Kdo neskáče, není Čech, aneb Pepku, vyskoč a zameč…

22. Srpen, 2008 – 8:36

Pro začátek jeden příběh, co se možná stal, možná ne, ale určitě se mohl přihodit… Poznal jsem orientální zemi, v níž byla na jedné straně neúrodná poušť, na níž rostlo jen trní pro velbloudy a hned kousek dál se třpytila zakázaná hladina životadajného jezera. Obyvatelé vyschlého úhoru třeli bídu s nouzí, zatímco jejich sousedé si žili blaze v bohaté oáze.

Pak se chudáci vzbouřili, zvedli stavidla a svoji polopoušť zalili blahodárnou vodou. Byli však příliš žízniví a chtiví, mysleli si, že čím víc vody, tím líp. Když se přesvědčili, že všeho moc škodí, bylo pozdě. Prudký proud vody jim odplavil i to málo půdy, které jim ještě zbylo. A tam, kde vyprahlá zemina zůstala, se vysázené rostliny a stromy začaly dusit bahnem a pomalu hnít…

Ani metafora, ani biblické podobenství. I my jsme žili příliš dlouho střídmě na okoralé zemi a závistivě se dívali k sousedům, u nichž bylo úrodné vláhy až až. Pak se též u nás stavidla zvedla, chvíli jsme slastně ukájeli žízeň, až přišlo vystřizlívění a místo vysněných žirných lánů se dnes těžce prodíráme bahnem rodinné zadluženosti ve výši skoro bilionu korun.

Pod knutou exekutorů se topíme v bažinách potrhle tržní země, jež si vždy potrpěla na nějakého toho velkého brothera, v níž jsou nejsledovanější jihoamerické telenovely, nejčtenější bulvár s celebritami na jedno použití a romány pro dívky od grafomana, s psací normou dvaceti stránek za den.

Nesnáším náměstí ucpaná zpocenými fanatiky, skandujícími: Alláh, Alláh, Duce, Duce, Češi, Češi a nesoucími na ramenou někoho jen proto, že se chtěl s mučednickou vidinou ráje nechat roztrhat dynamitem v plném školním autobuse, nebo že dokázal nejlíp ze všech dopravit klackem kus pryže do klece zapuštěné v ledu.

Z Gazy dobře znám, jak exploduje zfanatizovaná ulice a bojím se toho. Věřím, že jen skromnost je výsadou skutečných mistrů. Kdy naposled uspořádal dav s pěnou u úst ovace chirurgům, kteří transplantovali pacientovi najednou srdce, ledvinu i játra za roční plat rovnající se týdenní mzdě oštulpnovaného negramoty v kopačkách?

Vážím si Jaroslava Haška. Jednou svojí postavou mě  obzvláště nadchl. Byl jí obecní imbecil, na něhož volali: Pepku, vyskoč! a Pepek vyskočil a zamečel. Když jsem pak slyšel pivní dav skandovat: „Kdo neskáče, není Čech!”, pochopil jsem české geny i Haška a byl rád, že jsem z Valašska.

Svět pouličních křiklounů je pro mě zkrátka jen virtuální realita filmového tajfunu z obřího větráku a orgasmu z dechových cvičení. To skutečné a jedinečné vytvářejí neznámí stvořitelé, bez nichž by se všude producírovali jen paňácové v dresech kupčíků a pouťoví kejklíři se světskou slávou, polní trávou. Nesnáším světla ramp nandrolonových svalovců a vykrádačů cizích myšlenek, žijících na dluh a vrub ostatních.

Bůh asi příliš plýtval, když stvořil tolik zbytečných lidí, jimž se v nastalém chaosu dostala do rukou stavidla nádrže s vzácnou vodou svobody.

Nenastal už čas začít konečně vysoušet to naše české bahno…?

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *