoji základnu na Quantanámu, Fidelovi přímo pod nosem!” souhlasil a sepsali tajnou dohodu, jeho generálové stáhli rakety z Turecka a ty Nikitovy zase putovaly z Kuby zpátky do podmoskevských skladů.

A tak skončila nejnebezpečnější pokerová hra v dějinách světového karbanictví. A všichni se zapřísahali, že k podobnému hazardu už nikdy nesmí dojít. John se nažral, Kuba zůstala dodnes celá a Nikita šel sázet mičurinskou kukuřici. A mě pak pár roků poté ukazoval můj kamarád Oriol hrdě na horizont Karibského moře, kde pluly sovětské konvoje trankerý s ropou. Litr benzínu stál v Havaně jedno peso, aby po ní mohly jezdit americké kořistní chryslery, co spořádaly 35 litrů na sto kilometrů…

A teď vážně, jak to ve skutečnosti bylo. Karibská krize vypukla, protože na Kubu byly v polovině léta 1962 dopraveny sovětské rakety. Od Kuby to bylo k americkému pobřeží 150 km. Přivezené rakety R 12 měly dolet 2000 kilometrů a po nich měly následovat rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů. Další sovětské lodi, které též rakety přepravovaly, však zadržela americká vojenská námořní blokáda Kuby.

Žádná z raket ale nebyla nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize. Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň, ačkoli obdobné americké rakety byly v té době již rozmístěny v Turecku a Itálii a Sovětský svaz je „toleroval“. Je zajímavé, že zatímco byl SSSR vystaven v podstatě stejnému ohrožení již několik let, jakmile se USA dostaly do stejného postavení, byla z toho obrovská krize.

Kubánská krize však měla jako každé správné drama svoji předehru. V říjnu 1959 byla podepsána mezivládní dohoda USA s Tureckem o rozmístění třetí a poslední eskadry v Turecku. Na podzim roku 1961 prezident Kennedy rozhodl o instalaci raket; 15 raket bylo rozmístěno na 5 místech v blízkosti města Izmir. Tato místa byla pod přímou správou personálu amerického letectva. Rakety byly v operační pohotovosti od března 1962. Už předtím byly rakety Jupiter rozmístěné rovněž v Itálii a vybavené jadernými hlavicemi o síle 1,4 megatun TNT.

První letka tří Jupiterů byla převedená pod správu tureckých leteckých sil koncem října. Američani však stále kontrolovali jejich jaderné hlavice. Skutečné rozmístění raket Jupiter v Turecku bylo tajné. Všechny byly odstraněny až v dubnu 1963 na základě tajné části dohody se Sovětským svazem o odstranění sovětských raket z Kuby. Oficiálně bylo odvezení raket po roce služby zdůvodněno jejich “zastaralostí”. Skutečný důvod stažení raket přiznali Američané až koncem 80. let 20. století, kdy zveřejnili pravdu.  A nyní jim přibyl další stát, v němž mají své “poradce”. Je jím Jordánsko, kam přinesou demokracii a mír jako do Vietnamu, Koreje, Afghánistánu, Iráku či do Libye a jiných ropných zemí. Jo, pravda bolí…

Ovšem, jestli dnešní producírování B 52 nad Koreou dopadne tak dobře, jako silová politická akce na hranicích SSSR, to je ve hvězdách a pruzích. Podle MF Dnes USA vyplácejí podporu válečným veteránům či jejich potomkům z občanské války, španělsko-americké války, první i druhé světové války, korejské války, války ve Vietnamu, iráckého tažení a války v Afghánistánu. Jen korejská válka tak ochudí americký rozpočet o 2,8 miliardy dolarů (55 miliard korun) ročně. Veteráni z Vietnamu pak přijdou USA ročně na 22 miliard (436 miliard korun), přičemž suma se stále zvyšuje.

Inu, v dohodě s USA se Sověti zavázali, že nechají “neporazitelné Američany zvítězit” a přisoudili jim roli zachránců světového míru a těch, kdož zabránilii třetí a navíc atomové světové válce se stovkami milionů mrtvých. Kdo byl ale opravdový vítěz, není třeba zdůrazňovat…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *