Bude to dvaasedmdesát let od chvíle, kdy se poprvé otevřela brána největšího koncentračního tábora se zlověstným uvítacím heslem na bráně „Arbeit macht frei“. Žalobci úřadu z Ludwigsburgu na jihozápadě Spolkové republiky Německo zveřejnili jména všech pěti desítek podezřelých nacistů i jejich aktuální bydliště. Vyslechnou si obvinění z napomáhání k vraždě, ať vykonávali v Osvětimi jakoukoli činnost. Ani jejich vysoký věk a s ním související zdravotní stav nehraje roli…

V závěru loňského roku jsem byl již posedmé v Izraeli, abych se podílel na natáčení televizních dokumentů podle příběhů moravských Židů z mé knihy „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi”. Psal jsem také o Chaně Ringpvé-Rožanské či Bedřichu Bachnerovi a dalších lidech, kteří přežili peklo koncentráků. Jedním z nich byl i akademický malíř Yehuda Bacon, ostravský Žid, jenž prošel útrapami Terezína, Osvětimi i Mauthausenu a jako sedmnáctiletý se vystěhoval do Palestiny. Nacisté mu umučili matku, otce i mladší sestru. Dnes žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko rezidence izraelských prezidentů.

Ortodoxní Židé u Zdi nářků…

„Vězni dostávali stravu třikrát denně. Ke snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. K obědu byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejně margarínu a kávová lžička marmelády. V pátky býval nášup v podobě neloupaného vařeného bramboru,“ popisuje Yehuda Bacon „jídelníček“ koncentračního tábora.

Denní kalorická hodnota necelých 1 500 kalorií. Nicotná dávka pro lenocha, natož pro těžce pracující dítě. Krmili je hladem a napájeli žízní. Do Prahy se z koncentráku dostal v květnu pětačtyřicátého jako jedno z prvních osvětimských dětí. K 15. březnu 1939 žilo v Protektorátu 118 310 českých a moravských Židů, do koncentráků jich bylo posláno více než 81 tisíc, vrátili se v počtu asi deseti tisíc, dalších sedm tisíc zemřelo mimo koncentrační tábory; byli zabiti při odbojové činnosti či spáchali sebevraždu.

Do osvětimské plynové komory o 210 čtverečních metrech se dařilo nahnat na tisíc lidí (průměrná hmotnost cca 40 kg). Cyklon B byl sem vhazován v plechovce stropem do speciální drátěné klece, což vylučovalo, že by ho padající mrtvoly zakryly svými těly a zabránila tak přeměně jedovatých krystalků nasycených kyanovodíkem v plyn. Smrt nastala při odpovídající teplotě z lidských těl za deset minut vnitřním udušením, jelikož kyanovodík rychle ničí veškerý kyslík v krvi a tkáních… Mrtvoly byly poté pomocí elektrického výtahu přemístěny do krematoria, tam byly vhozeny na pohyblivý pás, na němž předjely před čtyři komanda. První sundávalo mrtvolám prsteny, druhé jim stříhalo vlasy, třetí vytrhávalo zlaté zuby a čtvrté je házelo do kremačních pecí. Zlaté zuby odstraněné z mrtvol byly roztavovány ve zvláštní peci v krematoriu č. 3. Ve vydařených dnech se podařilo takto “vyprodukovat” až čtrnáct kilogramů zlata, které byly posílány do říšských bank…

Chana Ringová-Rožanská s manželem…

Od roku 1935, kdy byla Norimberskými zákony uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa, resp. zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. Na jejich základě byli do koncentračních táborů posíláni i Židé. Jejich masové zatýkání probíhalo také po Křišťálové noci-Kristallnacht, kdy bylo v noci z 9. na 10. listopadu 1938 zavražděno 96 Židů, asi 30 000 jich bylo posláno do koncentračních táborů. Prvním z několika desítek vyhlazovacích táborů bylo Chelmno, založené na území Polska v prosinci 1941; oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech s plynem, v tzv. dušegubkách.

