Jak režisér Filip Renč populisticky manipuluje s lidskými osudy…

8. Listopad, 2013 – 9:12
Ilustrační foto Břetislav Olšer

Ilustrační foto Břetislav Olšer

Odkojený skvělými televizními seriály Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto či Sanitka jsem si musel dát od televize odpočinek, když přišly stupidity jako Esmeralda, Nemocnice v růžové zahradě, Divoký anděl, Pojišťovna štěstí či Cesty domů, a čekal jsem s nadějí na novou Sanitku 2.

Byl to ale šok, nechápal jsem, jak mohl režisér Adamec, který vytvořil první Sanitku, tak zblbnout a dát na obrazovky něco tak zmateného, neohrabaného a vyšinutého jako Sanitka 2. Stačilo se však podívat na jméno režiséra a vše mi bylo jasné; žádný Adamec, ale Filip Renč, nejzprofanovanější „režisér“, co se neprozřetelně dostal k filmu a televizi. K tomu scénárista Ivan Hubač, který nedal na varování svého otce, prvního autora literární předlohy Sanitky Jiřího Hubače, aby její pokračování nedělal. Ach, ty konce těch, co nepřekročili stíny svých otců…

Inkriminovaný seriál „Sanitka 2“ v režii Filipa Renče, toho Renče, co jako jediný „umělec“ zůstal sedět při pietě ve stoje na pohřbu hudebního skladatele Karla Svobody, je jen slabý odvar původní Sanitky režiséra Jiřího Adamce. Proto mě Renčův rasistický podtext v jednom z dílů vůbec nezaskočil, vím o jeho submisivitě, a proto se televizním divákům populisticky podbízí kriminalizací cikánů. Je totiž známý specialista na „umělecké pozměňování“ lidských osudů, a nejen cikánských, jak sám tvrdí, ale třeba i feťáckých a somráckých…

Feťáci prostě fetují a somráci somrují, jak jinak; Romové jen loupí a zabíjejí, každý má zkrátka u Renče své opodstatněné místo, dané též veřejnou poptávkou. A cikány v negativním světle chce vidět každý Čech, nic než národ. Z deseti Romů jich přece krade deset, jak napsal Jan Šustek… V seriálu je vykreslená podoba Romů záštiplná, nenávistná a zločinecká. Pokud je v seriálu Rom, tak buď krade, nebo podřezává hrdlo své partnerce, viz. druhý díl seriálu. A poté osmá epizoda Sanitky 2, v níž se opět objevuje zjednodušená představa Roma, jakožto tvora předurčeného ke kriminalitě.

Denis Danihel na facebooku Kláry Samkové napsal: „Největší idioti jsou ti Romové, co v sanitce hrají. Nevím, co si myslí, zahrají si v nějakém filmu nebo seriálu grázla a bude z nich filmová hvězda? Mne kdyby dal někdo přečíst scénář k takové roli, tak ho pošlu někam. Romové hrají jedině zloděje, pojídače psů (HOSPODA), sprostě parchanty (Bastardi), vrahy atd. Takže cigáni necpěte se do TV; podněcujete tím jen ještě větší nenávist a děláte ostudu…“

Znám totiž Renčovy filmy. Za všechny bych jmenoval „Requiem pro panenku“. Nedávno TV Nova odvysílala znovu toto kasa dílo podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče, což je filmová lež století, předstihující i případy majora Zemana. Je to už skoro třicet roků, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Ústřední postavu – černovlasou cikánku – paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová – panenka, co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen. Bezcitná cigánka přece nemohla být frustrována a navíc by určitě byla málo sexy.

Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii. Mladý reportér Josef Klíma ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit stopy, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen. Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě.

Jaké asi kolovaly v hlavě režiséra Renče myšlenkové pochody? Možná si uvědomil, že film, aby upoutal české diváky, musí být film s mnoha vraždami, dojemnými a vzrušujícími scénami lesbické lásky či incestu. Hlavně nemohla být ústřední hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka, ale všemi milovaná oběť komunistické zvůle. Proto její postavu vytvořila nazrzlá gadžovka Geislerová, jejíž eroticko-dramatické scény mají svůj patřičně nabroušený divácký náboj. Ve filmu se přece musela objevit rovněž kritika totalitního omezování osobní svobody, šikany a nespravedlnost, na níž jsou pokrytečtí Češi nadmíru vysazeni. Celkový dojem musel prostě vyznít ve smyslu, že totalita hororově zachází též s nešťastnými retardovanými dívkami. A kdo by fandil nenáviděné cikánce…?

