O tom, že Židé dali základ našemu průmyslu, na to Češi najednou zapomněli. Sice nikdy žádného Žida na svém území nezabili, ale ochotně je cpali do dobytčáků, které je vezly do vyhlazovacích táborů. Zapomněli, že Moser vybudoval tradici karlovarského skla, židovský vynálezce Kolben stál za vznikem ČKD, bratři Gutmennové vybudovali Ostravské doly a Rotschild že postavil Severní dráhu a Vítkovické železárny. Rod Weimannů že zase založil teplické sklárny na válcované a tabulové sklo, další Židé byli u vzniku podniků Fezko Strakonice, Koh-i-nor, Solo Sušice, oděvní závody Prostějov a ještě u nás postavili první cukrovary a prádelny, dokonce Žid Jellinek vybudoval první likérku a lihovar…

Chtěl bych tímto připomenout pseudonovináři z ČT Vondráčkovi, že jeho ducha prostá současná kolaborace s landsmančaftem je víc než zhůvěřilá. A to vše jen proto, že Češi zcela přirozeně po válce neudrželi své emoce a zabíjeli Němce ze Sudet. Co to však bylo proti tomu, co nacisté spáchali na Židech? Šest milionů mrtvých Židů a na 150 tisíc umučených českých vlastenců. Není to náhodou tak, že si pamatujete jen Bergersdorf, dnes obec Kamenná, co získala v roce 1943 titul Vzorová vesnice SS jako vůbec jediná obec nacistické říše. Z této poměrně malé vsi vstoupilo z 246 obyvatel do jednotek SS 46 osob a ty se zúčastnily mj. zvěrstev na Slovensku.

Asi jste už zapomněl, co je to Terezín, místo, jež se stalo největším koncentračním táborem na území českých zemí. Proudily sem tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska. Za necelé čtyři roky jím prošlo více než 140 000 mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě na 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Na 35 000 vězňů zde v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek zemřelo.

Bohužel, jak transporty do ghetta přicházely, tak také postupně odcházely – do neznáma. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Birkenau, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů. Z Terezína na „Východ“ bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození 3 800. Tragický byl osud terezínských dětí. Ze 7 590 nejmenších vězňů deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – často to jediné, co po nich zůstalo.

Posladní volby Ariela Šarona…  Snímek Břetislav Olšer

Zažil jsem kontakt s Terezínem přímo v Izraeli. Ten den před deseti roky mi zůstane natrvalo v paměti. Nejen proto, že jsem se setkal s izraelským premiérem Arielem Šaronem. A zatímco Likud oslavoval své vítězství v mimořádných volbách, kosmonaut Ilan Ramon, který před několika hodinami pozdravil z Vesmíru Izraelce, brzy poté tragicky zahynul. Šestnáct dnů trvala vesmírná pouť prvního izraelského kosmonauta v americkém raketoplánu Columbia. Při sestupu doplatila posádka na startovní poruchu v keramickém obložení raketoplánu, který se v atmosféře silným žárem rozpadl a všichni kosmonauté zahynuli. Shořela i kresba „Měsíční krajina“ českého židovského chlapce Petra Ginze, jenž ji nakreslil inspirovaný Juliusem Vernem pár hodin předtím, než zemřel v koncentračním táboře Osvětim.

Po návratu z Izraele jsem se vydal do Terezína, kde jsem mohl vzdát hold i Petru Ginzovi. Dokladem jeho neobyčejné fantazie byl obrázek „Měsíční krajina“ – a právě tuto kresbu vybrali pracovníci jeruzalémského muzea Yad Vashem, aby spolu s prvním izraelským kosmonautem Ilanem Ramonem se dostal do vesmíru s raketoplánem Columbia. Tragický osud raketoplánu otřásl celým světem. Ilan, tak jako ostatní členové posádky, výzkumný let nepřežil.
Petrova kresba

Každý dnes ví, že v Terezíně byla tzv. budova L417, kde učily jako vězni ty největší osobnosti světové vědy, kultury a umění. Zde jsou někteří velikáni tehdejšího kulturního života v ghettu: spisovatelé Karel Poláček, Norbert Frýd, hudba – Karel Berman, David Grünfeld, Ada Hechtová, Karel Ančerl, Rudolf Franěk, Karel Reiner, Viktor Ullmann, Gideon Klein, Pavel Haas, Hans Krása, F.E. Klein, divadlo a kabaret – arch. František Zelenka, Gustav Schorsch, Vlasta Schönová, Karel Švenk, Zdeněk Jelínek, Ota Růžička, Kurt Gerron, Hanuš Hofer, Leo Strauss, výtvarné umění – Bedřich Fritta, Otto Ungar, Leo Haas, Ferdinand Bloch, Karel Fleischmann, Petr Kien, Adolf Aussenberg, Charlota Burešová, Rudolf Saudek, Jo Spier, Arnold Zadikow…

„Pošlete mi arabskou gumu, nějaké sešity, lžíci na jídlo, nádobu, chleba a pár rytin…“ psal domů Petr Ginz,  který jel po nemoci na podzim 1944 jedním z posledních transportů do Osvětimi-Březinky. Tam byl podle očitého svědectví na osvětimské rampě přidělen ke skupině určené do plynových komor.

Petr Ginz se narodil ve smíšené českožidovské rodině v roce 1928 v Praze. Jeho matka se přistěhovala do Prahy, do židovské rodiny svého muže. Petr chodil do židovské obecné školy v pražské Jáchymově ulici. Již v té době se zamiloval do knih a zejména do románů Julia Verna. Vášeň pro fantazii jej přivedla k vlastní tvorbě – psal povídky a romány, které si sám ilustroval. Byl nesmírně talentovaným a všestranným člověkem, kterému však nebylo souzeno, aby prožil nebo uskutečnil něco ze svých snů. Ve svých 14 letech byl 24. října 1942 zařazen do transportu, a protože již dosáhl věku 14 let, odjel sám do Terezína. V terezínském ghettu se dostal na Domov č. 1 („Jednička“, budova L417), kam byli umisťováni nejnadanější chlapci z ghetta. Stal se jednou z nejvýraznějších postav tohoto Domova. Založil a redigoval tu nejlepší z dětských časopisů vznikajících v ghettu – Vedem.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi, do Birkenau – Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Bachnerovi jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy. Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim zakázaný papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!” zasněně se zasmál.

V Torontu mně dal právník Josef Čermák, předseda Českého a Slovenského sdružení v Kanadě, v rámci Festivalu terezínských filmů nahlédnout do knihy básní, próz a kreseb terezínských dětí, nazvané “Je mojí vlastí hradba ghett?” Václav Havel v průvodním slovu k ní napsal: „Terezín je jméno, které v nás bude provždy vyvolávat vzpomínku na válku, na smrt…” Terezínský vězeň Jiří Weil, v předmluvě ke knize “Motýla jsem tu neviděl”, popsal Terezín docela přízemně: „V Čechách je podivné město, jmenuje se Terezín, leží šedesát kilometrů od Prahy. Je to město vytvořené na rozkaz, sevřené pevnostními hradbami, vzniklo z vůle císaře Josefa II. před dvěma sty lety a bylo pojmenováno po jeho matce, Marii Terezii, bylo postaveno podle plánů italských vojenských inženýrů a má dvanáct předsunutých valů, jež je svírají v podobě hvězdy.”Vedem - 2.ročník

Terezínským táborem prošlo 15 000 dětí. Jen asi sto jich přežilo. Některé – hlavně chlapci – psaly básně, reportáže a povídky (děvčata spíš kreslila a malovala), které byly uveřejněny v táborovém časopise Vedem. O jejich nalezení se zvlášť zasloužil torontský George Brady. Pavel Friedman (bylo mu 23 let, když v roce 1944 zahynul) v básni ” Motýl” popisuje posledního motýla, který Terezín opustil. Verše „I Never Saw Another Butterfly” inspirovaly kanadskou houslistku, skladatelku a zpěvačku Ruth Emmet Fazal ke zkomponování skladby “Oratorio Terezín”. Premiéru měla v Torontu 1. listopadu 2003. Další provedení skladby se uskutečnilo 8. února 2007 v newyorské Carnegie Hall v podání 50členného orchestru a víc než 150 zpěváků, řízených anglickým dirigentem Kirkem Trevorem…

V Jeruzalémě je i kus Ostravy. Lze ho objevit v bytě Evy Alterové. Ještě nedávno tvořili s manželem Ariem jeden z nejstarších manželských párů českých Židů v Izraeli. Měli za sebou půl století společného života, když Arie zemřel. “Moji prastrýcové Salo a Jindřich Krämerové a jejich matka, tedy moje babička Anna, byli vlastníky velkoobchodu s uhlím a velké mlékárny v Ostravě – Přívoze. Už před sedmdesáti lety uměli pasterizovat mléko, které nakupovali v okolních vesnicích Petřkovicích a Ludgeřovicích. Produkovali mléko, máslo, sýry a smetanu,” říká rozšafná paní Eva.

“Můj strýc byl předsedou Židovské náboženské obce v Ostravě a ve dvaačtyřicátém ho Němci povolali do Prahy, aby tam řídil vyklízení bytů po Židech, kteří museli do čtyřiadvaceti hodiny opustit své domovy a odevzdat klíče od nich u Veletržního paláce, odkud byly organizovány transporty do Terezína. U mnohých zůstala i večeře na stole, voda ve vaně, tak rychle byli přinuceni se rozloučit se svými domovy a svým majetkem,” připomíná paní Eva ponurá léta.

Bedřich Bachner a část jeho rodiny, žijící v mošavu Moledet… Snímek Břetislav Olšer

Evě bylo čtrnáct let. Přestože byl rok 1942 a zuřila válka a v holocaustu zmíraly tisíce Židů, měla pocit, že má krásný život. Najednou mohla jako Židovka chodit večer tajně po Praze, jezdit tramvají s ostatními “čistými” cestujícími, jít do kina i si večer číst, takže si chvíli připadala znovu jako člověk. Ale jen do června 1943. “Přepych” skončil. Byty byly vyklizeny, Němci vše rozebrali, od nočníků, přes nábytek, koberce, příbory, šperky, obrazy i vařečky. Židé museli za svými ,,nečistými” spoluobčany do Terezína. Rodinu Evy nevyjímaje. Včetně strýce. Už ani protekce nepomohla. Ale opět měli štěstí. Zatím. Dostali samostatný pokoj jen pro sebe. Tedy kumbálek pro pět osob. A Eva ještě práci v zemědělství, což byla výhra. Maminka jako nemocná pracovat nemohla. Zato otec dostal práci v pekárně.

“Chodili jsme za zdi Terezína dělat Němcům na pole. Bylo to báječné. Mohla jsem si nakrást brambory, rajčata i zelí. Najednou jsem byla holčička plných tvarů. Dávala jsem si totiž ukořistěné plody do podprsenky, mezi nohy, prostě kam se dalo. Někdy jsem domů přinesla z rajčat rajský protlak. Hlávky zelí jsem vždycky rozřízla a strčila si je do podpaží. Bylo to blaho…” zasnila se. “Otec dostával v pekárně jako plat za každou šichtu půl bochníku chleba. Navíc jsme měli v pokojíku kamna. Maminka byla umělkyně v čachrování. Dokázala cokoli vyměnit za dřevo, uhlí, margarin a jiné potraviny. A pak z toho něčeho dokázala chutně navařit,” vypráví paní Eva, až se sbíhají sliny.

“Ve čtyřiačtyřicátém roce bylo vypraveno z Terezína prvních dvanáct transportů do Osvětimi. Konečná fáze naší likvidace. První z rodiny šel můj otec. Bylo řečeno, že nejdřív půjdou muži. Namlouvali nám, že jedeme na východ do nového lágru. Pak se dostala na řadu i maminka. Dlouho potom jsem si vyčítala, že kdybych nebyla zbabělá a schovala ji někde v podkroví, že bychom to toho půlroku do osvobození nějak přežili,” odmlčí se. Zamyšleně přerovnává pomeranče v misce na ovoce. “Byla jsem ale mladá a hloupá. A málo odvážná. Když jsme přijeli do Osvětimi, hned na železničním nástupišti byla selekce. Jedni doprava, druzí doleva. Byla jsem vybraná mezi asi dvě stovky relativně zdravých dívek. Na práci. Znamenalo to život. Ostatní šly hned do plynu,“ krčí paní Eva rozpačitě rameny.

“Ostříhali nás dohola a oholili všude, kde bylo nějaké ochlupení. Dostali jsme dřeváky, jednu hadrovou košili, kterou jsme si navlékly na oblečení, které nám ještě zůstalo a nerozpadlo se na nás. Vehnali nás do baráků, deset lidí na jednu palandu. Byl říjen. Zima a dešťová plískanice,” bezděčně se otřese zimou. S dalšími vybranými děvčaty pak pracovala při přestavbě textilní továrny na výrobnu munice. Bylo zapotřebí tam přivést také elektřinu. Když kopla krupáčem do země, létaly jiskry. Vše bylo zmrzlé na kost. Jídlo bylo mizerné. Polévka a kousek chleba. A k tomu nakradený tuřín a řepa z nedalekého nádraží, kam chodily skládat vagóny.

“Z rodiny jsem přežila jen já a Arie, který byl u Žiliny jako voják od Sokolova zraněn. Tím pro něho válka skončila. Naštěstí to nebylo vážné,” vzpomíná paní Eva. Když se po válce vrátila do Ostravy, nezbyly na jejich majetku ani řetězy, na nichž byly uvazovány čtyři páry koní. Pacholci s jejich pomocí rozváželi mléko po městě. Všechen majetek byl rozkraden… Její muž Arie pořád trpěl pocitem chladu. Z dob, kdy si jako voják několikrát léčil v Rusku své omrzliny. Ze sibiřského mrazu v lágru i z nekonečné bojové cesty se Svobodovou armádou od Buzuluku až do Čech…

“Dnes bydlíme v Jeruzalémě doslova pár metrů od sídla izraelského prezidenta,” říká paní Eva. “Je to na jedné straně dobré, protože tady máme zajištěnou ochranu stejně jako cela tato čtvrt, ale je to také riziko, protože tady mají Palestinci důležitý cíl…” Paní Eva se vrátila. Předčasně dospěla. V nové domovině se proto vrhla do práce. S živelností sobě vlastní. Chtěla zapomenout, nasytit se blaženým pocitem, že je zase člověkem. Pak se vzali s Ariem, jenž se osamostatnil jako malíř pokojů a natěrač. Zakázky se jen hrnuly. Určitý čas pak dělal i ve zbrojním průmyslu. Narodil se jim syn. Když trochu odrostl zastesklo se Evě Alterové znovu po společnosti. Každý šekel se hodil.

“Měly jsme partu dívek, s nimiž jsme pořádaly pro zákazníky různé oslavy, svatby, recepce či svátky u příležitosti “bar micva”. Tak jsem se seznámila s řadou lidí, mezi jiným také s paní Goldou Meyrovou, brzy na to ministerskou předsedkyní Izraele. Určitou dobu jsem ji obsluhovala, jako bych byla její neoficiální sekretářkou. Byly jsme totiž obě slovanského původu a dobře jsme si rozuměly…”

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, tak to, co si rodina Bobyho Šlomo Davida po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v nenaplnitelnou iluzi. Přišli o všechno. “Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovat. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“

Přežil tyfus i Terezín, kde musel vozit popel spálených umučených Židů do nedaleké vodní nádrže. To vše jen proto, aby se ghetto “uklidilo” před příjezdem kontrolní komise Červeného kříže. Ta se měla na pokyn samotného Hitlera “ujistit”, jak se k židovským vězňům chová ohleduplně, když jim daroval celé město Terezín. “Hitler chtěl ukázat, jak pečuje o Židy. Vězni museli pro komisaře hrát divadlo, děti měly své představení známého Brundibára, židovští umělci zase museli hrát v symfonickém orchestru…” říká Boby Šlomo David.

Když Bobby přežil útrapy Teretína, vystěhoval se v roce 1946 do rodícího se židovského státu. V Izraeli se učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovaly židovské vojáky v boji o samostatnost svatého a jejich hlavního města…

Inu, i peklo se musí umět přežít… Jen Petr Ginz se nedočkal, i když byl  jediným chlapcem na světě, jehož kresba se v raketoplánu dostala až do Vesmíru… A zůstala tam navěky… 

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135