Před rokem 1989 byl více než čtyřicet roků členem komunistické strany a zastával řadu funkcí ve státní správě. A vůbec mu to nepokazilo jeho lidský charakter; nikomu neublížil, ani nikoho nenechal popravit. Z komunistické strany přesto vystoupil v lednu 1990. Do června téhož roku byl místopředsedou vlády Mariána Čalfy, která zemi dovedla ke svobodným volbám (někdy je nazývána vládou národního porozumění). Do roku 1992 působil jako poslanec Federálního shromáždění. V roce 1991 vstoupil do sociální demokracie, za kterou o devět let později neúspěšně kandidoval do Senátu. Loni v prosinci Komárek vyzval spolustraníky, aby podpořili prezidentskou kandidaturu Miloše Zemana.

Valtr Komárek vystudoval Ekonomický institut v Moskvě, v 60. letech 20. století působil ve Státní plánovací komisi i v ekonomické sekci politbyra ÚV KSČ. V letech 1964 až 1967 se stal na Kubě poradcem Ernesta Che Guevary. Nový impulz přišel v roce 1984, kdy dostal na starost Kabinet prognóz ČSAV. Z něj později vznikl Prognostický ústav, jehož byl Komárek ředitelem v letech 1986 až 1992. Do skupiny, kterou kolem sebe Komárek v ústavu soustředil, patřili například Václav Klaus, Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Tomáš Ježek či Miloslav Ransdorf.

Parta lidí, vyjmuta komunisty jako eventuální rezerva… V liberálním prostředí Prognostického ústavu, který tehdejší komunistický režim toleroval, již několik let před revolucí hledali možné cesty ekonomického vývoje po pádu komunismu. Nikdy se však nezbavil přesvědčení, že komunismus je reformovatelný. Proto jezdil po mítincích OF a Dlouhý mu dělal překladatele pro zahraniční novináře. Štrougalova vize byla jasná: My vám dobře teď, vy nám dobře později, až přijde krizka na Matýska…Che

„Pár let jsem pracoval na Kubě, kde jsem viděl revoluci v ”podvlíkačkách”, s velkým zklamáním z Fidela Castra a z náběhu diktatury a ze sovětizace Kuby. Bylo mi líto těch upřímných, milých a otevřených lidí, kteří mají rádi rytmus, hudbu, doutníky a kávu…“ řekl s odstupem času Valtr Komárek, co tři roky pokorně snášel náběh diktatury na Kubě po boku Che Guevary.

Revolucionář Che Guevara je dnes spíše politickou modlou či ikonou pro davové uctívání – víc obchodní značkou než opravdovým mýtem. Dodnes je jeho portrét vylepen snad v polovině studentských pokojů světa. Jeho přísný, k zítřkům upřený odhodlaný pohled na nás shlíží z nespočetných triček a odznaků. Slavný obrázek namaloval irský kreslíř Jim Fitzpatrick na základě fotoportrétu kubánského novináře Alberta Cordy. Che Guevarovská mystika proniká vším. Časopis Time ho zařadil do seznamu dvaceti hrdinů a ikon všech dob. Francouzský filozof Jean-Paul Sartre nazval Che Guevaru „nejdokonalejším člověkem naší doby“.

„Skromný Che pobíral i v době přídělového systému obyčejný dělnický plat a jako šéf kubánské ekonomiky nikdy nevyužíval svého výlučného postavení. Pouze tehdy, když neměl kávu nebo své oblíbené doutníky. Che vystřídal spoustu zaměstnání. Těžko říci, které z nich skutečně ovládal, zda lékaře, brankáře, trenéra či milovníka, co je legendou a co pravdou. Je ale známo, že byl astmatik a přestože se jeho záchvaty stále zhoršovaly, doutníků se nikdy nevzdal. Byl-li dobrým lékařem, musel vědět, ľe na plicní choroby existují jiné, kvalitnější léky…“ vzpomínal Valtr Komárek…

Argentinec Guevara obdržel v roce 1957 kubánské občanství a začal působit na různých postech v nové Castrově vládě. Krátce po revoluci se nejdříve angažoval v masových popravách v havanské pevnosti La Cabana. V této souvislosti je známý i jeho výrok: “Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat” (”Sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando…”) pronesený při projevu v OSN v New Yorku. Později se stal prezidentem kubánské národní banky a od roku 1961 řídil také ministerstvo průmyslu, během něhož se snažil dál propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti. Revolucionář Che Guevara byl nakonec zabit během bitvy mezi americkými jednotkami a guerilou v bolivijské džungli… Ano, byla to bitva – Američanů nepočítaně a zraněných partyzánů též nebylo málo…

Rok 1989 byl pro Valtra Komárka něco jako politické znovuzrození. V sobotu 9. prosince 1989 bylo rozhodující jednání delegace Občanského fóra u Mariána Čalfy a delegace pět hodin čekala v salónku na Úřadu vlády. Pak vyšel Petr Pithart, každému podal ruku a Dlouhému řekl: “Vy jste povýšil, protože jako předseda Státní plánovací komise jste dokonce místopředseda vlády…” Druhý den byla jmenována vláda národního porozumění… Když byl Vladimír Dlouhý 14letý chlapec, byl s rodiči na Kubě, kde pracoval jeho otec. Na ostrově svobody však v tomto období pobýval také Valtr Komárek, pozdější stranický parťák Dlouhého juniora. Byla to náhoda nebo osud…? V dokonale klimatizovaném baru v hotelu National de Cuba jsem se jen zmínil o papá Komárek, starý barman mně nalil zdarma mojito…

Po příletu do Ostravy 3. ledna 1990 jsem se s ním jako s místopředsedou Havlovy vlády národního porozumění setkal v neuvěřitelné tlačenici, jaké bývaly jen v ostravských tramvajích, tentokrát šlo však o hotel Atom, kde měli oběd. Vítal je nejen personál a novináři, ale také lidé, kteří se záhadným způsobem do hotelu dostali. „Jak vzpomínáte na Kubu“, zavolal jsem na něho. „Bylo to stejné jako dnes; Che Guevarova Kuba se velmi podobala Gottwaldovu Československu, ale neztrácejte čas se mnou, nejdůležitější je teď Havel…“ Pak to byl nejpracovitější den mého novinářského života.

V listopadu 1989 spolupracoval Komárek, zocelen svou „moskevskou sovětizací“ a znalý kubánského revolučního kvasu, s Občanským fórem. Byl členem komunistické strany, stejně jako Pithart, Dienstbier starší či Dlouhý, přesto si po listopadu 1989 nemalá část veřejnosti přála, aby se stal zrovna Komárek prezidentem nebo premiérem. V roce 2013 už měl Komárek všechny tyto své virtuální sny za sebou a jen zpovzdálí sledoval, jak se jeho komunistický potěr, jemuž se tolik let poctivě věnoval, uchytí v české politice. Byl to přece on, kdo 8. prosince 1989 poslal Vladimíra Dlouhého na ÚV KSČ, kam byl nejmladší z vybraných politiků pozván. Dlouhý později vše popisoval jako výraz jasného konce KSČ… Chodby prý byly prázdné, ani v kancelářích nikdo nebyl, mozkové centrum komunistické strany bylo naprosto neakceschopné. Připadal si jako ve strašidelném domě. Režim byl prostě u konce s dechem…

Jmenování Martina Ulčáka do čela ÚV SSM i jeho albertovské angažmá při konfliktu s policií na Národní třídě v listopadu 1989 bylo součástí propracovaného scénáře. Do čela komunistické strany měl vynést Miroslava Štěpána a do vlády Vasila Mohoritu. Václav Havel však měl též svůj scénář a místo toho, aby nechal zrušit KSČ, zvolil si za svého přítele z nejvěrnějších – komunistu Mariána Čalfu. On dopomohl Havlovi k prezidentskému křeslu, když komunistům ve Sněmovně vyhrožoval prozrazením jejich spolupráce s StB, pokud nezvednou pro Havla ruku, a na oplátku za to dostal křeslo premiéra Československa. Inu, sametová konspirace plná nečekaných zvratů a zvratků. Své o tom vědí také chlapci z partičky pražského Progrosťáku, udatných to záložáků…

Dnes jakoby vše ustrnulo v bodu zmaru. Rozšafný a moudrý Valtr Komárek už není mezi námi, ovšem lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Také Oriol, když se dozví tuto Jobovu zvěst, si jen povzdechne a vzpomene si na Komárka, jemuž se ve španělštině říkalo „pequeno mosquito“

Snímky Břetislav Olšer (2) a jeho archiv (2)

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135