„Jednoho dne v roce 1939 před naší školou v Českém Těšíně zastavil přepychový automobil, z něhož vystoupili dva dokonale oblečení Němci. Viděla jsem je oknem, ale nic zlého jsem netušila. Potrpěli si na eleganci i během své špinavé práce. Najednou se objevili v naší třídě, chvíli mluvili s paní učitelkou, která nám potom vystrašeně oznámila, že jako židovské děti už nesmíme do školy chodit. Byli jsme vykázáni ven… Když jsem šla ještě s dalšími židovskými spolužáky mezi lavicemi, pamatuji si, že bylo naprosté ticho a já jsem se strašně styděla. V duchu jsem si říkala: Jak to, že už nemohu jako ostatní chodit do školy? Proč nejsem najednou člověk? Hrozně jsem pak doma plakala. O osm let starší bratr Danek mě utěšoval, abych nebrečela, že mne bude učit on. Netušil, že zemře jako první z naší rodiny…“ vyprávěla mi se slzami v očích Chana Ringová-Roženská z Českého Těšína. V Osvětimi se dostala na seznam zaměstnanců nacisty Oscara Schindlera, který si vybral pro svoji továrnu vězněné Židy. Chana i s maminkou a otcem byli mezi nimi. Seznam pro ně znamenal život.http://olser.cz/wp-content/uploads/img_1220-e28093300-e28093-kopie4.jpg

Zprávy o „lepší situaci” Židů v Schindlerově továrně nezůstaly dlouho utajeny. Byl kontaktován židovskou organizací Joint Distribution Committee, která měla sídlo v Budapešti a setkal se s budapešťským kurýrem. Předal židovskému hnutí odporu v Krakově vyšší částku peněz a dopisy. Ve své továrně zaměstnával Židy z ghetta a s jejich hledáním mu pomáhal bývalý účetní židovského původu Isaac Stern, který se snažil v továrně zaměstnat co možná největší počet svých rodáků. Začátkem května 1945 se Schindler obával rychle postupující Rudé armády a chystal se k útěku. Samotní vězni jej v tomto úsilí podporovali. Vytvořili mu doprovod, který měl dosvědčit, že zachránil židovské vězně před jistou smrtí. Na rozloučenou mu věnovali zlatý prsten s vyrytým nápisem: Děkujeme. Oskar Schindler 9. května 1945 opustil Brněnec s cílem dostat se do amerického okupačního pásma. S ním odjela skupina vězňů, i jeho žena Emílie. Po výslechu v americkém zajetí a svědectvích zachráněných Židů byl propuštěn a pokračoval v cestě na západ. Působil v Německu, později emigroval do Argentiny, než ho pozvali “jeho” Židé do Izraele…

“Byl to pro mě vždycky velký svátek, když jsem ze svého učitelského platu dávala každý měsíc asi čtvrtinu na fond, který jsme mu vytvořili. Byli jsme všichni skutečně šťastní, když jsme to mohli udělat, dali bychom mu s potěšením to poslední, a když zemřel, byl jako katolík pochován na křesťanském hřbitově v Jeruzalémě, my Židé každý rok chodíme s květinami na jeho hrob…” říká s dojetím Chana Ringová-Rožanská a vzpomíná, jak se našly dosud neznámé a nezveřejněné deníky nacistického “lékaře” Josefa Mengeleho.

Psychopatický muž, který měl v Osvětimi na starost selekce, si na 3 380 stránkách zaznamenal události svého života, rozhovory s přáteli, filozofické úvahy i poezii. Říkalo se mu Anděl smrti. Byl milý, pohledný, usměvavý a vždy se choval zdvořile. Deníky však obsahují úplně něco jiného. Hlavně z dob jeho působení ve vyhlazovacím táboru Osvětim-Březinka. Posedlý byl dvojčaty. V mužské nemocnici bloku 15 v táboře B2F nechával děti svléknout a celé hodiny je prohlížel do toho nejmenšího detailu. Poté prováděl hrůzné chirurgické zákroky, často bez anestetik. Docházelo ke zbytečným amputacím, lumbálním punkcím, aplikovaly se injekce s tyfem a byly úmyslně infikovány rány kvůli srovnání, jak každé z dvojčat reaguje.

Když Mengele v květnu 1943 vstoupil do hrůzného světa Osvětimi, byl jediným táborovým lékařem, který sloužil na východní frontě, odkud si přivezl vyznamenání Železný kříž. V Osvětimi dosáhl vrcholu; napřed se stal vedoucím doktorem v úseku BIIe – cikánského tábora, poté byl jmenován šéflékařem v ženském táboře v Březince. Svou reputaci bezcitného cynika získal při selekcích na železničních rampách, kde nově příchozí vystupovali z dobytčích vagonů, aby se setkali se svým osudem. Na každého ukázal hůlkou a řekl „napravo“ nebo „nalevo“. V železničních transportech pátral po dvojčatech.

„Zwillinge, Zwillinge, Zwillinge, dvojčata, dvojčata, dvojčata,“ vykřikoval. Jak měl při své zrůdné falši ve zvyku, nasadil konejšivější tón: „Dejte pozor, madam, dítě vám nastydne. Madam, jste nemocná a unavená po dlouhé cestě; předejte dítě téhle paní a později ho najdete v jeslích.“ Chlapce a dívky z dvojčat poté nutil spolu souložit; chtěl splnit Hitlerovo přání, aby Němky rodily co nejvíc dětí; dvojčat, trojčat a dalších x-čat, jež by doplnily jeho zničenou armádu. Jeho poradcům bylo jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa.

