Protože tam byl i německý kardinál Reinhard Marx. Při mši řekl, že velice lituje všeho, co se stalo 75. let od podpisu Mnichovské dohody. Národní svatováclavská pouť ve Staré Boleslavi byla se vší parádou, i s relikvií patrona české země – lebkou přemyslovského knížete Václava. Mnohým připomněla legendu o českém světci, jenž žil v letech 907 až 935, kdy byl zavražděn 28. září svým bratrem Boleslavem.

Po silném vpádu Sasů a Bavorů do Čech se jim Václav poddal a stal se jejich spojencem. Zradil českou suverenitu, tolik mu připisovaný symbol české státnosti? Pravděpodobně kvůli mocenským pohnutkám jej zavraždil jeho bratr Boleslav a dobyl tak knížecí stolec pro sebe. Miloš Zeman před časem řekl, že svatováclavská tradice byla a je „tradicí druhé republiky a protektorátu, svatováclavská orlice byla udělována Emanuelem Moravcem“. Sv. Václav sice proslul vzdělaností a zbožností, ale též se pro mnohé stal symbolem servility a kolaborace.

Údajně, na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců. dospěl k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem. Podle historika Františka Palackého platil ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů saskému králi Jindřichu Ptáčníkovi. Ohýbání páteře je pro Čechy silně signifikantní; viz. bitva na Bílé hoře a následující doba cizáckého útlaku, okupace nacisty v Protektorátu Böhmen und Mähren, poté i vojsky Varšavské smlouvy, o EU ani nemluvě…

Kardinál Max byl v Mnichově následníkem Josepha Ratzingera, který se posléze stal papežem Benediktem XVI. Když Německem otřásaly sexuální skandály v církevních školách, vyšel najevo též další případ sexuálního zneužívání z řezenského chlapeckého sboru, který vedl bratr bývalého papeže Benedikta XVI. Stále častěji se ozývaly hlasy, aby se k věci vyjádřil i Svatý otec, když tehdy působil jako arcibiskup v bavorském Mnichově.

Svatý Václav je patronem české země, jeho Svatováclavská orlice byla udělována během Protektorátu Emanuelem Moravcem, což je dosti výmluvné, byť také státní Řád českého lva získali rozliční politici, Fidelem Castrem počínaje, přes Kaddáfího a Jásirem Arafatem konče. V protektorátním Böhmen und Mähren byla tradice Sv. Václava přece jen citlivější záležitostí. Symbol československé státnosti v rukou nacistických kolaborantů. Napadlo mě, kolik českých “hrdinů” se bránilo tvrzením, že do KSČ vstoupili, jelikož museli, aby uživili své rodiny a zachránili si své životy, přitom na schůze prý nikdy nechodili, StB ani neviděli…

Kolaborace s nacisty se nevyhnula ani českým umělcům. Během 2. světové války udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému. Odmítnutí “ocenění” by se rovnalo transportu do koncentráku. Oceňování bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. Představa, jak jsou charakterní oba zmínění „umělci“ tváří v tvář Hitlerovu státnímu ministru, je spíš k tragickému pobavení; troufl by si Kožík nebo Švabinský vrátit Frankovi Svatováclavskou orlicí…?

…“Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet odhodlaně a energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům….“ píše se v eseji „Soudobé dějiny – Intelektuálové v soukolí moci“.

Je to stejně tragicky děsné, jako když Václav Talich reagoval na Moravcova slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru projevu čteme:

„Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“ Šéf opery Národního divadla vyzval, aby se Češi postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu. Nezavání to náhodou rovněž velezradou á la český Senát…?

Nakonec byly při letošní svatováclavské pouti spokojeny všechny populistické osobnosti přes široké česko-německo-sudetské politické spektrum; Bernd Posselt, co byl spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení, jehož je nyní mluvčím, za to, že kdyby nebylo Mnichovské dohody, nebylo by vyhnání sudetských Němců a ani jeho dobrého živobytí, kardinál Marx si zase vysloužil potlesk za slova o své lítostí nad Mnichovskou zradou, spokojen byl i další kníže – Karel Schwarzenberg, že se na pouti mohl v klidu vyspat, stejně jako prezident Zeman, že byl opět citován, i když s mírně kontroverzními slovy. Ale jen hlupák nemění svůj názor…

Inu, provokatér kardinál s příznačným plnovousem, příjmením Marx a svým dílem „Kapitál“ je opět vzorem komunistům z KSČ, co se ještě prý neomluvili za své hříchy minulosti, zatímco pan kardinál za Mnichov ano, byť až po 75. letech… http://bretislav-olser.enface.cz/?s=kom-objektivita-britske-listy

http://www.usd.cas.cz/archiv_SD/sd_1_2009.pdf

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osud