Německý Centrální úřad pro objasňování nacistických zločinů nyní, po téměř sedmi desítkách let pátrání, zahájil vyšetřování padesátky tehdejších „bachařů“. Podle německých médií byl rovněž zatčen Hans Lipschis, v pořadí čtvrtý na seznamu osob hledaných nacistických zločinců Střediskem Simona Wiesenthala. Narodil na Litvě v roce 1919, v roce 1941 mu nacisté udělili status „etnického Němce“.

Jedenáct let po konci války se přestěhoval do Spojených států, v roce 1983 ho však Američané deportovali kvůli nacistické minulosti do Německa, napsal deník Welt am Sonntag. Německá regionální televize SWR přiznává, že v Osvětimi pracoval, ale prý jako kuchař. Podle stuttgartské prokuratury však existují „pádné důkazy“, že se jakožto příslušník jednotek SS podílel na vraždách vězňů, převážně Židů, na které dohlížel v letech 1941 až 1945, kdy byl tábor osvobozen. V něm bylo během druhé světové války zabito až 1,5 miliónu lidí.http://olser.cz/wp-content/uploads/arnost_lustig_u_mne_doma-e28093-3006.jpg

Vzpomínka na Arnošta Lustiga v kibucu Hachotrim s manželi Wurzelovými…

Tak si připomeňme, jací byli v Osvětimi kuchaři. Mám spoustu kamarádek a kamarádů, kteří přežili holocaust i Osvětim. Akademický malíř Yehuda Bacon žije v Jeruzalémě. Vystěhoval se z Ostravy, kam ho vrátil do života kazatel Přemysl Pitter, jenž má svůj strom Spravedlivých v jeruzalémském Muzeu holocaustu Jad Vašem. Spravedlivý mezi národy je termín označující lidi nežidovského původu, kteří přispěli k záchraně Židů. Komise pro rozpoznávání spravedlivých, vedená izraelským nejvyšším soudem, uděluje titul Spravedlivý(á) mezi národy těm, kteří prokazatelně tuto činnost vyvíjeli. Byl udělen více než 21 758 lidem, z toho kolem 120 z Česka.

„Celodenní vězeňská strava měla hodnotu asi 1300-1700 kalorií. K snídani vězeň obdržel zhruba 1/2 litru “kávy” nebo bylinkového čaje, k obědu 1 litr bezmasé polévky často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře sestávala z přibližně 300-350 gramů černého mazlavého chleba, malého množství doplňků (např. 20 g salámu nebo 30 g margarínu, případně sýra) a bylinkové tekutiny či “kávy”,“ vzpomíná s těžkým srdcem Yehuda. „Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu. Vězni onemocněli hladovou nemocí, která často končila smrtí. Po osvobození, pokud se ho dožili, vážili 23-35 kg…“

„Vězni dostávali stravu třikrát denně. Ke snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. K obědu byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejně margarínu a kávová lžička marmelády. V pátky býval nášup v podobě neloupaného vařeného bramboru,“ připomněla mi Hana Ringová- Rožaňská, která přežila Osvětim tím, že se dostala na Schindlerův seznam. Denní kalorická hodnota necelých 1 500 kalorií. Nicotná dávka pro lenocha, natož pro těžce pracující dítě. Krmili je hladem a napájeli žízní.

Lehce pracující člověk, jenž v normálních podmínkách potřebuje asi 2 400 kalorii na den, měl podle nacistických předpisů dostávat kolem 1 700 kalorii. Těžce pracující potřebuje vice: asi tři až čtyři tisíce kalorii denně. Již z těchto děsivých čísel je patrné, že výživa byla strašlivá. Realita však byla ještě daleko horší.  Ráno před apelem a odchodem do práce muselo stačit půl litru černé kávy (spíš její náhražky) nebo vývar z bylin. Nápoj neměl téměř žádnou kalorickou hodnotu, neboť nebyl doslazován.

Litevská hora křížů…  snímek Břetislav Olšer

Během přestávky na oběd, obvykle mezi dvanáctou a třináctou hodinou se vydávala polévka velmi špatné kvality. Maso, ze kterého se vařila, bylo zcela nevyhovující. Většinou šlo o různé odřezky a zbytky, často zkažené, někdy i hnijící. „Zeleninové“ polévky se převážně vařily z brukve a brambor s jáhlami, moukou a jinými přísadami. Kdoví, jaký měl kuchař Hans Lipschis recept na tuhle „dobrotu“, chutnou a výživnou. Drtivá většina vězňů proto trpěla podvýživou a neustálým hladem. Nevděčníci. Pokud byl někdo odkázán pouze na oficiální příděly, neměl šanci na přežití. Rozmazlení židáci, co by ještě nechtěli…?

“Byli jsme vyčerpáni, hladem i těžkou prací. Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublejší, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal Yehuda Bacon, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru. Třeba měl kuchař Hans prémie za to, že vytvářel lidské kostry, jen potažené kůží, co se potom lépe spalovaly…

„Utekli jsme z pochodu smrti a když jsem spali na hřbitově, objevili nás Američané, vojáci, co měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život,” řekl mi Bedřich Bachner z osady Moledet na severu Izraele, vnuk bohatého ostravského dědy, který nechal postavit obchodní dům Bachner.

Zachránila se i Ruth Bachrichová z Prahy, dnes žijící v předměstí Tel Avivu. V Osvětimi-Březince byla svědkem mnoha tragédií. Její spoluvězeňkyni Ruth Eliášové se v lágru narodila dcerka. Byla ještě kojenec, když si na ni počíhal doktor Mengele a rozhodl se dítě použít pro své zrůdné pokusy. Určitě Hans Lipschis vařil též pro anděla smrti…

“Zakázal matce dítě krmit. Zavázal ji prsa, aby dcerku nemohla kojit. Chtěl prý vyzkoumat, jak dlouho vydrží miminko bez jídla. Tak matka požádala lékařku lágru, aby dítě injekcí usmrtila. Doktorka řekla, že ona to udělat sama nemůže, ale dala tu injekci matce. Ta dcerku injekcí usmrtila,” popisuje Ruth Bachrichová čin beznadějného zoufalství matky. “To děťátko se hlady strašně trápilo. Nakonec by stejně skončilo i s matkou v plynu. Když ráno přišel Mengele pro dítě, ukázali mu, že je mrtvé. Bezcitně tento zločinec ještě nazval zoufalstvím šílenou matku bestií, že byla schopná zabit vlastní dítě. A hned ji poslal do práce…” Copak, Hasi, zakázal ti Mengele ukvedlat kašičku pro miminko?

“Bytost v Osvětimi, těžko říkat “podlidem” člověk, si musela dávat pozor hlavně na svá chodidla. Jakýkoli puchýř či odřenina znamenaly bez ošetření zánět, hnis a krev, tedy konec chůze a kdo nemohl chodit, byl na místě zastřelen. Nejlepší bylo, když se ženy a dívky ostříhaly dohola. Prášek proti vším měly jen “červené trojúhelníky” a na holé hlavě se blechám a vším nedařilo a my jsme měly po starostech se svěděním…” vzdychne Hana Ringová-Rožaňská.

“A mám také utkvělý strach z hladu. Moc si vážím jídla. Proto máme kočky, krmíme i ty zatoulané…. Aby se nikdy žádný pokrm nevyhodil do popelnice. A moji synové si zvykli na samé mlsnoty, takže když je jen chleba, nudle nebo máslo a ovoce, tak křičí – jak to, že není nic k jídlu. To mě vždycky rozčílí. Vím, co pro mne znamenal kus chleba. Tak jim říkám: Když je v domě chléb, vždycky je co jíst!“

Odpovědi na mé otázky se rodily těžce. Byly pod zámkem v lidech, kteří přežili jako paní Hana svoji smrt. Proč mluvit o nejhorším ponížení? Jak vážit jen třicet kilo, nemýt se týdny, mít na den hrst ječmene a šetřit si ho po zrníčku…? A pár syrových brambor, kousek červené řepy. Potom si oholit dívčí kadeře a být ráda, že na holé lebce se vši neuživí. Zapomenout na ženský rozmar, že kdysi existovala zrcadla a nezešílet při tom bídném živoření. Hlad byl nositelem všeho zlého. Bolela z něho hlava, špatně se hojily rány, hlad pohlcoval svalovinu, takže vězeň byl jen kost a kůže. Nekonečný hlad bolel, kradl spánek, nafoukl břicho a bránil v přemýšlení, nutil k hrozným věcem. Čím měl Žid v ústech víc zlatých zubů, tím mohl déle žít.

Za zlatý zub mohl člověk dostat od kápa až čtyři příděly chleba, skoro půl kila. Za zlatý zub mohl mít člověk pár hadrů do bot, což bylo moc důležité, protože když se vám puchýř na patě zanítil a začal hnisat, byl to začátek konce. Nohy bylo třeba si moc opatrovat. Kdo nemohl chodit a při apelplazu kulhal, šel do plynu…

Inu, být kuchařem ve vyhlazovacím táboru nebyla žádná polehčující okolnost, ale co si kdo vezme na čtyřiadevadesátiletém zločinci…? http:/www.youtube.com/watch?v=FcsvgkG9JdU

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135