Nesnáším Zemana, ale ctím státní svátek ČSR; pošlete mi ho poštou…

2. Listopad, 2013 – 8:41
Havel na Dole Staříč... Foto: Břetislav Olšer

Havel na Dole Staříč... Foto: Břetislav Olšer

Letošní oslavy 95 let od vzniku samostatného Československa měly ponurý průběh – kvůli nevraživosti vůči osobě prezidenta Miloše Zemana se slavnostního ocenění osobností neúčastnilo mj. na dvacet rektorů českých vysokých škol a univerzit, zhrzený z volebního propadáku Bohuslav Sobotka či primátor Prahy Hudeček.

Chyběl též muzikant Mišík a syn mluvčího Charty 77 Jiřího Hájka, jemuž mělo být uděleno státní vyznamenání in memoriam; jeho syn totiž poslal dopis, v němž požadoval, aby mu státní vyznamenání České republiky pro jeho otce bylo doručeno poštou nebo kurýrem. Sám tomu říká „získat vyznamenání alternativním způsobem…“ Jeho otec se v hrobě obrací…

Vzpomněl jsem si na herce Luďka Munzara, který odešel z Národního divadla na protest, že se na jeho první scéně začalo podle něj hrát nedůstojné, tzv. „alternativní divadlo“. Munzar řekl: „Jako letecký nadšenec si nedovedu představit, že bych měl coby pasažér letět s alternativním pilotem…“

Možná je to morbidní srovnání, ale je to stejně nedůstojné, jako kdyby se někdo odmítl zúčastnit pohřbu vlastního otce jen proto, že by nesnášel kněze, který vykonává smuteční obřad. Řekl by snad; pošlete mi urnu s otcových popelem kurýrem? To samé je nevkusný požadavek Hájkova syna, zaslat mu vyznamenání in memoriam jeho otce poštou. Jde o bezprecedentní požadavek, souvisící s neuctivostí a pohrdáním nejen památky jeho otce Jiřího Hájka, ale postrádající základní prvky etického chování jen proto, že Jan Hájek nechtěl medaili převzít osobně na Hradě, neboť nesouhlasí se Zemanovými kroky.

(Jiří Hájek (1913 až 1993) byl československý politik, do roku 1970 člen KSČ. Na podzim 1968 byl zbaven všech funkcí poté, co jako ministr zahraničí ČSSR vystoupil v Radě bezpečnosti OSN proti srpnové okupaci země armádami Varšavské smlouvy. V roce 1977 patřil spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou k prvním mluvčím Charty 77…)

Václav Havel rozdal celkem na pět set čtyřicet vyznamenání, dvakrát víc než Václav Klaus, jen v roce 1999 jich bylo rekordních 89. Mezi nimi byli též jeho přátelé – Egon Lánský, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák či komunistka Jiřina Šiklová. Paradoxy pokračují; nezůstal dlužen ani poúnorovému bojovníkovi proti komunismu a autoru knížky o Mašínech Otakaru Rambouskovi či disidentu Josefu Adámkovi. Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam Havel ocenil bojovníka proti komunismu Oldřicha Černého a představitele exilové sociální demokracie Přemysla Janýra, jehož syn pohrozil, že pokud bude oceněn docent František Čuba, vrátí na protest otcovu medaili. Zřejmě už je v poště na Hrad.

Státní vyznamenání od Havla získala i herečka Vlasta Chramostová, dále komunista Jiří Pelikán – bývalý ředitel České televize, Petr Uhl –  signatář Charty 77. Byli oceněni též Karel Schwarzenberg, Jacques Rupnik, Luboš Dobrovský, Jan Tříska, Pavel Landovský, Věra Čáslavská či Šimon Pánek. Na důkaz “vyrovnání se s minulostí” vyznamenal Havel medailí Za zásluhy o ČR i dlouholeté členy KSČ – Libuši Šilhánovou, Jiřího Rumla a někdejšího ředitele Ústavu dějin socialismu a pedagoga z Vysoké školy politické Miloše Hájka.

Naštěstí je již jiná doba a buďme tomu faktu rádi. Co měly dělat osobnosti, a mnohem významnější, než čeští chartisté, které byly postaveny před tragické dilema; zúčastnit se přebírání ocenění z rukou nacistických vůdců, nebo jít na smrt do koncentráku? Během 2. světové války totiž udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému. Odmítnutí “ocenění” by se rovnalo transportu do plynových komor. Oceňování bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. Troufli by si oba zmínění umělci Kožík nebo Švabinský, tváří v tvář Hitlerovu státnímu ministru Frankovi, vrátit Svatováclavskou orlicí…?

Z eseje Soudobé dějiny: …“Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet odhodlaně a energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů, když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, aby navíc pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům….“

Je to stejně tragicky děsivé, jako když věhlasný dirigent Václav Talich reagoval na Moravcova slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru Talichova projevu čteme:

„Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“

Šéf opery Národního divadla nakonec vyzval, aby se Češi postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu…

Inu, je jiná doba, ale princip odmítání in memoriam Janýrova či Hájkova vyznamenání je stále stejný… Jen s tím rozdílem, že Miloš Zeman patřil k těm, kteří doplatili na odmítnutí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy stejně jako třeba Jiří Hájek, když oba byli stejnými členy té samé KSČ… Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *