Nyní nastal ten správný okamžik, abych zareagoval a jasně vzkázal zbabělým individuím, co se alibisticky jako děcko za máminu sukni schovávají za velkohubou Amnesty International, co ví všecko, jak vše spravit, ale přespat v některém vybydleném romském bytě…? Ani náhodou… Znám řadu podobných vyčůránků, co mají plnou hubu rad, doporučení a hlavně kritických výroků o diskriminaci Romů, kteří ani v 21. století nemají kde bydlet. Nejraději bych celou AI poslal do Chánova, Janova nebo do ostravského Přednádraží, aby viděli, jak jsou někteří Romové geniální, když dokáží „vybydlet“ i holobyty… Co to je “vybydlování”? Prostě „čorkaření“, ať jsou to poklopy na kanalizaci, kliky u dveří či oken, elektrické vedení, kovové trubky na vodu, kovové zárubně… zkrátka, co je z kovu, s tím do sběrných surovin. Ale když si nakoupí cigarety a alkohol a mají zaplatit nájem, stěžují si, že nemají za co, když ještě nedostali sociální dávky z daní gadžů…

Na jedné z torontských ubytoven mají Romové povyražení na účet Kanady… Snímek Břetislav Olšer

V únoru a pak ještě v září roku 1997 jsem byl v Torontu, abych monitoroval pro české noviny tzv. romský exodus z Ostravy do Kanady. Napřed jsem ale do toho namočil starostku ostravského obvodu Mariánských hor a Hulvák ing. arch. Lianu Janáčkovou, když jsem k ní přivedl Josefa Klímu z TV Nova. Tento velmi sofistikovaný žurnalista si pragmaticky vybral to atraktivní z jejích slov, aby měl novinářskou bombu. Starostka totiž řekla, že nabídla Romům 30 tisíc na cestu za oceán, ovšem pod podmínkou, že vrátí své obecní byty. Janáčková mu tenkrát jen špitla, že by za vrácení dekretu na nájem bytu přispěla na letenku do Kanady. Klíma z ní ale po novácku udělal rasistku, když roztroubil, že nabízí Romům peníze na letenky, aby se jich zbavila. Bylo totiž jasné, že když někdo emigruje a nevrátí nájemní dekret, tak není páky, aby se s takovým nájemním bytem dalo něco udělal…

Nikdy nezapomenu, když jsem se v Torontu, obklopen ostravskými Romy z českých věznic, co žádali s pomocí kanadsko-slovenského právníka George J. Kubese o politický azyl uprchlíka z Česka, setkal s názorem jednoho z odpůrců rozhazovačné sociální politiky. Byl to americký filozof Matt Ridley, který vydal knihu “Human Instinct and the Evolution of Cooperation” (Lidský instinkt a vývoj spolupráce). “Pokud nebude mezi členy společnosti dohoda, co se za co vyměňuje, společenský systém se rozpadne, protože doplatí na to, že dává svým občanům neúměrně vysoké sociální výhody a amorálně slibuje, že je možné dostat něco za nic,” lze citovat slova geniálního “genového” filozofa. Stručně shrnuto a podtrženo; jestliže jedna strana může dávat víc, než druhá, resp. jedna všechno a druhá nic, a jestliže někdo bude pracovat a jiní budou obrazně řečeno jen ležet a žít z cizí práce, to je prostě amorální…

Nedávno ještě jako primátorka Chomutova ivana Řápková vzkázala ministru „pro romská práva“ Kocábovi, aby přijel osobně, že mu ráda týdenní pobyt v domě s nepřizpůsobivými lidmi zaplatí, aby si vyzkoušel, jaké to je. Aby si užil smradu, odpadků, nepořádku a zničených kuchyňských i jiných zařízení. Kocáb to však ignoroval a poslal za sebe svoji milou tiskovou mluvčí Abbasovou. Zbytečný ministr asi dostal varovný cink od exprezidenta Havla, jehož poradkyně JUDr. Jana Chalupová se v roce 1997 vydala do Ostravy, aby v Mariánských Horách a Hulvákách pokárala starostku Lianu Janáčkovou za to, že těm nebohým Romům cpe prachy, aby se vystěhovali do Kanady.

Nic z toho, byť to bylo starostkou žurnalistům vysvětleno, se skoro nikde v médiích neobjevilo. Zastupitelstvo nakonec neschválilo ani jednu letenku. Místo toho se na radnici v M. Horách zjevila JUDr. Jana Chalupová, dostala kytici růží a keramického čertíka z Čertovy Lhotky, jak se kdysi zmíněný ostravský obvod jmenoval. Bylo jí rovněž nabídnuto bezplatné přenocování v některém z vybydlených bytů na Železné 12, což byl Dům náhradního bydlení, kde žijí ti, které za neplacení nájmu odsoudil okresní soud na tuto adresu. Velmi důležité je konstatování; jen a pouze okresní soud je ten, který rozsudkem určí místo k bydlení tomu, kdo se provinil neplacením nájmu – nikoliv radnice, ta podává pouze žalobu na vyklizení původního bytu. Na Železné 12 nakonec raději nespala, ale byla se tam podívat a mluvila s tamními obyvateli, co se topili v odpadcích. Nocovala pochopitelně v civilizovaném hotelu a od té doby už problémy Romů raději neřešila…

Indický občan Kumar Vishwanathan…

Snímek Břetislav Olšer 

Ani v zahraničí se s Romy nemažou. Francouzský exprezident Nicolas Sarkozy „zlovolně“ vzkázal eurokomisařce Viviane Redingové za kritiku deportace 15 tisíc romských přistěhovalců z Rumunska a Bulharska, že si je může přijmout ve své zemi, v Lucembursku. Fiktivní oporou zejména ostravských Romů v ghettech, co měla být už dávno za obdržené miliardy zrušena, je indický občan Kumar Vishwanathan, jeden z těch, co mají zásluhou potíží Romů moc dobré živobytí. Podle výroční zprávy činí roční příjem jeho sdružení Vzájemného soužití 25,5 milionů Kč, vydání téměř 26 milionů, z toho na mzdy pro cca 45 zaměstnanců přes 11 milionů Kč… Plus plat osobního šoféra pro dr. Kumara. „Domnívám se, že romská komunita je budoucností této země, protože je to rostoucí komunita,“ říká a nedodává, že porodnost romských rodiček je účelově až kolem deseti dětí. Proč Romům nenabídl, že když už nemají byty ve čtvrti Přednádraží, že jich část ubytuje ve svém novém domě. Ať má i on ve svém obydlí také „kus budoucnosti této země“…

Jaká je psychologie většiny Romů? Že jen když jsou děti, chtějí ve své naivitě mít za svůj životní styl pobírání sociálních dávek? Pak si ale v dospělosti zvyknou na nicnedělání, na lichvu, drogy a začne je bavit krást poklopy z kanálů a bronzové tabulky ze hřbitovů. Nemůžeme jim vnucovat svůj hodnotový systém. Patří zkrátka do kategorie asociálů, odmítajících autoritu. Skončili v ghettech právě proto, že nejsou schopni dělat kompromisy výměnou za to, co chtějí nebo potřebují. Námi vnucovaná pravidla každý týden porušují, protože odmítají jednat podle jiné než své vlastní vůle. Pravda, ulice Přednádraží byla kdysi okrasou Ostravy, zejména její domy, před sto lety obydlené hlavně Židy a Němci. Dnes má však Ostrava také své ruiny. Romské. Co by za ně věčná Roma dala. Forum Romanum. Ostrava není nadarmo městem rekordů. Na co potřebovali Římané tisíce roků, to zvládli Ostraváci za padesát roků.

Romové mají v sobě zvyk svých prapředků kočovat, ale v přístřeší se musí chovat podle potřeb větší skupiny, přestože mají ve zvyku zůstávat vzhůru, pít alkohol a dělat rámus celou noc, i když ostatní lidé potřebují spát, aby mohli jít ráno do práce… Musíme si uvědomit, že tyto lidi, co přežívají v ghettech, nezajímají naše zákony či způsoby chování. Co bude mít Rom z toho, že bude čistý a dodržuje hygienu? Romové vybírají popelnice, kradou vše, co má něco společného s kovy. Romská komunita se prostě dělí se na ty, jež zajímá pouze rodina, práce a úspěch, a na ty, jejichž smyslem života je pobírání sociálních dávek… Olaští Romové mají krále a ještě jiné geny; krádeže, zvané čorkaření, považují za tradici svého cikánského rodu. 

Problém je hlavně v majitelích ubytoven pro chudé, za což dostávají za bydlení šestičlenné rodiny z jejích sociálních dávek až 24 000 korun měsíčně. Vyplývá to ze zprávy sdružení Vzájemné soužití. Organizace pomáhá hlavně Romům, její terénní pracovníci se zaměřili na deset ubytoven v Ostravě. V roce 2011 se v Ostravě vydalo na doplatcích na bydlení asi 87 milionů korun, loni 172 milionů. Ozval se mi místostarosta Mariánských hor a Hulvák ing. Jiří Jezerský. Měl obdobný problém: „Občan je zahlcen informacemi o ubytovnách. Ty jsou sdělovacími prostředky líčeny jako zlatý důl, jehož majitelé  bohatnou na dávkách pro chudé. Když jsem před cca deseti lety na jakési sociální konferenci konstatoval, že nechat si poslat od státu dotaci na opravu zchátralého baráku a udělat z něj následně  „králikárnu“  pro sociálně slabou vrstvu obyvatelstva a na nájemném vybírat horentní sumu ze sociálních dávek určených na bydlení – je dokonalý tunel státní pokladny – cítil jsem se jako ten, který jde hlavou proti zdi. Na rozdíl od pseudohumanistů, kteří si tleskali, jak skvěle to vymysleli,“ říká jedním dechem.  

„Dnes mi medializovaná skutečnost dává za pravdu. Zadostiučiněním mi je, že radnice v Mariánských Horách a Hulvákách nevlastní žádnou „komunální“ ubytovnu, nepronajala ani neprodala žádný dům na zřízení ubytovny. Všechny ubytovny, které se na území Mariánských Hor a Hulvák nacházejí, jsou soukromé. Stavební odbor radnice, ani živnostenský úřad nemá šanci (s politováním konstatuji) říct soukromníkovi – že se mu jeho způsob podnikání  – nezdá košer. Stejně tak  žádný dům, ve kterém je herna, není radniční. Dokonce v žádném domě, který patří radnici, není hospoda…“ dodává místostarosta Jezerský.

Jakoby ho slyšela Ivana Řápková, dnes už jen poslankyně ODS, která má pořád jasnou vizi: ZABRÁNÍME, ABY MAJITELÉ UBYTOVEN VYSÁVALI STÁT NA DOPLATCÍCH ZA BYDLENÍ. Výdaje státu na doplatky na sociální bydlení totiž neustále rostou. V roce 2010 vydal stát 686 milionů korun, v loňském roce 1,673 miliardy korun. Konec vysávání státu majiteli ubytoven pro sociálně slabé nájemníky slibuje novela zákona, kterou předložili poslanci ODS. Jejím cílem je ukončit praxi, kdy majitelé ubytoven zneužívají sociální nouze svých nájemníků a toho, že je pro ně složité najít si jiné bydlení. Stát totiž dnes majitelům ubytoven doplácí za každou jednu osobu ubytovanou ve stejném bytě. Ve výsledku pak i za zcela nevyhovující bydlení majitelé ubytoven inkasují od státu i desetitisícové částky za jeden byt.

„Chceme přinutit majitele ubytoven, aby si za své služby účtovali reálné ceny a nezneužívali náš sociální systém. Je nepřípustné, aby majitelé ubytoven zneužívali fakt, že si jejich nájemníci nemohou najít jiné bydlení, ať už proto, že nemají na kauci na nájem, nebo prostě proto, že majitelé jiných nemovitostí sociálně slabé často rovnou odmítají. Cílem návrhu zákona je zamezit vyplácení více doplatků na bydlení do jedné obytné místnosti nebo do jednoho bytu v ubytovnách. Napříště bude možné vyplatit na jednu místnost v ubytovně doplatek na bydlení pouze ve výši obvyklého nájemného v dané obci či dané lokalitě. Absurdní praxe přeplácení majitelů ubytoven tak skončí,“ říká Řápková. 

Avšak Romové emigrují dál do Kanady, Dánska, Švýcarska, Anglie či Nizozemska. Jaké zkušenosti mají s malými Romy v Kanadě? Deník Toronto Star napsal, že romští adolescenti vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často i na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje…

Ovšem s tím, že bude v Kanadě pracovat, úplně vážně počítal Vladimír Kroščen z Ostravy. Potkal jsem ho i s manželkou a čtyřmi dětmi při mezipřistání na letišti v Paříži. “Pro nás už cesta zpátky neexistuje. Prodali jsme byt a za letenky dali devadesát tisíc,” řekl mi odhodlaně. “Chci zkusit žít v zemi, kde nebudou našim dětem rozbíjet hlavy cikáni za to, že řádně chodí do školy, a kde je nezmlátí gadžové, že jsou černí…” Vladimír pochází z třinácti dětí a ví, co jsou to životní složitosti. Do Kanady si vezl svůj výuční list, potvrzení o svářečských zkouškách a výpis z trestního rejstříku. Nikdy nebyl trestně stíhán, jeho rodina nikdy nevzala ani korunu podpory a sociálních dávek, přestože za byt platili čtyři tisíce.

Inu, na závěr něco z běžného života; na Šluknovsku přijde k policistovi statný Rom a říká: „Poslyšte, pánko policajt, tamten gadžo na mna volá, že mám jít robit… Není to razizmus…?“

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135