Stát fronty na úřadech práce vedle cikánů je pro gadže prostě ostuda. Jsme zhýčkaný národ, pro jehož menšiny je lákavá výmluva, že práce není. Pokud bude minimální mzda nižší než sociální dávky a podpora v nezaměstnanosti, budou procenta lidí bez zaměstnání vysoká. Navíc Schwarc systém také funguje. Bílí Američané, co jich brzy bude v USA menšina, přestávají kouřit cigarety, protože je kouří černoši a oni se jim nechtějí podobat. A sociální dávky? Dnešní mladí gadžové už nechtějí být jako socky a raději přiloží ruku k dílu, než aby vypadali jako žebráci. Chtějí mít značkové oblečení, parádní bouráky, vědí, že bez vzdělání to dnes nejde. Stydí se za velkou chudobu a nízké vzdělání. Není jim jedno, když se k nim lidé v tramvajích otáčejí jako k Romům zády, sahají si reflexivně na kapsy, jestli tam pořád mají své peněženky.

Psychologie většiny Romů? Že jen když jsou děti, chtějí ve své naivitě mít za svůj životní styl pobírání sociálních dávek? Pak si ale v dospělosti zvyknou na nicnedělání, na lichvu, drogy a začne je bavit krást poklopy z kanálů a bronzové tabulky ze hřbitovů. Nemůžeme jim vnucovat svůj hodnotový systém. Patří zkrátka do kategorie asociálů, odmítajících autoritu. Skončili v ghettech právě proto, že nejsou schopni dělat kompromisy výměnou za to, co chtějí nebo potřebují. Námi vnucovaná pravidla každý týden porušují, protože odmítají jednat podle jiné než své vlastní vůle.

Mají v sobě zvyk svých prapředků kočovat, ale v přístřeší se musí chovat podle potřeb větší skupiny, přestože mají ve zvyku zůstávat vzhůru, pít alkohol a dělat rámus celou noc, i když ostatní lidé potřebují spát, aby mohli jít ráno do práce? Musíme si uvědomit, že tyto lidi, co přežívají v ghettech, nezajímají naše zákony či způsoby chování. Co bude mít Rom z toho, že bude čistý a dodržuje hygienu? Romové vybírají popelnice, kradou vše, co má něco společného s kovy. Romská komunita se prostě dělí se na ty, jež zajímá pouze rodina, práce a úspěch, a na ty, jejichž smyslem života je pobírání sociálních dávek… Olaští Romové mají krále a ještě jiné geny; krádeže, zvané čorkaření, považují za tradici svého cikánského rodu.

Včera jsem se díval v televizi na pořad o hledání svého rodu. Hlavním hrdinou byl Radek Banga, který před lety založil se svým bratrem Patrikem proslulou romskou skupinu Gipsy.cz. Jak je to tedy u Patrika s daněmi a vztahy s gadži, k nimž chtějí patřit víc než v Romům…? “S bráchou pracujeme 12 a víc hodin denně, odvádíme daně, platíme si všechny odvody… stejně jako ostatní. A jsme neustále terčem nadávek, urážek… není dne, kdybych se na blogu nedočetl, že jsem zloděj, parazit a bůhví co ještě. Málokdo si totiž uvědomuje, jak tím uráží také slušné a normální lidi, když napíše, že Romové jsou tací a tací… (čti zloději, paraziti, šmejdi… atd. atd.) V tom vidím podstatu rasismu…”

Za loňský rok Česko podle Světové banky zaplatilo za Romy, kteří neměli možnost získat dostatečné vzdělání, nepracují a proto většinou jen pobírají sociální dávky, kolem šesti miliard korun. Tím, že Romové nepracují a nic neprodukují, ztratilo loni Česko zhruba 9,7 miliardy korun. Vše je ve vzdělanosti. Do speciálních škol chodí necelých třicet procent všech romských dětí, u ostatních českých dětí jsou to dvě procenta, více než poloviny z cca sto tisíc českých Romů v produktivním věku nemá práci, nejčastěji nepracují romské ženy – zhruba polovina z nich je na mateřské dovolené a stejné množství nemůže, spíš nechce najít práci, děti jsou „výnosnější“. Český muž si průměrně vydělá 27 489 Kč, česká žena 20 684 Kč, resp romský muž 12 300 Kč, romská žena 8 020 Kč…

Proč je zde rozdíl? Sociálně vyloučení obyvatelé v drtivé většině nechtějí pracovat, i když tvrdí opak a potenciální zaměstnavatele označují za rasisty a svoji nezaměstnanost za diskriminaci, kompletně demolují svá obydlí. Vytrhané vodovodní baterie několikrát způsobily havárie s vodou, nahromaděný odpad v domech přitahuje nechtěný hmyz a hlodavce.  Pak se vrhnou třeba na ubytovnu, kterou zdemolují stejným způsobem. Pravidelné kontroly jasně potvrdily, že hygienický a technický stav objektu ohrožuje život místních obyvatel a není možné jej v takovémto stavu dále provozovat. Na dveře a okna nechávají radnice přivařit mříže, musí vypnout vodu a odpojit elektřinu. Dnes je hlídají bezpečnostní agentury…

Problém je rovněž v majitelích ubytoven pro chudé, za což dostávají za bydlení šestičlenné rodiny z jejích sociálních dávek až 24 000 korun měsíčně. Vyplývá to ze zprávy sdružení Vzájemné soužití. Organizace pomáhá hlavně Romům, její terénní pracovníci se zaměřili na deset ubytoven v Ostravě. V roce 2011 se v Ostravě vydalo na doplatcích na bydlení asi 87 milionů korun, loni 172 milionů.

Zeptal jsem se Patrika Bangy: Kdysi jste mi řekl, že být ministrem práce a sociálních věcí, byl byste Romy zastřelen. Doslova jste řekl: „Asi bych byl prvním romským ministrem, zastřeleným rozzuřeným Romem. Zavedl bych totiž bez pardonu pro všechny, tedy pro gadže i Romy, nesmírně přísné zákony. Máš hodně dětí, přídavky budeš dostávat pouze na dvě. Neposíláš děti do školy, žádná podpora, ani na děti, ani v nezaměstnanosti… A tak dál, víc už toho říkat nebudu, aby mě fakt nezlikvidovali, byť je to vše myšleno pouze hypoteticky…“

V Ostravě byl před třemi roky slavnostně vyhlášen jiný pomocný gadžovsko-romský program pod názvem “Ruku v ruce”. Jeho šlechetným cílem, financovaným z peněz Česka i EU, bylo zaměstnávat Romy, učit je pracovním návykům a pomáhat se vzděláváním romské komunitě, která žije v ostravských čtrnácti ghettech v počtu zhruba deseti tisíc obyvatel. Od 1. února 2012 se mají povinnost všichni v Ostravě řídit heslem: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Sociální inkluze Ostrava totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný. A nejen inkluzování, ale i Dža dureder – Pokračuj II., což je podpora romských středoškoláků, aby se hlásili na vysoké školy. Organizuje ji sdružení Slovo 21. K tomu je i Katalog sociálních služeb, opět z peněz EU…

Fiktivní oporou zejména ostravských Romů ghettech, co měla být už dávno za obdržené miliardy zrušena, je indický občan Kumar Vishwanathan. Podle výroční zprávy činí roční příjem jeho sdružení Vzájemného soužití 25,5 milionů Kč, vydání téměř 26 milionů, z toho na mzdy pro cca 45 zaměstnanců přes 11 milionů Kč… Plus plat osobního šoféra pro dr. Kumara. „Domnívám se, že romská komunita je budoucností této země, protože je to rostoucí komunita,“ říká a nedodává, že porodnost romských rodiček je účelově až kolem deseti dětí.

A máme tyto nebohé romské matky v televizi, jak si plačtivě stěžují, že jejich dětí se nemají v čem umývat, nemůžou jim uvařit čaj ani poté, kdy doma leží s chřipkou. Ale to, že žijí v odpadcích, exkrementech a naprosto nehygienických podmínkách zaviněných jejich matkami, to je pro Kocábovské aktivisty nepodstatné a rozvěšují antirasová hesla. Jeden udatný Rom nedávno pro kamery vykřikoval, že je 21. století, rakety létají na Mars, ale děti musí spát na ulici..  Škoda, že nedodal, jak nepřizpůsobiví Romové i  v 21. století “vybydlují” jim poskytnuté byty a kradou dál… Co to je „vybydlování“? To jsou poklopy na kanalizaci, kliky u dveří či oken, elektrické vedení, kovové trubky na vodu, kovové zárubně… zkrátka, co je z kovu, s tím do sběrných surovin. Ale když si nakoupí cigarety a alkohol a mají zaplatit nájem, stěžují si, že nemají za co, když ještě nedostali sociální dávky z daní gadžů…

A emigrují do Kanady, Anglie či Nizozemska. Jaké zkušenosti mají s malými Romy v Kanadě? Deník Toronto Star napsal, že romští adolescenti vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často i na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje…

Ovšem s tím, že bude v Kanadě pracovat, úplně vážně počítal Vladimír Kroščen z Ostravy. Potkal jsem ho i s manželkou a čtyřmi dětmi při mezipřistání na letišti v Paříži. “Pro nás už cesta zpátky neexistuje. Prodali jsme byt a za letenky dali devadesát tisíc,” řekl mi odhodlaně. “Chci zkusit žít v zemi, kde nebudou našim dětem rozbíjet hlavy cikáni za to, že řádně chodí do školy, a kde je nezmlátí gadžové, že jsou černí…” Vladimír pochází z třinácti dětí a ví, co jsou to životní složitosti. Do Kanady si vezl svůj výuční list, potvrzení o svářečských zkouškách a výpis z trestního rejstříku. Nikdy nebyl trestně stíhán, jeho rodina nikdy nevzala ani korunu podpory a sociálních dávek, přestože za byt platili čtyři tisíce.

Prorocká byla slova spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta: “Češi mají zkrátka od Romů nezdravý odstup. Říkáte u vás o Romech, že jsou nevzdělaní, ale když takové romské děcko přijde do první třídy základní školy a ostatní děti se na něj dívají přes prsty, jelikož doma od svých rodičů pořád slyší, co jsou ti Cikáni za pakáž, pak se nedivme, že se romským dětem do školy nechce a nemají zájem se učit…. Otevírání romských škol je nesmysl, začátek nebezpečné separace. Musíte se prostě naučit tento problém řešit a dělat vše proto, aby u vás vznikla romská buržoazie a inteligence,” usmál se mému údivu.

“Tak to udělali v USA s černochy a přineslo to už první pozitivní výsledky. Měl jsem v Torontu dvě velmi dobré studentky, z nichž se vyklubaly kanadské Romky, ale zřejmě ne ze současného romského exodu. Jejich romský původ jsem ale zjistil až potom, kdy jedna z nich napsala studijní úkol, v němž zcela přesně i s odbornými cikánskými výrazy popsala práci cikánské kartářky. Byla to velmi inteligentní a schopná dívka. Nikdy bych jinak nepoznal, že je to Romka.”

Také jsem si své prožil v Torontu. Byl jsem tam jako redaktor Práce, abych psal o tzv. romském exodu. Měl jsem služební diety, takže jsem si nepotřeboval půjčovat ani ani dolar. Když jsem chtěl vtipně reagovat na své korunování rasistou number one v Ontariu za článek o Romech v deníku Globe and Mail, napsal jsem, že v žádném případě nemůžu být rasista, jelikož mám doma dokonce i barevnou televizi. A byl další oheň na střeše. K mému rasistickému přívlastku přibyl nový – “zabedněný rasismus mladé demokracie”. Tak se prostřednictvím této nejapné floskule nechal slyšet Helsinský výbor při Kongresu USA a kanadská ambasáda v Praze mi dala pětiletou lhůtu na nápravu.

Proto jsem se místo do země jarovového listu vydal směr Jihoafrická republika, pak hned do Vietnamu, Maroka a poté do Izraele, abych si ověřil, jak to se mnou a rasismem vlastně doopravdu je. Černoši mi říkali s něhou svých amerických potomků – otroků: Helou. Lanjcoln, čímž mysleli prezidenta Lincolna, co byl běloch i vousáč jako já a měl rád černochy – jako já. Arabové ze mne byli u vytržení a neustále povykovali: Alibaba, Alibaba, takže jsem byl hrdinný lupič i bez čtyřiceti loupežníků. Ve Vietnamu mi nedala pokoje místní omladina, pro níž jsem byl jednoznačně Sandokán, malajský pirátský tygr… A v Izraeli jsem pochopil, že s rasismem se dá bojovat i inteligentním způsobem, zvláště že stejně běloši už nic nenačůrají proti větru…

Inu, jaký rodič, takové cikánské dítě; otec jde příkladem, má sociální dávky a to je panečku věc… Imigrační úředník v Kanadě se ptá pana Lakatoše: “A jak se ten rasismus v České republice projevoval?” Pan Lakatoš se zamyslí: “To bolo různé, ale už aj malé deti sú tam rasistické.” Úředník se pohoršeně zatváří: “I malé deti, no to je na pováženou…” A pak Lakatoš jen dodá:  “No ba, veď aj ty sněhuláky dělajů len bílé…“ http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/208562210800014-13-komnata-radka-gipsyho-bangy/

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135