Je to lidské; Havel i Zeman zkrátka vyznamenávali i své kamarády z „mokré čtvrti“… Václav Havel rozdal celkem na pět set čtyřicet vyznamenání, dvakrát víc než Václav Klaus, jen v roce 1999 jich bylo rekordních 89. Mezi nimi byli též jeho přátelé – Egon Lánský, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, Jiřina Šiklová. Nezůstal dlužen ani poúnorovému bojovníkovi proti komunismu a autoru knížky o Mašínech Otakaru Rambouskovi či disidentu Josefu Adámkovi.

Řádem Tomáše Garrigua Masaryka in memoriam Havel ocenil bojovníka proti komunismu Oldřicha Černého a představitele exilové sociální demokracie Přemysla Janýra, jehož syn pohrozil, že pokud bude oceněn docent František Čuba, vrátí na protest otcovu medaili. Zřejmě už je v poště na Hrad. Státní vyznamenání získala i herečka Vlasta Chramostová. Naopak ostrouhal nominovaný bývalý vídeňský starosta Helmut Zilk, kterému se Havel rozhodl vyznamenání neudělit kvůli podezření ze spolupráce s StB. Poté Havel odjel do Vídně, kde se in memoriam Zilkovi omluvil za chybné obvinění…

Oceněn byli mj. i kámoš z Letenské pláně Václav Malý – světící biskup pražský a mluvčí Charty 77, Jaroslav Mezník – historik a signatář Charty 77, Václav Benda – filozof. Po podpisu Charty 77 pracoval jako topič. Dana Němcová – signatářka a mluvčí Charty 77, od roku 1996 předsedkyně Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, komunista Jiří Pelikán – bývalý ředitel České televize, Petr Uhl –  signatář Charty 77. Byli oceněni též Karel Schwarzenberg, Jacques Rupnik, Luboš Dobrovský, Jan Tříska, Pavel Landovský, Věra Čáslavská či Šimon Pánek. Na důkaz „vyrovnání se s minulostí“ vyznamenal Havel medailí Za zásluhy o ČR i dlouholeté členy KSČ – Libuši Šilhánovou, Jiřího Rumla a bývalého ředitele Ústavu dějin socialismu a pedagoga z Vysoké školy politické Miloše Hájka.

Havel dbal velmi poctivě o své kamarády nejen při rozdávání státních metálů. Zvláště, když posílal na místa velvyslanců své další vyznamenané kamarády – Klímovou, Palouše, Pospíchala, Vondru, Žantovského či Grůšu. A jak se rozdávaly velvyslanecké trafiky; Koukalem počínaje, přes Khünla a Gandalovičem konče? Zapomněl, jaký se odehrál hand, když chtěl tehdy premiér Zeman udělat v roce 2001 z ministra průmyslu a obchodu Grégra místopředsedu vlády a ČSSD z politického analytika Formánka velvyslance v USA? Že Havel byl proti? ”Pokud nebudete dělat problémy s Paloušem, nebudu dělat problémy s Grégrem”, přeloženo z hradní mluvy – pokud nebude Palouš velvyslancem v USA, nebude Grégr místopředsedou vlády… A měsíc poté odletěl Palouš do USA a Grégr se stal místopředsedou Zemanovy vlády. A začátkem týdne dostal od Zemana, tentokrát už v roli prezidenta, státní medaili…

Rovněž bývalý vrchlabský disident Pavel Wonka, který rok před listopadovou revolucí zemřel v komunistickém žaláři, byl v pondělí prezidentem Zemanem vyznamenán in memoriam medailí za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů. Medaili převzal Wonkův bratr Jiří. Pavel Wonka byl známý obhájce lidských práv, disident a antikomunista. Je posledním politickým vězněm, který zemřel ve vězení v důsledku nelidského zacházení a zanedbání lékařské péče.

Zpráva o jeho úmrtí vyvolala pobouření i ve světě, za Wonkovu smrt však nebyl nikdo potrestán. Po roce 1989 byl plně rehabilitován a zbaven všech obvinění. Paradoxně právě Zeman pomohl tomu, aby byl Wonka konečně po 25 letech od své smrti oceněn. Žádné své kandidáty na medaile totiž letos poprvé nenavrhla Konfederace politických vězňů, prý kvůli Zemanově postoji ke komunismu. Pokud by je navrhla, na Wonku, kterého na rozdíl od Konfederace prosazovalo konkurenční Sdružení bývalých politických vězňů, by se stejně opět nedostalo.

Disident Pavel Wonka se stal posledním politickým vězněm komunistického režimu v Československu, který zemřel ve vězení. Tento „advokát chudých“ zemřel 24. dubna 1988 v pouhých 35 letech za nevyjasněných okolností ve věznici v Hradci Králové. Po listopadu 1989 byl Wonka jako symbol odporu proti policejnímu a justičnímu násilí rehabilitován. Vrchlabský rodák Wonka měl německého otce a českou matku. Po vyučení automechanikem se v 70. letech třikrát neúspěšně pokoušel o přijetí na právnickou fakultu, vždy byl ale kvůli nevyhovujícímu posudku ze zaměstnání odmítnut. Studoval proto práva laicky, byl pak pomocníkem občanů proti státu. Ve vězení byl poprvé v roce 1982. Ze vzdoru dokonce zkoušel kandidovat do tehdejšího parlamentu, ale jeho registrace byla odmítnuta a po volbách byl znovu zatčen. Nepodvolil se ale ani ve vězení, což ho stálo zdraví a nakonec i život.

„Vysvlékli ho do naha a pověsili ho za ruce na katr. Byl vytažen tak, že měl chodidla deset centimetrů nad zemí, polévali ho vodou a bili pendreky tak dlouho, až už nemohl křičet a jen sípal a my jsme to museli poslouchat“ vypověděl jeho spoluvězeň. Asi naši komunističtí bachaři tuto metodu mučení převzali z amerických věznic. Šlo mj. o “waterboarding,” vyvolávající ve vyslýchaném vězni pocit, že se topí, následuje násilné svlékání do naha. Vyšetřovatelé mu mohou na hlavu lít vodu, s cílem vytvořit v něm pocit šíleného strachu, že se utopí. Je též dovoleno, aby vyslýchaný vězeň stál nahý ve vodě, v chladné cele…

Inu, hrdá Konfederace politických vězňů si na Wonku za dvacet let ani jednou nevzpomněla, nebýt jejího bojkotu Zemana při 95. výročí československé svrchovanosti, nikdo by tak zřejmě o Wonku v mysli nezavadil ani letos…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud