Delfíni jsou nesmírně inteligentní a citlivá zvířata. V moři se pohybují rychlostí kolem 30 km/h, dokážou uplavat přes 1000 km za necelé dvě desítky dní, vytvářejí si silné sociální vazby, umějí spolupracovat, používat nástroje a oslovují se jmény. V zajetí lze vhodné podmínky pro ně vytvořit velmi těžko, potřebují rozsáhlé bazény s celou řadou zajímavostí a podnětů, úkrytů, mělčin a hlubších částí, stabilní skupiny, přesné chemické složení vody, jemuž se lze umělou přípravou jen přiblížit, a vhodnou stravu, nejlépe založenou na čerstvých rybách. Nic z toho prý však nelze vytvořit v podmínkách mobilního stanu. Navíc budou delfíni dvakrát v poměrně krátkém časovém úseku vystaveni transportu, který je pro ně mnohem více stresující. O stanu už byla řeč, tedy o dostatečném prostoru, o stresu ani nemluvě; úsměvný argument… S koňmi se to nedá srovnávat, mají mnohem těžší podmínky než delfíni. Jak rádi by měli mobilní stany…

Dokáží si proto tyto mentálně retardované osoby představit, co všechno musí absolvovat před svými dostihy závodní koně, když jsou přepravovány po dostihových tratích po celé Evropě? Něco o tom vím; byl jsem několik týdnů v dostihové stáji Valencio ve Velkých Karlovicích, kde je pánem trenér koní František Holčák. Psal jsem totiž knihu o práci a úspěších této stáje – „Koně pro Františka Holčáka, aneb (Ne)čas mezi Taxisy“. Ve svém pracovním životě byl už oceněn několika tituly Nejlepší trenér koní Československa i Česka Jeho svěřenci se chlubí šesti vítězstvími ve Velké pardubické steeaplechase i stovkami dalších stupňů vítězů v překážkových i rovinných dostizích u nás i po celé Evropě. 

Pracovní jezdec Orság na jednom z vítězů Velké, jemuž chladí v Bečvě kopyta…

Snímek Břetislav Olšer

Taková je vizitka majitele Dostihové stáje Valencio z Velkých Karlovic Františka Holčáka. A že jeho sláva nevyhasíná ani po sedmačtyřiceti letech práce s koňmi od vzniku karlovského jezdeckého oddílu, to dokázal v mnoha závodech nové sezony na domácích i zahraničních dostihových závodištích. A co za tím vším vězí? Proč nejsou nejlepší koňaři v pověstné Chuchli v Praze nebo na závodišti v Pardubicích? Že by proto, že s koňmi pracují v Praze a Pardubicích a ne v blahodárném valašském klimatu? Slavného dne 11. října 1966 byl při JZD Velké Karlovice založen jezdecký oddíl Tatran. O rok později se oddíl zúčastnil čtyř dostihů a pěti jezdeckých dnů. Ve výhrách bylo získáno 17 200 Kčs. Dnes už se výhry karlovské počítají na desítky milionů korun.

Šéf dostihové stáje Valencio, pojmenované na počest prvního valašského vítěze v souboji s Taxisem, toho umí dost. Chvíli za volantem traktoru válcuje sníh, potom zase nakladačem likviduje hnůj, aby odpoledne zapřáhl jeden ze tří vleků a jel pro slámu. V létě se místo úpravy sněhu potí se sekačkou. Mezitím je ale především u koní, aby je pozoroval a radil pracovním jezdcům, co, kdy a jak s nimi udělat. František Holčák je majitel, který si příliš své výsadní postavení nebere. Má na sobě montérky, vatovaný kabát nebo jen vestu, na hlavě placatou čepici, na nohách většinou gumáky.

„To v Praze neznají. Tam si jezdci řeknou – rychle odklidit, nasolit, poválcovat dráhu, ať můžu trénovat. U nás dělají všichni všechno. Jezdci pracují s koňmi, krmí je a hřebelcují, vyvážejí hnůj, opravují startovní boxy, rozhazují odštěpky…“ Holčákova parta nastupuje v zimě na půl sedmou. Kdo má službu, přijde o půl hodiny dřív a všechny koně nakrmí ovsem. V jedenáct je tady další čistění, zvířata dostanou oves a mají tři hodinky odpolední siestu. A pak znovu trénink a krmení. A mezi tím svačinky v podobě sena. A ještě hygiena, ošetřování a spánek…Josef Váňa

Po protestech domácích i zahraničních ochránců zvířat v letech 1992 – 93 došlo k některým úpravám závodní dráhy Velké pardubické steeplechase. Za skutečně prospěšné lze považovat pouze zavlažování dráhy, které zmírňuje nápor na klouby koní a tak i jejich celkovou únavu, správným krokem bylo i snížení brázdy oranice na 10 cm. Naopak kritickým bodem zůstává Taxisův příkop, kde došlo mj. ke snížení plotu na 140 cm z původních 150 a snížení hloubky příkopu ze 2 metrů na 1 metr. Nicméně Taxis nezabíjí svou hloubkou, ale především svou délkou, a tak se na obtížnosti překážky prakticky nic nezměnilo.

Navíc snížení živého plotu může vést k menší odrazové aktivitě, která skok zkrátí. tento argument ostatně vznášeli i někteří žokejové. Při již zmiňovaném 103. ročníku Velké Pardubické spadlo z devíti startujících koní šest právě na Taxisu… Chtějí snad ochránci zvířat zakázat dostihy a připravit o prožitky z úžasné podívané a ze sázení miliony fanoušků? A zakáží také žokeji Váňovi, aby přestal týrat své vítězné koně? Josef Váňa – jezdec, chovatel a trenér. Vyhrál spoustu dostihů a hlavně se stále drží v pozici jediného žokeje, který ve věku téměř 60 let vyhrál Velkou pardubickou jako trenér i jezdec osmkrát…

Kam by měli napřít svoji pozornost horliví ochránci němých tváří? Proti ZOO či cirkusům, které zachraňují tisíce druhů zvířat. Těch byly ve válkách vždycky tisíce. Hanibalovi sloni, Džingischánovi koně, židovským Bohem na Egypt nahnané miliony všežravých kobylek, poštovní holubi, co nosili i granáty, cvičení protiponorkoví delfíni a spousta dalších živočichů ve službách rozličných armád. Jak píše radimkop.webgarden.cz, používání delfínů námořnictvem americké armády k odminování v iráckém přístavu Umm Qasr je jen jedním z mnoha využívaných druhů. Lvoun hřivnatý se používá k průzkumu pod hladinou, psi pomáhají hledat zbraně a výbušniny. Do války v Iráku byly z Maroka dovezeny opice, vycvičené k odminování země. Zvířecí vojáci jsou nuceni obětovat své životy kvůli lidem.

Lepší vrabci v hrsti, než delfíni v Libuši… Snímek Břetislav Olšer

Jen v Americe je každým rokem zabito při testování pro válečné účely přes tři sta tisíc zvířat. Ta se mohou stát také nepřímými oběťmi vojenských technologií. Nedávno získalo americké námořnictvo od vlády povolení k používání nového sonaru s větší intenzitou, pro identifikování nepřítele. Je rozšířen ve dvou třetinách oceánů a do vzdálenosti 480 km dosahuje intenzity zvuku 140 decibelů. Tím ruší komunikaci velkých kytovců. Používání navigace s nižší a střední frekvencí má zase souvislost s umíráním mořských savců.

Hurikán Katrina pravděpodobně uštědřil tvrdou ránu americké armádě. Vojákům prý do Mexického zálivu uprchlo několik delfínů-zabijáků. Armáda inteligentní savce cvičila pro likvidaci teroristů. Mohli by nyní napadnout potápěče, varují média. Američané je učili střílet po potápěčích v kombinézách. Přes 36 delfínů bylo vybaveno speciálními šipkami s toxickými látkami. Byly navrženy tak, aby oběť uspaly a poté ji bylo možné vyslechnout… Delfíni měli mj. pomáhat s hledáním min v iráckých přístavech. Během války ve Vietnamu Američané nasadili delfíny, kteří byli vycvičeni na zabíjení nepřátelských plavců injekcí kysličníku uhličitého, zabít tak měli na čtyřicet příslušníků Vietkongu a omylem též dva americké vojáky.

Pro roli zabijáků delfíny trénovala i sovětská armáda, byli shazováni do moře z helikoptér z patnáctimetrové výšky nebo spouštěni až ze tří kilometrů na padácích. Nevládní organizace tvrdí, že tvrdé výcvikové programy stály spoustu delfínů v někdejším Sovětském svazu i v Americe život. Nevyhovující podmínky pak vedly k prodeji ruských delfínů vycvičených k zabíjení do Iránu. Delfíni byli cvičeni v kamikadze útocích, v sestřelování potápěčů speciální harpunou, uměli nepřítele odvléci na souš. Delfíni nejsou jediní mořští obyvatelé, které státy unesly a rekrutovaly do armád. Sovětská armáda udělala žoldáky například z běluh, americký vojenský program pracuje již léta s lachtany kalifornskými. Sice nemají výkonný sonar jako jejich kolegové, zato se chlubí výjimečným zrakem ve špatných podmínkách a disponují systémem echolokace. Jinými slovy, nepřátelský potápěč se před nimi neukryje ani v té nejhlubší a nejkalnější vodě.

Heslo ochránců zvířat: Zachránit každou žabičku…

Snímek Břetislav Olšer

Armádní lachtani  nosí v tlamě jakousi sponu, kterou umí nepříteli v mžiku připnout na nohu. Je k ní připojeno lano, jímž zajatého plavce posádka lodi vytáhne na palubu. V roce 2007 dala podle Wikipedie americká armáda na výzkum využití zvířat jako zbraní a jejich výcvik čtrnáct milionů dolarů.

Ďábelský nápad dostal jistý zubař: což takhle využít netopýry jako nosiče bomb? Vybavit je náložemi, vypustit je nad nepřátelským územím, počkat, až si najdou skrýše v domech a v jeden moment je poté odpálit, ke zděšení obyvatel? Protože byl autor myšlenky shodou okolností přítelem ženy amerického prezidenta Eleanor Rooseveltové, jeho idea nezapadla. V roce 1942 ji schválil sám prezident. Netopýry měl nad oblast donést speciální kontejner na padáku, pojmout jich měl přes tisíc. Každý z nich nesl zařízení s napalmem. Po explozi by region uvrhly do paniky tisíce požárů.

Bombardéry B-24 měly nad průmyslová města u Osaky dopravit přes jeden milion netopýrků, každý z nich by měl v batůžku sedmnácti či osmadvacetigramovou nálož. Armáda do projektu investovala dva miliony dolarů a pokusy byly povzbudivé; v okruhu o průměru čtyřiceti mil měly vzplanout simultánně tisíce požárů, každá shozená bomba by založíila jeden. Japonsko by tak bylo zdevastované, a to za minimálních ztrát na životech, snil autor projektu. Přednost ale nakonec dostaly atomové bomby. A ty zabíjely…

Inu, delfíny jsem viděl mnohokát v akci; v Portugalsku, na Maltě, ve Španělsku, Itálii… Všude tam jsem viděl náramně spokojené a hravé tvory, co by svým ochráncům za zákaz jejich zábavy dali podle Svejka zřejmě ocasní ploutví přes držku…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135