Musel být zkrátka vytvořen kontrast – zvlčilá komunistická chátra a proti ní bezbranná, týrané dívenka, proti své vůli zneužita vlastním tátou i krutým režimem. Tragédie chudinek chovanek těžké totality musela mít přece své jasné opodstatnění. A jaká byla dobová, sametem posedlá recenze na tento škvár? “Český psychologicko – společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem. Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika naráží na nezájem a hradbu lhostejnosti, ale nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu, její spory s brutálními vychovatelkami se vyhrocují a vedou až k tragickému vyvrcholení…“

Lež vedle lži; pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová (Marika), pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo incestu usnul. Aňa Geislerová tedy nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic. Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře. Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…

Transsexuální Eva, jež se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let, než se rozvedli a René, jako patologický palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy… Renč, který toto vše pominul, se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je umělecký film. V úvodních titulcích se však objeví věta: „Film byl natočen podle skutečné události“. Hlavní však pro něho bylo, že jen roku 1991 na kasa film přišlo půl milionu diváků. Uvěřili lži o minulé režimu a stejně tak tomu, že podle Renče šlo v Měděnci o zámek hrůzy, i když ve skutečnosti byl ústav pěknou vilou se zahradou plnou růží…

Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát, proto mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována Geislerovou, ale agresívní a nepřizpůsobivá cikánka. Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická…Eva Kováčová

Eva Kováčová (Marika) – René… foto: Otto Kamenský, Vladimír KolářMF DNES

Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší 40letý muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví. Všechno se jí v Měděnci příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu… Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny…”

Filip Renč je bezesporu talentovaný režisér a hodný chlapec, jeho maminka z něho má jistě velkou radost, proto byl vybrán, aby natočil sérii televizních spotů „Nemyslíš-zaplatíš“ pro ministerstvo dopravy. Jeho práce vzbudila řadu rozporuplných ohlasů – část veřejnosti kampaň vzhledem k rostoucímu počtu vážných nehod přivítala, část lidí se ohrazovala proti její podobě, protože se jim spoty zdály až příliš brutální a krvavé. Renč k tomu ale řekl: „Ta kampaň není vůbec brutální. Má zasahovat emoce a podprahové myšlení řidičů v situaci, kdy by neměli předjíždět v nebezpečné situaci nebo pít před jízdou…“

Na tato vlastní slova ale v den svých 45. narozenin asi zapomněl… Na jedné pražské křižovatce došlo k nehodě, jeden řidič počkal na příjezd policie, druhý ujel. Podle svědků Filip Renč. Policie ho našla v blízkém autoservisu. Vyšetřovatelům však tvrdil, že neřídil on, ale osoba jemu blízká, a odmítl dechovou zkoušku, případně další odběry, které by označily přítomnost alkoholu. Pak se ale prokázalo, že Renč skutečně vůz řídil. A proč by odmítal dechovou zkoušku, kdyby měl čisté svědomí…?

Alkohol za volantem (pokud se řidič odmítne podrobit testům, je na něj pohlíženo, jako kdyby nadýchal okolo 1 promile), útěk z místa nehody a lhaní se režisérovi hodně nevyplatilo. Padesátitisícová pokuta od policie asi pro něj nebyla nijak závratná a zákaz řízení na dva roky byl sice problém, ale dal se vyřešit, řidičáky se často vracejí už po půl roce. Průšvih byl ale v tom, že ministerstvo dopravy oznámilo, že s ním jako s režisérem kampaně „Nemyslíš-zaplatíš“ končí. Tím Renč přišel o několikamilionový honorář. Konečně jedno rozumné rozhodnutí našich úředníků. Koho by po tomto případu odradil děsivý spot proti alkoholu na silnicích od člověka, který sám pod jeho vlivem řídí a jenž se ve svých 45 letech neumí ke svým činům postavit jako chlap. Proto dopadla Sanitka 2 tak, jak dopadla…

Inu, tolik o brutálním režiséru Renčovi, jehož surrealistické reklamy pro řidiče musely být pro svoji hrůzostrašnost zrušeny, jelikož řidiče spíš strašily a znervózňovaly, než aby je upozorňovaly na rizika… Jak se do lesa volá, tak se Sanitka 2 dá snadno zmršit…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *