Mohl za to kompletní text o kolaboraci Vídeňské filharmonie s nacisty, jež byl na stránkách orchestru zveřejněn 12. března 2013, v den 75. výročí „anšlusu“ Rakouska, tedy jeho připojení k nacistickému Německu v roce 1938. Autorem této zprávy byl profesor Vídeňské univerzity Oliver Rathkolb, který vycházel z doposud neznámých archivů, jež byly objeveny v jednom ze sklepení Vídeňské státní opery.

Hlavní důkazy o spolupráci filharmoniků s nacisty byly v korespondenci Wilhelma Jergera, jenž Vídeňskou filharmonii za 2. světové války vedl. Jerger byl nejen prezidentem filharmoniků, ale také aktivním členem NSDAP a jednotek SS. Pravidelně si dopisoval například s Leopoldem Kainzem, který ve Vídeňské státní opeře založil nacistickou buňku. Rathkolbova zpráva podle New York Times uvádí, že v roce 1942 měla filharmonie mj. 62 členů v NSDAP a další v SS. To znamená, že nacistů bylo v orchestru více než polovina.

Mezi kolaboranty byl například i Helmut Wobisch, trumpetista filharmoniků, který do nacistické strany vstoupil roku 1933 a o rok později se přidal k SS. Pracoval jako špion, donášel na židovské muzikanty a dodával nacistům cenné informace zevnitř orchestru. Po válce byl společně s prezidentem filharmoniků Jergerem vyhozen, ale v roce 1947 se však do orchestru vrátil a roku 1953 se dokonce stal jeho výkonným ředitelem. Jde tedy o historicky zcela bezprecedentní návrat vysokého nacistického pohlavára k moci. Současný prezident filharmoniků a zároveň houslista orchestru Clemens Hellsberg se černou kapitolu dějin Vídeňské filharmonie snaží dlouhodobě rozkrýt. Uspořádal proto několik koncertů na uctění památky Židů, kteří zemřeli v koncentračním táboru v Mauthausenu, kde Vídeňská filharmonie roku 2000 zahrála Beethovenovu Devátou…

Všechny udivil také vztah Hitlera k rakouskému dirigentu Herbertu von Karajanovi, který si proti sobě poštval vůdce zdánlivou maličkostí. Karajan totiž řídil „Mistry pěvce norimberské“ bez partitury, kterou znal Hitler do veškerých detailů. Poznal, kde udělal Karajan chyby a vymínil si, že kvůli tomuto sotva znatelném zaváhání nesmí nikdy vystoupit na wagnerovském festivalu v Bayreuthu. Mladý dirigent měl ale na druhé straně nadšeného zastánce v Hermannu Göringovi. Pragmaticky uvažující Goebbels zase ctil Karajanovu solidnost a světovou pověst…¨

„Měl jsem před sebou ten papír, který stál mezi mnou a neomezenou mocí a rozpočtem takovým, že jsem s orchestrem mohl dělat, co mi bylo libo. Měl jsem tajemníka, kancelář, byl jsem v sedmém nebi. Říkali mi, že k tomu se musím stát členem strany a občas pro ně udělat koncert, nic víc. Tak jsem si řekl: No a co…“ řekl Karajan, když podepsal přihlášku členství v NSDAP. V roce 1946 mu poté byl sovětskými okupačními úřady kvůli jeho členství v NSDAP vysloven zákaz výkonu povolání, který však byl následně roku 1947 zrušen. O rok později se dokonce stal ředitelem a čestným členem společnosti Přátel hudby ve Vídni. Kdoví, kolikpak členů KSČ by bylo takto „ohodnoceno“… Vzpomínám si na české zpěváky, co vystupopvali pro sovětská vojska, dočasně u nás pobývající, a jsou z nich podnes zradci a kolaboranti, o které si nikdo ani kolo neopře… Jak české…

„Z toho všeho vyplynulo, že se Židé postavili nejen proti von Karajanovi, ale hlavně proti Richardu Wagnerovi, miláčkovi Hitlera, když zakázali, aby se v Izraeli hrály Wagnerovy skladby. Byl přece duchovním otcem německého nacionalismu. V tom si notoval se svým zetěm H. S. Chamberlainem, který ve svých „Základech devatenáctého století“ psal o “skvělé nordické rase” a neschopných lidských “křížencích” zvaných Židé,“ vysvětloval mi Chanan Ron z Tel Avivu, absolvent múzické Akademie a pracovník Mossadu, těsně předtím, než odešel na abonentní koncert Telavivské filharmonie. Na Wagnerovo dílo Tristan und Isolde…

Wagner dokonce sám vydal elaborát Das Judentum in der Musik – Židovství v hudbě. Zostudil v něm mezi jinými Mendelssohna či Offenbacha a nechal je vyškrtnout ze seznamu německých komponistů. První veřejný a předem ohlášený koncert Wagnerovy hudby v Izraeli měl justiční předehru. V úterý 24. října 2000 odmítl telavivský obvodní soud koncert v Rišon Lecijon zakázat, jak to požadovali přeživší holocaust. Alibistický argument židovského soudce zněl: “svoboda výrazu vyžaduje vyslechnutí a prodebatování širokého spektra názorů, a že jediná přeživší…“

MVDr. Rachel Bocková z Kirot Hashikma mně k tomu řekla: …“V pátek 27. října 2000 se v Tel Avivu první koncert Wagnerovy hudby přesto odehrál, ne však bez potíží. Hned na počátku vstal v auditoriu osmdesátiletý muž, který přežil holocaust a roztočil nad hlavou plastikovou řehtačku. Celý incident ukončil jeden z uvaděčů, který muži rušivý nástroj vzal. Ten pak na otázku, proč s sebou přinesl řehtačku, odpověděl: “Protože jsem nesehnal bombu…”Zatím vřele. Věra Čáslavská s Alexandrem Dubčekem (druzí zleva) po návratu z olympijských her v Mexiku v roce 1968

Věra Čáslavská v rámci své kolaborace s komunisty věnovala svoji zlatou olympijskou medaili generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ…

Jeden z nejprestižnějších festivalů vážné hudby – Wagnerovské hudební slavnosti – slavil předloni sté výročí. Na úvod jubilejního ročníku zazněla Wagnerova opera „Tannhäuser“. Vůbec poprvé v historii vystoupil v Bayreuthu Izraelský komorní orchestr, jenž zahrál Sigfriedovu idylu, ale i díla židovských umělců. Jedna z houslistek odmítla odjet na festival se slovy: “Byla jsem se podívat v Majdanku a nedokáži si představit, že bych mohla hrát v Hitlerově oblíbeném Bayreuthu…”

Napadlo mě, kolik českých “hrdinů” se bránilo tvrzením, že do KSČ vstoupili, jelikož museli, aby uživili své rodiny a zachránili si své životy, přitom na schůze prý nikdy nechodili, StB ani neviděli… Kolaborace s nacisty se nevyhnula ani českým umělcům. Během 2. světové války udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému. Odmítnutí “ocenění” by se rovnalo transportu do koncentráku. Oceňování bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. Představa, jak jsou charakterní oba zmínění „umělci“ tváří v tvář Hitlerovu státnímu ministru, je spíš k tragickému pobavení; troufl by si Kožík nebo Švabinský vrátit Frankovi Svatováclavskou orlicí…?

Z eseje Soudobé dějiny: …“Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet odhodlaně a energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům….“

Je to stejně tragicky děsné, jako když Václav Talich reagoval na Moravcova slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru projevu čteme:

„Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“ Šéf opery Národního divadla vyzval, aby se Češi postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu. Nezavání to náhodou rovněž velezradou á la český Senát…?

Že plivám na významné umělce? Pokud někdo srovnává komunismus s nacismem, musí dát rovnítko i mezi KSČ a NSDAP. Když jsou kritizování členové KSČ, proč ne NSDAP…? Pánové Fischer, Zeman a další by mohli vyprávět o své komunistické diskriminaci. Když byl tchán od Karla Schwarzenberga nacistický pohlavár, nemůže přece za předky své ženy, ale to, že otec Livie Klausové byl komunistický funkcionář, byla největší špína na světě…

Inu, jde Bůh po světě a nabízí přikázání. Odevšad ho ale s nimi vyhánějí; z Ameriky i z Evropy. Pak potká v poušti Mojžíše: “Ty Žide, nechceš přikázání?”  Žid se ptá: “Za kolik?” Následuje Boží údiv: “Přece zadarmo…” slyší Mojžíš odpověď a bez váhání reaguje: “No tak to si jich vezmu rovnou deset…”

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135