Tak se vyjádřil pro The New York Times jeden z bojovníků teroristické organizace al Kájda, žijící v Iráku. Zajímavá fakta nejen o Sýrii uvádí web AC 24. Sýrie je zaplavena teroristy všeho druhu a al-Kájdu, která spáchala v této zemi několik velkých teroristických útoků, podporuje americká vláda. Tohle oznámil v červnu odstupující šéf Vojenské akademie, turecký admirál Tyurker Ertyurk. Dodal taky, že teroristické útoky v Damašku pomocí sebevražedných atentátníků ukazují, že Západ a jeho arabští spojenci v Sýrii se rozhodli zopakovat „Salvadorský“ scénář a vsadit tak na teroristické skupiny a ne na opozici.

Připomínáme, že destabilizaci Salvadoru pomoci sebevražedných atentátníků vedl John Negroponte, který se později stal americkým velvyslancem v Iráku, a budoucí americký velvyslanec v Sýrii Robert Ford. Mně to však připadá jako „Afghánský scénář“ a “Syrský scénář” s jednou změnou – bez zastřeleného Usámy bin Ládina. Britský novinář Peter Oborne z The Daily Telegraph potvrzuje, že nedávno USA a Británie zvýšily tajnou spolupráci po Talibanu také s al-Kájdou ve společném boji proti syrské vládě. Ve svém článku „Syrská krize nás tlačí k nečekaným spojencům“ Oborne zdůraznil, že útoky, které se konaly v Damašku před Novým rokem, jsou typické pro al-Kájdu a velmi podobné těm, které tato teroristická organizace dříve spáchala v Iráku.

Že to s osvobozením Palestiny myslí pohrobci al-Kájdy zcela vážně, dokazuje i neustálá „péče“ o palestinské vězně v izraelských věznicích, co se mají líp, než jejich čeští „kolegové“. Palestinská správa každý měsíc převádí teroristům okolo 17,5 milionu šekelů (přibližně 88 milionů českých korun), zjistilo ministerstvo zahraničí Izraele. Přestože Palestinská správa mezinárodnímu společenství tvrdí, že peníze jsou určeny na sociální pomoc, izraelské noviny Makor Rišon uvádí, že výše finanční podpory závisí na tom, k jakému trestu vězení byl ten který terorista odsouzen. Tedy, čím vážnějšího zločinu se terorista dopustil, tím více peněz od palestinské autonomie každý měsíc dostává. Z toho vyplývá, že tisíce těchto teroristů pobírají měsíčně vyšší „plat“, než policisté Palestinské správy, jejichž průměrný plat činí jen okolo 2.700 šekelů (okolo 13.500 korun).

Podle zpravodajského serveru Arutz Sheva je zde názorný příklad „utrpení lokálních Arabů, co si říkají Palestinci“. Ti, kteří dostali trest do 5 let vězení dostávají měsíčně 1.400 až 2.000 šekelů (přibližně 7.000 až 10.000 českých korun). Avšak teroristé, kteří si odpykávají trest 10 až 15 let už dostávají 6.000 šekelů (30.000 korun), ti, kdo dostali trest 15 až 20 let vězení, dostávají 10.000 šekelů (50.000 korun) a ti, kdo dostali od 20 do 30 let dostávají 12.000 šekelů (60.000 korun). Nejvyšší tresty přitom dostali lidé, kteří plánovali, řídili a účastnili se úmyslných sadistických masakrů civilních mužů, žen a dětí.

Padne-li Assad, povstane prý nová Palestina. Protimluv. Kdo s kým, o čem, pro koho…? Asad podporuje Hizballáh, který zase bojuje v barvách Hamásu a oba společně proti Íránu a židovskému státu, resp. proti Ahmadínežádovi, Assadovi a Netanjahuovi. To jsou mi paradoxy. Takže na čí straně má stát Izrael; na straně al-Kájdy nebo Hamásu a Hizballáhu…? A z tohoto „arabského revolučního blbince“ by měl vzniknout muslimský syrsko-irácký stát ve znamení islámského práva šaríja. Zatím to šílenství stálo život na sto tisíc mrtvých lidí. Podle britského novináře radikálové z al-Kájdy přijeli do Sýrie z Libye přes turecký „koridor“. Duchovní extremista Omar Al-Bakri, v současné době pobývající v Libanonu, přiznal v rozhovoru pro britský Daily Telegraph, že členové al Kájdy s podporou hnutí „Al Mustaqbal“ v čele s Saad al-Harírím, již infiltrovali syrské území z Libanonu.

Al Kajda prostě není ani po smrti bin Ládina žádným pozůstatkem středověku, míní anglický filozof John Gray. Naopak, je produktem moderní doby, produktem moderního uvažování, produktem globalizace. Stejně jako například celosvětové drogové kartely a jiné podoby organizovaného zločinu. O Sýrii to platí dvojnásob. Gray charakterizuje invazi do Iráku jako “hrabivou, předem připravenou a nevyprovokovanou válku proti nepříteli, který nezosobňoval bezprostřední hrozbu, ale jehož porážka nabízela hospodářské výhody…” Nyní je na řadě Sýrie, ale po pořádku…

V jižním Turecku podle www.czechfreepress.cz „pracuje“ tým zkušených důstojníků CIA, kteří pomáhají s dopravou vojenských dodávek přes turecko-syrské hranice. Jedním z článku dodávek zbraní pro „povstalce“ je pobočka syrského „Muslimského bratrstva“, píše autor Eric Schmitt. Automaty, granátomety a protitankové systémy pro syrskou opozici nakupuje Turecko, Saúdská Arábie a Katar. CIA na místě pomáhají k přepravě zboží na místo určení. CIA také pomohla některým skupinám k vytvoření tajné služby a kontrarozvědky pro boj s Bašárem al-Assadem.  Zaměstnanec „Fondu na podporu demokracie“ říká, že je celkem snadné vynaložit společné úsilí pod vedením CIA a dodat do země protitankové, protiletadlové a protipěchotní zbraně přes nedostatečně střežené hraniční oblasti. Vzhledem k nedostatku lidských zdrojů a geografických rysů Sýrie – nízké hory, suché stepi a pouště, které pokrývají únikovou cestu – režim by byl svržen opozicí, pokud by měla dostatek palební síly.

Těch scénářů pro CIA je spousta; vedle zmíněného salvadorského, je zde afghánský scénář a nedávno byl jeden takový realizován v Libyi, nyní v Sýrii. Dvě mouchy jednou ranou, tvrdí přísloví. Libye měla smůlu, že se v ní nachází 3,3 % prokázaných jejích světových zásob. Jak napsal profesor PhDr. Oskar Krejčí, CSc., prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha: „Vítěz války o Libyi bude moci přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň na ropu. Je třeba se v těchto místech „zabukovat“, aby byl po ruce i Perský záliv. Kolem něho je přece Írán s více než 10 procenty světových zásob ropy a téměř 16 procenty světových zásob plynu.”

Je zde ovšem také americké lobby – Kuvajt, Katar a Sjednocené arabské emiráty, všichni se zhruba sedmi procenty světových ropných zásob. To vše mají USA pod plnou kontrolou. Sídlí tady totiž námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá i oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí Pátou flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském a Ománském zálivu, Arabském a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen. Vojáci USA jsou tak ve sto padesáti zemích světa, ovšem zatím nejsou (nebyli) v Libyi. A teď nastává situace jako přes kopírák v Sýrii, kromě toho, že nemá ropu…

Nedávno jsem se sešel v Tel Avivu s Peterem Bachrachem. Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil svoji účast v pěti izraelsko-arabských konfliktech jako 50letý podplukovník v záloze… Dnes je ve věku 85 let členem vedení “Yad Labanim – Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek. “Mým úkolem je pouze kontrolovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”

Komise Paměti synů zasedala v listopadu 2012 v Tel Avivu a rozhodla, že bude iniciovat zavedení předmětu izraelské historie, v níž by se žáci povinně učili, jak absolventi jejich školy bojovali za existenci státu Izrael. “Když jsem byl v jedné ortodoxní základní škole, šokovalo mě, že její žáci vědí, kdy bojoval Napoleon u Waterloo, či jak zahájil Punské války Hanibal na slonech, ale nemají ani zdání, co je to jomkipurská nebo šestidenní válka, o datu vzniku Izraele ani nemluvě. Ptal jsem se ředitele, co v jeho škole s 29 zabitými vojáky činí pro připomenutí izraelských hrdinů, řekl mi, že na jejich počest postavili novou synagogu. Znám takové alibisty, co tvrdí; vy za nás budete umírat, my se za vás budeme modlit… Na moji otázku, co mají zabití vojáci s náboženstvím, jen zalapal po dechu. Dnes už jsou i v této škole na důstojné nástěnce fotografie padlých žáků a popis jejich statečných činů…”

V roce 1952 se Peter Bachrach poprvé oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron, hebrejsky “dar králům”. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na vojnu. Padl rukou teroristů Hizballáhu při bojích na libanonské frontě ve válce “Mír pro Galileu”. Někde mezi Bejrútem a Damaškem. “Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za transporty vojáků naší jednotky. Doron narukoval také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….” Když se vrátil k jednotce zavolal si ho na druhý den velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: Který? Rami nebo Doron? Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém tanku…

Na břehu moře v Haifě postavil Peter Bachrach svému ve válce padlému synovi Doronovi obelisk

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. Dnes už má Peter jedenáct vnoučat a pravnoučat. Muži z jeho rodiny jdou ve stopách odkazu svého otce i strýců a jsou jako záložníci povoláváni do boje…

Ale zpět k Sýrii. Pod pojmem „rebelové“ se dnes skrývají stovky ozbrojených skupin s často protichůdnými cíli. Ty sekulární lze možná zařadit pod hlavičku Svobodné syrské armády, ale i její jednotlivé brigády spolu často bojují navzájem, obzvlášť o nadvládu nad tím kterým územím či městskou čtvrtí. Islamisté se zase hlásí k Frontě al Nusrá, která má proklamovanou podporu Al-Kajdy. Assadovská vláda se od počátku roku snaží oficiálně nabízet dialog všem, kdo složí zbraně, a postupuje přitom jednotlivě a prý „bere“ jednu skupinu po druhé. Zdá se, že některé skupiny si už uvědomily, že dva roky války neposunuly jejich někdejší požadavky ani o píď. A svou roli určitě hraje i únava a vyčerpání. Dialog s džihádisty je ale nereálný už dopředu.

Zprávu, kterou o poměrech v bojující Sýrii vypracovala německá rozvědka BND, a informace, jež přinesl novinář Jürgen Todenhöfer, co obvinil některé síly v povstaleckých řadách, že nahodile zabíjejí civilisty a pak je zahraničním novinářům předkládají jako oběti vládních masakrů, hlavně v Hule. Příznivec irácké Al Kajdy v rozhovoru s americkým novinářem prohlásil, že cílem je ustavit syrsko-irácký islámský stát a zahájit boj proti šíitskému Íránu a židovskému Izraeli.

Inu, kdy asi otevře NATO „libyjskou bezletovou zónu“ v Sýrii a další veletrh zbraní?  Že teď čekají, jak se severokorejský Kim ukojí svoji platonickou vojenskou masturbací; sám proti všem…? Nebo že by se licitovalo s válkou proti Íránu, zkrátka USA toho mají rozděláno víc, než se dá zvládnout, pokud jim s íránským jaderným programem nepomůže Izrael…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135