Rodina Eli Bachnera…

“Lékaři v Osvětimi dělali také pokusy se sterilizací žen, s kastracemi mužů, zkoušeli na lidech jedy, nakazili je malárií a tyfem, cvičili si na vězních techniky operací nebo je natírali petrolejem a různými solemi. Ženám vyřezávali celé dělohy, u mužů vyvolávali hnisavý zánět měkkých tkání. Mengele dětem vkapával do očí různé chemikálie, aby měly árijsky modré oči, místo toho “zkušební vzorky” často osleply, jindy je dokonce sešíval k sobě, aby “dosáhl organické krevní výměny”…” říká Chana Ringová-Rožanská a zajíká se i po sedmdesáti letech dojetím. Našla nový domov Tel Avivu v Ramat Hasharonu.

“Bylo to v polovině ledna 1945, střelba z ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy…” vypráví mi Bedřich Eli Bachner, vnuk slavného ostravského předka, dnes důchodce z mošavu Moledet v severním Izraeli.

Chleba už nebyl, tak večer dostávali hrst žita. To po zrníčku jedli celý den. Šetřili si ho. Jedno zrnko žvýkali hodinu. Pak šli tři dny a dva starší spoluvězni malému Bedřichovi během nich vyprávěli pohádky, jenom aby neusnul a nebyl zastřelen… Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu skončilo jeho utrpení…

Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…

Jak byl z Argentiny do Izraele propašován zločinec č. 1 Adolf Eichmann…? Původně se živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. V květnu 1945 se ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou se ukryl na rakouském venkově. S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata.

Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka Veronika Lieblová s třemi syny za ním přijela v roce 1952. Narodila se v obci Mladé u Českých Budějovic, která je dnes součástí krajského města. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova p. R.

Eichmann byl zklamán, že někteří Židé přežili. Když vzpomínal na svou roli v systematickém vyvražďování Židů, vyjádřil jen zklamání, že “nedělal svou práci správně”, píše Daily Telegraph. Nahrávka rozhovoru vznikla v padesátých letech. Eichmann hovořil se svým známým na předměstí Buenos Aires, tam se přestěhoval v roce 1953. Záznam rozhovoru pořídil nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen, kterého pozval k sobě domů na skleničku a v uvolněné náladě zavzpomínal. Mrzelo ho, že v “konečném řešení židovské otázky” mohli udělat víc, kdyby pracovali správně. “Nebyl jsem tím, kdo jen poslouchá a plní rozkazy. Byl jsem součástí myšlenkového procesu. Byl jsem vizionář,” řekl Eichmann Sassenovi.

Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti. Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel. Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele před proslulý proces…

“Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…” Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož pouze plnil rozkazy…

“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…” Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:

“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…”

Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.

“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”

„Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je pouhá statistika…,“ řekl Adolf Eichmann.

Když Eichmanna v noci z 31. května na 1. červen 1962 vedli na popravu, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu, během níž unesli Eichmanna z Argentiny. Eichmann se na Eitana podíval a německy mu řekl: „Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou.“

Byla to jediná poprava v historii Státu Izrael. Katem se stal Šalom Nagar, Jemenec, vyučený truhlář, co si dnes přivydělává jako rituální řezník šochet; žije ve čtvrti Cholon na předměstí Tel Avivu. Byl vybrán proto, že byl orientální Žid, tedy jeden z těch, který nebyl emočně spjat s holocaustem, v němž nikdo z jeho rodiny nebyl umučen. To vše proto, aby proces proběhl bez emocí a zbytečného vzruchu. Teprve nedávno Šalom Nagar o své funkci Eichmannova kata promluvil. Tak, jak to slíbil Mossadu… Chanan Ron, ostravský Jan Rosembaum, který byl dvacet roků pracovníkem Mossadu. mi to prozradil, když mu vypršela lhůta “bobříka mlčení”. Eichmannův popel byl rozptýlen v zálivu nedaleko Jaffy k potěše hejna tamních kormoránů…

Inu, padesát osvětimských bachařů, co si žili v klidu, že už je nikdo nevypátrá, bude konečně potrestáno za svoje zločiny… Nastala tak satisfakce pro ty Źidy, kteří ještě žijí a věří, že toto memento bude výstrahou pro všechny psychopaty, kteří pořád popírají holocaust…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135