Kolik zatajených atomových hlavic už leží na dně oceánů…?

14. Listopad, 2008 – 9:33

Na dně světových oceánů by mělo ležet přes 50 naštěstí zřejmě nevybuchlých jaderných hlavic, které se „ztratily“, když s nimi bombardéry létaly nad zeměkoulí. 

Většinou by prý měly patřit Rusku a USA. Pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme a pokud ano, tak nejmíň možná za dalších čtyřicet roků „zatloukání“. Včetně počtu ruských atomových ponorek, jimiž se světové mořské hlubiny jen hemží, o jejich vracích ani nemluvě…

Při zřícení amerického strategického bombardéru B-52 před 40 lety v severním Grónsku se ztratila jedna ze čtyř jaderných bomb, které měl letoun na palubě. USA vždy tvrdily, že se našly všechny čtyři bomby, každá o síle jedné megatuny TNT.

Letoun, jeden z těch, které se „vyznamenaly“ při bombardování Vietnamu tzv. kobercovými nálety, se kvůli technické poruše zřítil v lednu 1968 u americké letecké základny v Thule.

V roce 1960 Američané údajně z obav, že Rusové zaútočí jako první, začali neustále nad Thulou kroužit a její bombardéry byly připravené okamžitě směřovat k Moskvě. Grónsko patří k Dánsku, kterému byl transport jaderných zbraní přes jeho území tajen.

Následovaly měsíce hledání i nejnepatrnějších úlomků trosek, přičemž bylo posbíráno na dvě miliardy litrů ledu, z nichž mnohé obsahovaly radioaktivní látky. Explodovaly prý některé výbušné komponenty bomb, nikoliv ale jaderná zařízení.

Americké dokumenty, které byly na žádost BBC odtajněny na základě zákona o svobodnému přístupu k informacím, se zmiňují o začernalém místu ve znovu zamrzlém ledu se stopami po padáčku. „Domněnka, že něco jako primární nebo sekundární části bomby, led propálilo,“ píše s v něm.

Při nehodě se do sněhu a ledu vsáklo několik kilogramů plutonia, což údajně způsobilo zdravotní potíže dánským občanům, kteří tehdy pracovali na vojenské základně Thule. Američané ji zde vybudovali v roce 1941, když hitlerovské Německo přepadlo Dánské království. Američané neváhali a Grónsko v té době obsadili.

Základnu si přitom ponechali i po válce, přičemž zde v osmdesátých letech minulého století vznikla také řídící základna pro vesmírné lety a monitorovací středisko pro vojenské družice, která dodnes hraje důležitou roli v letecké a vesmírné obraně USA.

Nebyl to první ani poslední průšvih s únikem radioaktivity a „zametáním stop“. Přes již několikáté zveřejnění těchto faktů je třeba je neustále připomínat. Něco o tom vím; byl jsem v černobylské „zóně smrti“, v Kyjevu i Gomelu…

Atom je skvělý sluha, ale zlý pán, pokud zklame lidský faktor…

Třeba jako při roztavení reaktoru na americkém ostrově Three Mile Island v Pensylvánii v roce 1979, či při havárii anglického grafitového reaktoru ve Windscale v roce 1957, vyrábějící výhradně plutonium pro vojenské účely…

Explodující americké nebo ruské letouny, nesoucích jaderné zbraně, se také samy od sebe nevzňaly… A kdo mohl za výbuch skladu jaderného paliva v japonské Takaimuře…?

Blok Three Mile Island 2 s tlakovodním reaktorem o tepelném výkonu 2772 MW (elektrický 880 MW) byl právě jeden rok v provozu, když 28. března 1979 ráno vypadla dodávka vody do jednoho ze dvou parogenerátorů elektrárny.

Provozovatel americké elektrárny MetEd nechal reaktor zkolaudovat už po třech měsících zkušebního provozu, přestože se během něho objevilo několik závad. Hlavní bylo ušetřit na daních přes sto milionů dolarů.

Reaktor byl havarijně odstaven, příčinou zaseklého ventilu, který reguluje tlak v tomto okruhu, ale začal pomalý únik chladící vody z primárního chladícího okruhu, jenž nebyl včas odhalen. Následkem toho došlo ke značné ztrátě chladicí vody a k rozsáhlému tavení aktivní zóny.

„Tak se přihodilo, že se zablokoval pojistný ventil, přestaly fungovat chladící čerpadla a reaktor se roztavil. Poté se ucpaly filtry ve větracích komínech a k nebi nekontrolovatelně unikaly radioaktnivní plyny. A jelikož se společnosti MetEd „záhadně ztratily“ záznamy z měřících zařízení o průběhu havárie, nelze dodnes přesně vyhodnotit, kolik radioaktivních látek uniklo,“ tvrdí Dr. Ernest Sternglass, profesor radiologie na Pittsburgské univerzitě.

Lidé byli vystaveni mnohem vyšším dávkám, než je oficiálně uváděno,“ říká Dr. Bernd Franke, ředitel Institutu pro výzkum energie a životního prostředí, který prováděl rekonstrukci úniku radioizotopů. „Podle našich studií zde počet úmrtí na rakovinu stoupl mnohonásobně proti federálnímu průměru…“

Od šedesátých let dvacátého století, kdy začaly hromadné jaderné pokusy, stoupla radiace v zemské atmosféře na hodnoty srovnatelné s hodnotami některých zamořených oblastí v bezprostřední blízkosti Černobylu.

Kolik obyvatel zeměkoule asi trpí v důsledku utajených atomových pokusů a lživě zapíraných havárií nejen amerických bombarderů s jadernými hlavicemi na svých palubách…?

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *